Vydání: 2006/36 Poslušnost vůči církevním autoritám, 4.9.2006

„Přeji si, aby lidé vyskočili ze židlí! Chci lidi bavit(...), chci aby si užívali při poslechu tohoto alba od začátku až do konce... nonstop!“ píše královna popu Madonna Louise Ciccone na přebalu svého zatím posledního alba Confessions On A Dance Floor a platí to o celé její dvacetileté kariéře. Ano už dvacet let se drží na špičce světové taneční scény.

V těchto dnech ji uvidíme živě i v pražské Sazka aréně. Komerční rádia už měsíce omílají její chytlavé ploužáky. Zpěvačka s celou skupinou pózuje na bilboardech a plakátech. Média glosují kontroverzní historky a pousmívají se nad rozhořčenými reakcemi – například když kardinál Ersilio Tonino reagoval na výstup Madonny s trnovou korunou před světelným křížem slovy: „Její koncert je rouhání proti víře a znesvěcení kříže. Měla by být exkomunikována.“ Ohradili se i ortodoxní Židé (pro zneužití jména rabbiho Izáka) a videoklip k písni Sorry musel být přetočen.
Na výstřelky téměř padesátileté puberťačky ovšem podrážděně reagují nejen náboženští představitelé, ale i politici (to když si dávala mezi stehna portorickou vlajku), marketingoví experti (když si konzumenti začali plést reklamu na Pepsi s Madonniným klipem), některé klipy neunesli ani redaktoři MTV a stáhli je po prvním vysílání - ne snad z útlocitu, ale protože sami fanoušci v minulosti Madonně naznačili, že střední proud má své hranice i co se týče provokování.

NEUSTÁLÁ PROVOKACE
Madonna pochází z rodiny ceněného michiganského vinaře, vystudovala střední školu Rochester Adams High School a málokdo ví, že má IQ 140. Vedle vysoké, leč neviditelné inteligence byla obdařena hezkou postavou, nádherným hlasem a nesporným uměleckým nadáním. Madonna se významně podílí na textech, melodii i aranžmá svých písní, do své taneční kuchyně umí neomylně zakomponovat všechny nové hudební trendy, prosazuje se i jako choreografka, autorka pohádek, fotografka a herečka. Má také jedinečné obchodní nadání. Její popularita ovšem není jen důsledkem nadání, píle a propracovaného hudebního projevu, ale žije především z permanentní provokace.
Taneční muzika není založena na hledačství folkového romantika, ani na ryzosti zemitého rockera - taneční parket touží po extázi. Potřebuje rytmus a v jistém smyslu náboženství a sex. Od druhého alba Like a Virgin, doprovázeného klipem, v němž Madonna předstírala masturbaci, si zpěvačka nepřestává pohrávat se sexuálními symboly a do videoklipů vkládá sekvence s nejintimnějšími sexuálními scénami. Podobné experimenty vynechala snad pouze v době, kdy se jí narodila dcera Lourdes. Madonna není hubatá holčička ani rozmazlená hvězda, která zkouší, co si ještě může dovolit. Spíše mistrně míchá koktejl těm, kdo se chtějí bavit.
S odstupem času blednou její protesty proti umělému potratu u nedospělé dívky, protesty proti znásilnění či rasismu. Disco snad ani nemůže být protestem, taneční hudbě jde spíš o souznění, o uvolnění. V tomto smyslu fanouškům zůstanou v paměti spíš eroticky nabité klipy, koketování s násilím (např. vrhání granátu na amerického prezidenta), ale také náboženské symboly.
Madonna ví o křesťanství leccos, minimálně tolik, kolik musí znát člověk, který přijme svátost křesťanské dospělosti (Madonna dostala biřmovací jméno Veronika). A připusťme, že od devadesátých let (alba Erotica a Bedtime Stories) se přece jen posunula od fascinace sexualitou k duchovnějším tématům. Spíš než dvojí papežova výzva k bojkotu jejích koncertů, sehrál roli věk a zájem o mystiku, přesněji řečeno o židovskou kabalu. Ovšem i v klipu provázejícím její asi nejduchovnější album Ray of Light si Madonna oblékla průhlednou blůzku...

A CO POSLOUCHÁME MY?
Ať už si o Madonně myslíme cokoli, nelze přehlédnout řeč čísel. Jejím nejprodávanějším řadovým albem je True Blue – prodalo se ho dvacet pět milionů; nejméně se prodalo alba American Life – „jen“ pět milionů. Celkem Madonna prodala asi 200 milionů nosičů, nemluvě o videoprojektech. Toto obrovské číslo vypovídá nejen o ní, ale také o nás. Většina z nás nestojí o kulturu, která formuluje velká témata, jimiž je doba těhotná, témata, která nás znejisťují a zároveň zvou k novým náhledům a vizím. Chceme kulturu masovou, která nás sbližuje, spojuje svým přehledným pošťuchováním a uklidňuje tím, jak si osedlává i symboly (viz kříž) kdysi vyzývající k sebepřekonání. A tak jediné, co mne těší, je to, že i masová kultura takové symboly potřebuje. Znamená to, že tyto symboly stále ještě mluví dostatečně srozumitelnou řečí.
JOSEF BERÁNEK