26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Radůza: Víra je pro mne živá věc

26. 10. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/44 Češi a Moravané, 26.10.2011, Autor: Jan Paulas

Již řadu let vyprodává sály a chodí na ni lidé všech generací. Písničkářka Radůza patří k nejosobitějším zjevům na české hudebné scéně, navíc si svou bezprostředností a schopností mistrně navozovat nálady člověka na koncertě rázem získá. Loni vydala výborné album Miluju vás a nedávno jí zase vyšla v nakladatelství Baobab milá vzpomínková knížka na dětství Čáp nejni kondor.

Do pěti let jste bydlela u prarodičů ve východních Čechách v Jeníkovicích u Třebechovic pod Orebem. Není knížka „Čáp nejni kondor“ taková malá pocta babičce a dědečkovi?

Nevím, jestli jde o poctu. Povídky se ze mne vysypaly v loňském létě a spíš to byl odpočinek a zaznamenání několika vzpomínek na dětství. Snad by se děda s babičkou nezlobili, že jsem o nich psala. Byli obyčejní, inteligentní a měli srdce.

Při psaní jste jen vzpomínala na idylické časy, nebo jste přitom objevila i něco důležitého?

Ne, nemyslím, že bych objevila něco důležitého. Ale teď, když si tu knížku čtu, vyvstávají mi v paměti další a další vzpomínky. Jako bych tím, že jsem si některé uložila do knihy, otevřela další skříň a z ní se sypaly nové útržky.

V obecném povědomí jste známá především jako osobitá písničkářka, která svou dráhu také neobvykle začínala. Jak se to přihodí, že se patnáctiletá holka dá na dráhu pouliční písničkářky a hraje na Karlově mostě?

Tehdy se na Karlově mostě scházeli trampové a folkaři a každou středu a neděli se hrávalo. Nejdřív jsem jen poslouchala, pak i zpívala a nakonec mi někdo strčil do ruky kytaru a od toho už je jen krůček ke skutečné pouliční produkci.

Na ulici vás objevila Zuzana Navarová a přivedla vás na koncertní pódium. Sama jste nejednou zmínila, že vám i hodně věcí poradila. Kterou její radu pokládáte za nejdůležitější?

Nauč se česky. ☺

Co vlastně vede člověka k tomu, že začne skládat písně?

Člověk si chce prostě ulevit. Má vnitřní přetlak a musí to ven. Obvykle vás u toho ani nenapadne, jestli to je, nebo není dobré. Zkrátka to potřebujete ze sebe dostat.

Přesně před rokem v říjnu jste v jednom rozhovoru řekla, co máte v nejbližší době před sebou: „Chystám se nakrouhat zelí a naložit ho, píšu jednu písničku za druhou, začala jsem koncertovat s kapelou, chystám se naposledy posekat zahradu, vyhrabat z trávy spadaná jablka…“ Člověk má dojem, že mezi hrabáním zahrady a psaním písně neděláte velký rozdíl. Jde opravdu o rovnocenné součásti vašeho života?

Nevidím v tom rozdíl. Letos mi to s tou zahradou trochu vázne, protože jsem rozbila sekačku, křovinořez i pilu… A taky realizuji půdní vestavbu, takže všude kolem je nepořádek, máme štěně irského teriéra, čili nepořádek je i doma, synek se dožaduje naložení zelí – je to jeho oblíbená pochoutka, ale musí být domácí – a do toho koncertuji, děti marodí, připravuji nové CD a DVD. Jak se to dá od sebe oddělit?

Máte dlouhodobě vyprodané sály. V čem myslíte, že jste výjimečná? Co se vám v písních daří sdělit?

Nepřipadám si výjimečná. Naopak si myslím, že jsem normální. Prostě zcela obnaženě zpívám o své cestě životem, o svých selháních, tápáních, nezdarech, vítězstvích a tak pořád dokola – a to jsou věci, které prožívá každý. Bez rozdílu věku, pohlaví, sociální či jiné příslušnosti. To jsou prožitky lidské.

Vaše publikum je hodně pestré – od puberťáků až po důchodce. Čím to je?

Právě tím, že zpívám o ztrátách, o tom, jak se s nimi vyrovnávám, jak se mi to daří, nebo nedaří. A tady nezáleží na věku. Každý prožívá nějakou ztrátu. Pětileté děcko želí ztracené hračky a dospělý člověk třeba ztráty partnera – a bolest, kterou prožívají, může být stejně veliká. Je úměrná životní etapě a duchovní vyspělosti.

Máte ale i dětské posluchače. Pro ně jste nedávno vydala 2CD pohádek a písniček „O Mourince a Lojzíkovi“. Jak vznikl nápad udělat něco pro děti?

Děti chodí i na moje „dospělácké“ koncerty. Chodí i nemluvňata v peřince. Ten nápad vzešel z nakladatelství Brio, které chtělo udělat knížku povídek nespisovatelů – tj. herců, zpěváků – a oslovili mimo jiné i mne. Jenže já jsem se nějak rozmáchla a napsala jsem těch pohádek více, a tak mi je vydali jako samostatnou knížečku. A pak jsem je načetla na 2CD, opatřila písničkami – a bylo to.

Před lety jste se zmínila, že nějaký zážitek může zásadně změnit váš pohled na to, co je důležité. Potom se vám narodily dvě děti a přestála jste vážnou nemoc. Změnily tyto dvě věci váš pohled na život?

Ne, nezměnily. Změnil se můj pohled na mne samotnou. Začala jsem si sama sebe vážit a musela jsem si přiznat, že znevažování sebe sama je pochybování o tom, že mne Bůh stvořil přesně takovou, jakou mne potřeboval pro uskutečnění svých zámyslů. To neznamená, že se nemám zdokonalovat a sebevychovávat. Znamená to, že se nemám trestat, musím si odpouštět a milovat se. Sebepohrdání a touha po dokonalosti jsou jen jiné formy pýchy.

Ve svém posledním albu Miluju vás… jdete až na dřeň toho, co písničkář může sdělit. Vše je zde jakoby osekáno na holou lásku a smrt. Člověka napadne, že tu jde o bezprostřední záznamy stavu duše, jejího zápasu mezi běsy a nadějí. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Ano, bylo to tak. Nemůžu přece něco psát a něco jiného žít.

Jistý recenzent pokládá vaše písně z tohoto alba – bez ironie – až za kazatelské. Je pravda, že všemi běsy a pochybnostmi prostupuje zřetelný vztah k Bohu. Nebála jste se to takto naplno dát najevo zrovna v Čechách?

Vůbec netuším, čeho bych se měla bát. Jistě bych se bála, kdyby za to hrozilo nebezpečí mé rodině, ale nic takového nehrozí. Žiju ve svobodné zemi, mám tu milost, že se mohu svobodně rozhodovat o většině věcí – a tuto možnost většina bytostí na světě nemá. Takže nevyužít právo svobodné volby a vyjádření by opět bylo pohrdání Božím darem.

A neobávala jste se ani toho, že dostanete nálepku „věřící písničkářka“, která s vámi poputuje?

Abych si mohla předem vytvořit nějakou obavu, musela bych ty písničky psát s určitým záměrem a rozmýšlet o tom, jak si je kdo může vysvětlit. Jenomže psaní písniček je věc pudová a intuitivní, rozum nastupuje až ve finále, kdy dělám drobné korektury a úpravy. Takže je to tak, že napíšu, co chci, a ať si myslí kdo chce, co chce. A pokud jde o nálepku „věřící písničkářka“: mezi písničkáři je mnoho věřících lidí, stejně jako v jiných profesích. Co třeba nálepka „věřící kuchař“? A krom toho, ač věřící, nejsem pokřtěná a u nás „věřící“ je synonymem slova „křesťan“, takže myslím, že by se mi ostýchali onu nálepku přiřknout.

Věřící člověk je u nás často nahlížen jako ten, kdo Boha potřebuje k tomu, aby dokázal unést svůj život. Silný člověk to prý zvládne sám. Cítíte se být vnitřně silným člověkem?

Víte, já vlastně nevěřím na ateismus. Každá lidská bytost v sobě nese rozměr touhy po nějakém přesahu. A každá si jej musí vyplnit. Cítím se být silným člověkem vnitřně i navenek. Víra je pro mne živá věc, mění se v průběhu života, ztrácí se, vrací, slábne, sílí a každá pochyba, vzpoura, zaváhání mě zase popostrčí o kus dopředu.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vlastně nemáte životní sny, že si přejete nic si nepřát. To jste tak spokojená?

To znamená, že bych si přála být spokojená s tím, co mám. Nezabývat se budoucností – žádná být nemusí – a radostně pracovat. To je to nejlepší, co mohu pro budoucnost udělat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou