PTP: trauma i doživotní přátelství

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Radek Gális

Levná pracovní síla a pokus o převýchovu politicky nespolehlivých lidí – to byly důvody, proč 1. září 1950 vznikly pomocné technické prapory (PTP) či vojenské tábory nucených prací (VTNP).


Hrdinové knihy Černí baroni od Černé věže při slavnostní prezentaci v roce 2017. Snímek autor


Jako lidé nepohodlní komunistickému režimu k nim narukovalo během čtyř let jejich existence šedesát tisíc mužů. Včetně celé řady bohoslovců, kněží, synů sedláků, živnostníků, příslušníků zahraničních armád nebo studentů vyloučených z vysokých škol. V uniformě a bez nároku na řádnou mzdu pracovali na stavbách, v kamenolomech a lesích nebo fárali v dolech. A často se tam potkali i otec se synem.

Na vojnu nastoupil jako dvacetiletý v září 1950 a do civilu šel až na Nový rok 1954 také Mons. Václav Kulhánek (90) z Českých Budějovic, který patří mezi poslední žijící příslušníky PTP. „V létě 1950 zrušili náš budějovický diecézní seminář a 14. září jsem musel k odvodu,“ vzpomíná Kulhánek, který nastoupil do Komárna, a pokračuje: „Namísto dvou let jsem tam byl 40 měsíců.“ Pracoval na stavbách v Čechách i na Slovensku, kde pétépáci budovali kasárna, domy pro důstojníky nebo letiště.

Někteří z pamětníků, kteří nosili typické černé výložky, se každoročně setkávají u památníku 52. PTP ve Svaté Dobrotivé – Zaječově a při bohoslužbě s hlavním kaplanem Armády ČR v tamním kostele Panny Marie a sv. Dobrotivé. Letos se tu sejdou ve čtvrtek 10. září. „Kdysi jsme na tyto akce rádi jezdívali, ale už máme svůj věk a zdravotní problémy,“ říká bývalý předseda okresní pobočky Svazu PTP Jiří Pešek (90) z Českých Budějovic, který sloužil v letech 1952-1955. Tenkrát pracoval na haldách vytěžené hlušiny ve Stříbře, kde byly uranové doly, a z vojny si odnesl doživotní zdravotní následky. Jeho nelehký život, stejně jako osudy dalších pamětníků z Českobudějovicka, zachycuje kniha rozhovorů Černí baroni od Černé věže.

Hrabě mezi barony

Hned v roce 1990 vznikl Svaz PTP – VTNP, který kvůli stáří členů ukončil činnost před čtyřmi lety. K jeho členům patřil například hrabě Zdeněk Sternberg. Na vojnu nastoupil v roce 1950. „Všichni jsme byli považováni za třídní nepřátele, takže námi nadřízeni opovrhovali,“ vzpomíná. „Práce na šachtě byla zpočátku obrovská dřina; museli jsme pracovat nejen ve všední dny, ale i tři neděle v měsíci. Ze začátku vás napadá: Mám před sebou dva roky, to nemůžu vydržet. Jenže po čtrnácti dnech už je pro vás všechno skoro normální,“ dodává Zdeněk Sternberg.

Za trest ke sbíječce

K dosud žijícím pamětníkům patří i Václav Šulista z Drahotěšic, který v únoru oslavil devadesátiny. „Pocházím z věřící rodiny, naši byli živnostníci, otec členem lidové strany. Už na budějovickém gymnáziu jsem měl kvůli svým názorům a smýšlení problémy,“ vzpomíná Šulista, kterého vyhodili po čtyřech semestrech z Karlovy univerzity a 1. října 1951 už byl v Karviné u těžkého 3. PTP. „K zařazení mezi tzv. černé barony přispěl i můj původ a fakt, že starší bratr Miroslav už byl v té době v Anglii, kam odešel koncem roku 1947 na studijní pobyt. Po únoru 1948 se pak odmítl vrátit,“ pokračuje Šulista, který strávil u PTP 29 měsíců. Nejprve fáral, pak pracoval na ošetřovně a na povrchu, kde v létě vykládal vagony plné pytlů cementu, v zimě zase zmrzlý štěrk. „Viděl jsem několik úrazů včetně smrtelného a při službě na ošetřovně zažil tři sebevraždy. Dvěma pokusům se mi podařilo zabránit,“ dodává.

Jako pro vysokoškoláka pro něj fyzická práce byla velmi těžká. „Když jsme přišli z první šichty, seděli jsme na kufrech a brečeli. Jen si to představte, že vás někdo pošle do díry, navleče na vás všechno možné, dostanete sbíječku, sekyrku, lopatu. Štajgr vás žene dopředu a najednou se před vámi otevře místo s nezajištěným stropem, takže na vás všechno padá, a vy máte strach, aby vás to tam nezavalilo,“ vzpomíná Šulista a dodává: „Nejtěžší byly situace, kdy přišel dopis, že táta je zavřený, máma nemocná a vyhnaná z domova a sama živoří v cizím prostředí. Nesmíte jet domů ani na pohřeb rodičů, o všechno jste přišli, dívka se s vámi rozešla a vdala se za jiného. To jsou všechno věci, které máme spojeny s komunistickým režimem, který to má na svědomí,“ uzavírá Šulista.

RADEK GÁLIS

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 39 22. – 28. září 2020

Křesťanské symboly v politice

Symboly jsou pro lidskou povahu důležité, ale u každého z nich musíme mít neustále na paměti, že je pouze pomůckou k pochopení něčeho většího a hlubšího.

celý článek


Libanon: zachováváme si naději

Osm týdnů po masivním výbuchu, který zdemoloval libanonskou metropoli Bejrút a připravil statisíce lidí o přístřeší, do země stále míří mezinárodní pomoc. Místní…

celý článek


Přinuceni k útěku jako Ježíš

V naší době se miliony rodin nacházejí v bezútěšné situaci podobné té, jakou zakoušela Svatá rodina na útěku do Egypta. Upozorňuje na to papež František ve svém poselství…

celý článek


Katolický týdeník mění distributora novin

KT bude od příštího vydání do schránek čtenářů doručovat prostřednictvím své sítě společnost PNS - nikoliv Česká pošta, jak tomu bylo dosud. Správa předplatitelského…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay