Vydání: 2023/9 Rok pomoci Ukrajině. A co dál?, 28.2.2023, Autor: Alena Scheinostová

Datum otevření expozice 7. února jsme zvolili záměrně – tento den v roce 1885 byla v právě dostavěném Rudolfinu zpřístupněna první expozice muzea,“ vysvětlila novinářům ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková. Symbolicky se tak uzavřel projekt rekonstrukce a modernizace celého objektu. Kromě tří výstavních pater budova zahrnuje také knihovnu, muzejní obchod a kavárnu. A vyhlášený je pohled z muzejních oken, která vedou přímo na starý židovský
hřbitov.
Expozice zabírá celé druhé patro budovy. V šesti sálech je shromážděno 1 300 nově restaurovaných exponátů, většina pochází z muzejních depozitářů, zápůjčky pak především z církevních sbírek – od benediktinů, premonstrátů apod. Najdete tu celou šíři produktů užitého umění – jeden sál je vyhrazen dámskému odívání a šperku, dále si prohlédneme nejrůznější nábytek, nádobí, nástroje nebo bytové dekorace, a to od období gotiky po nejžhavější současnost. Jednotlivé předměty jsou bez výjimky překrásné a vkusně nainstalované, kritika by se mohla omezit snad jen na obligátní stížnost na příliš drobné a světlé písmo popisků na skleněném podkladu, jak bývá bohužel v tuzemských expozicích běžné.
Předměty v šesti sálech
Přesto se nelze vyhnout určitým rozpakům nad celkovou koncepcí expozice. Její autor Radim Vondráček novinářům popsal: „Cílem nebylo vytvořit učebnicový přehled dějin užitého umění a designu, ale ukázat umění v jeho životním pohybu, v různých sociálních rolích a funkcích.“ Vystavené předměty jsou rozděleny do šesti oddílů, mezi nimi například „Utopie, kosmos, hra“, „Život forem“ nebo „Mikrosvěty: panovnická kunstkomora“ anebo zase „Oděv: tělo a tělesnost“. Není zcela patrné, proč by plesová toaleta od slavné Hany Podolské nemohla být vlastně součástí oddílu „Život forem“, soustředěného údajně na využití různých přírodních a geometrických tvarů v designu, místo sálu „Oděv“; proč by ikonický černobílý kocourek Libuše Niklové z roku 1963 nemohl stát vedle pokojíčku pro panenky v sálu „Design a fenomény modernity“ atd. Navzdory košatým názvům jednotlivých oddílů expozice nelze před nainstalovanými vitrínami zaplašit podezření, že se v nich exponáty sešly prostě proto, že byly zrovna tak nějak po ruce.
Žijí ještě dnes katolíci?
A druhá výhrada míří za pojetím sakrální části expozice. Katolík se může cítit poctěný – sál „Rituály a slavnosti“ celé patro otevírá a jeho dobrá polovina je vyhrazena čistě liturgickým předmětům anebo součástem vybavení biskupských a opatských domácností. Procházka mezi honosnými liturgickými rouchy (zvláště působivý je smuteční pluviál z roku 1700 s expresivními vyobrazeními lebek a hnátů), monstrancemi a mešními nádobami, růženci či modlitebníky je pojatá i jako názorné přiblížení křesťanské kultury. Díky popiskám se návštěvník dozví, nejen k čemu jednotlivé předměty sloužily, ale také co je to eucharistie, co poutní odznak nebo odkud pramení úcta k milostným obrazům a sochám.
Jaksi bez předělu se však tato pokladnice církevního umění proměňuje v ukázku vybavení domácností v minulosti, snad v neurčitém tušení, že například kolébka tak nějak souvisí se zrozením a s tím se také spojuje nějaký ten rituál. V dalších sálech už pak – až na několik drobných výjimek – sakrální předměty ani inspirace nenajdeme. Znamená to snad, že celá jedna oblast umělecké tvorby a s ní spojený duchovní svět jejích recipientů a uživatelů přestaly existovat s nástupem baroka? Nenápadné přiřazení domácího krucifixu Maxima Velčovského z roku 1999 nad vitrínu s historickými monstrancemi přitom signalizuje, že tomu tak není. Možná si tu autoři expozice prostě jenom – jak dnes není nikterak neobvyklé – nevěděli s existencí sakrální tvorby nedávné minulosti a dneška rady, anebo ještě pravděpodobněji: zůstává pro ně neznámá, mimo jejich odborný obzor, a tím i mimo sbírky Uměleckoprůmyslového musea.
Vitraje – okna, kterými vyhlížejí duše
O pouhé patro výše si ale může návštěvník vzápětí pohled poopravit. Už od konce roku 2021 je zde natrvalo k vidění výběr tvorby manželů Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského pro sakrální prostory v Čechách a na Moravě. Jednosálová expozice Via lucis (Cesta světla) představuje jejich vitraje pro pražský chrám sv. Víta, kapli sv. Anny v Jiřském klášteře a pro kaple na zámku v Horšovském Týně a hradě Špilberku.
Výstava vznikla k jubileu Stanislava Libenského, který by v březnu 2021 oslavil sté narozeniny. Věhlasný sklář pracoval až do své smrti v roce 2002, do vysokého věku tvořila i Jaroslava Brychtová. Jejich prezentace je výmluvnou ukázkou toho, co hlavní expozice ve druhém patře opomíjí: že je duchovní rozměr i nadále trvalou inspirací pro uměleckou tvorbu a je součástí života společnosti. Že se umělecká díla a předměty vytvořené k posvátným účelům nebo s posvátnou tematikou podílejí na podobě světa, ve kterém žijeme, stejně jako elegantní židle tonetka, červená žehlička ETA nebo nafukovací žirafka Libuše Niklové.
Art, Life. Umění pro život. Uměleckoprůmyslové museum v Praze, od 8. 2. 2023