26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zralost, pokora a vlídnost Jana Sokola

23. 2. 2021

|
Tisk
|

Zpráva o úmrtí filozofa Jana Sokola vyvolala mnoho reakcí. Jeho přátelé, spolupracovníci z disentu či akademické obce se s KT podělili o osobní vzpomínky.

Vydání: 2021/9 Filozof živé víry Jan Sokol, 23.2.2021


 
 
Siostrzonek.jpgS panem profesorem jsem se setkával pravidelně jako s břevnovským farníkem. Vážili jsme si toho, že se s námi při bohoslužbách dělil o svou zkušenost s Božím slovem příslušné neděle. Výbor svých břevnovských úvah nazval přiléhavě „Naděje na neděli“. Oceňoval jsem, že složité věci dokázal podat srozumitelně, jednoduše, ale nezjednodušeně. Bude nám všem chybět jeho osobnost, jeho vřelá zastavení a rozhovory s každým, kdo o to stál, v aleji před břevnovským kostelem.


nemcova-dana.jpgJe mi zatěžko si na Jana Sokola vybavit jednu výstižnou vzpomínku. Ještě dnes se rdím, stejně jako v roce 1959, když mi tehdy s Fanynkou, ještě Patočkovou, přinesli před kostel Panny Marie pod řetězem svatební kytici bílých růží ze zahrad Pražského hradu. Vidím a obdivuji Honzu, jak ochotně, odborně a důmyslně spravuje hodiny a hodinky, s nimiž si hodináři nevěděli rady. Říkal, že tak odpočívá od překladů a intelektuální práce. V tom i onom vracel život opotřebovaným věcem, zvykům a lidem.
O Honzově odborném přínosu budou svědčit jeho díla, odborníci, a především studenti. Pro mě o jeho mnohostrannosti svědčila mimo jiné police na nádobí, na kterou jsme neměli peníze, a tak ji Honza vyrobil z vyhozených prken jakéhosi školního zařízení. Nemohu a ani nechci vidět život Jana Sokola jinak než jako přesvědčivé a nápadité svědectví biblických pravdivých obrazů a příslibů – jako ten o věrném správci poskytnutých hřiven, který je svému pánu vrátil se stonásobným užitkem ze své pracovité píle.
A tak poslední obraz Honzy: jede městskou dopravou, trochu se usmívá a jeho černý baret se nenápadně mění ve svatozář…


Sbohem, Jene. Zavalilo mne to poznání jako lavina: s Janovou smrtí osiřel svět. Jistě, myslím svět, který jsem obsáhl svým životem, svou zkušeností. Ale tím také svět mnoha mých blízkých. Člověk vždycky věděl, že by se měl koho zeptat. I když se třeba nezeptal. Někdy se zeptal, jindy si jen zkoušel Janovu odpověď. Na ty těžké otázky, které nás přepadají v tomto světě.
Věděli jsme, že je tu Jan se svou laskavou moudrostí a vyhraněnou, přísnou pevností. V promýšlené víře, v jasném jazyce. Věděl jsem to ještě dřív, než jsem ho osobně poznal. Šla o něm pověst naší zemí. Když jsem podepisoval Chartu 77 a věděl, že Jan už to udělal, blesklo mi hlavou radostné zjištění: tak, a teď se s ním konečně potkám! Bral jsem to jako bonus za ten podpis.
A stalo se. Potkal jsem se s ním záhy. A od té doby v desítkách výborů, grémií, rad, plén, sborů, komisí, ale také v lidských domovech, i v našem domově. V jedné z těch komisí jsem seděl vedle něho ještě před deseti dny. Jeho přítomnost byla pro mne vždy zárukou, že nemohu rozhodnout špatně, že vždycky, i v největší nejistotě, mohu dát na něho.
Jan byl totiž pevně zakotven jako málokdo. I v běhu svého pestrého života, v promýšlené víře, v jasném jazyce. Ve své filozofii pro každý den i pro svět za světem. Osiřel jsem, osiřeli jsme.


S Janem Sokolem mne seznámil jeho dědeček astronom František Nušl. To je ovšem nadsázka. Nikdy jsem se s prof. Nušlem nepotkal, ale v jeho životopisu jsem si přečetl, že jedním z jeho potomků je Jan Sokol. Životní osudy tohoto výjimečného zlatníka, hodináře, matematika, filozofa, biblisty a chartisty mne udivovaly a nikdy mne nenapadlo, že bych se s ním mohl seznámit osobně. Způsobilo to polistopadové angažmá pana profesora v politice, když se stal ministrem školství v úřednické vládě a pozval mne na konzultaci ohledně Učené společnosti. Udivilo mne, jak úsporně formuloval své myšlenky a mířil k jádru věci. Litoval jsem, že těsně prohrál finále prezidentské volby. Od té doby to jde s naší republikou z kopce, protože politickou scénu ovládli cynici, kteří nás navigují do náruče totalitních režimů. Škoda, že nedostal příležitost tomu sešupu zabránit.


Poznal jsem ho v polovině šedesátých let v ekumenickém semináři v Jirchářích. Bylo to krátce po mé konverzi – a Jan Sokol spolu s Jiřím Němcem vtiskli mému chápání křesťanství trvalé rysy. Byly to zejména ekumenismus, reformní duch Druhého vatikánského koncilu a inspirace díly významných myslitelů (např. Teilhard de Chardin). Prožívali jsme společně velké naděje na určité uvolnění a obnovu církve během Pražského jara. A v chmurné době normalizace to byl opět Jan Sokol spolu s Jiřím Němcem, kdo s námi, tehdejšími studenty, začal pracovat ve filozofických seminářích v soukromých bytech. Jeden z těchto seminářů trval každý pátek osm let. Zazněly tam i přednášky Janova tchána profesora Jana Patočky, jedné z našich největších intelektuálních osobností 20. století. Jeho činnost ustala v roce 1977, kdy se tento kruh lidí stal jedním ze zdrojů křesťanské větve hnutí Charta 77. Z toho semináře vzešla celá generace českých filozofů, kteří se pak podíleli na obnově svobodného univerzitního života a celého vzdělávacího systému – Jan Sokol v roli zakladatele a děkana nové, nejmladší fakulty UK a ministra školství.
Jan Sokol od počátků České křesťanské akademie po celých 30 let ochotně a obětavě jezdil přednášet i do jejích nejmenších místních skupin po republice. Jsem přesvědčen, že kdyby těsně (hlasy komunistů pro Václava Klause) neprohrál prezidentské volby, naše nedávná politická historie a celé morální klima společnosti by vypadalo hodně jinak. Jan Sokol měl nenapodobitelnou schopnost prezentovat i velmi složité otázky průzračně srozumitelným způsobem.
To, co nyní píšu, nemyslím jako nadsázku: Jan Sokol byl nejčestnějším, nejryzejším, nejvěrohodnějším křesťanem ve veřejném životě, kterého jsem v celém svém životě poznal. Jeho lidská zralost, pokora a vlídnost, stejně jako jeho statečnost a nesmírná pracovitost byly inspirací pro nás všechny, kdo jsme směli být jeho dlouholetými přáteli. Dobře to vystihl jeden z nekrologů: Byli lidé, kteří s ním nesouhlasili, ale neznám jediného, který by si ho nevážil jako člověka.


Stál jsem před menzou na Karlově univerzitě a přemýšlel, jestli si dát guláš, nebo jiný oběd z nabídky. Vešel jsem dovnitř a zařadil se do fronty. V řadě studentů přede mnou stál lehce shrbený pán s tácem v rukou. Profesor Sokol. Byl jsem v prvním ročníku bakalářského studia, chodil jsem zrovna na jeho přednášky a věděl, že ten den slavil 80. narozeniny. Oslovil jsem ho, popřál mu vše dobré a poděkoval za vystupování ve veřejném prostoru. Usmál se, zrovna si bral do ruky talíř s gulášem a k mému překvapení pravil, že můžeme poobědvat spolu. To jsem nečekal. Vzal jsem svůj tác s jídlem a mířil za ním ke stolkům pro dva, vyhrazeným pouze pro učitele. Zřetelně si ale pamatuji na moment, kdy se mě Jan Sokol zeptal: „A pane kolego, jaký kurz přednášíte?“ Vzal jsem si ten den košili, a tak si zřejmě myslel, že patřím mezi doktorandy. Šel jsem s pravdou ven, že nemám ani rok po maturitě. Zasmáli jsme se, dojedli a z menzy jsem vycházel s údivem, jako by se to celé odehrálo ve snu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou