Vydání: 2023/34 Češi v Banátu žijí už 200 let, 22.8.2023, Autor: Jiří Macháně

Povinná školní docházka je v Indii zavedená od roku 2010. Přesto mnoho dětí školu nenavštěvuje. Většina rodin se živí zemědělstvím a dítě v rodině představuje další pracovní sílu. V jižní Indii je dodnes také nemálo rodin, které žijí kočovným způsobem života. Na každém místě zůstávají pouze pár týdnů a poté putují dál. Kvůli neustálému stěhování není pro děti z těchto rodin ani teoreticky možné školu navštěvovat.
Dodržování povinné školní docházky nikdo nekontroluje. Vzdělávání je navíc nákladné (zejména školní poplatky, učebnice, školní uniformy, doprava do škol ve vzdálených oblastech) a ne všechny rodiny si mohou dovolit své dítě do školy posílat. Zde přichází na řadu naše pomoc, která je možná především díky štědrosti dárců z programu Adopce na dálku, kteří podporují právě ty nejchudší z nejchudších.
Mimo klasické státní a soukromé školy existuje v Indii i mnoho dalších, mezi něž patří právě i katolické školy, na nichž studují žáci podporovaní z projektu Adopce na dálku. Jde o relativně levnou variantu vzdělávání, která je dostupná všem bez ohledu na vyznání či kastu, a zároveň patří k velmi kvalitním a vyhledávaným. Přestože představují křesťané v Indii přibližně jen 2,5 % celkové populace, v katolických školách se vzdělává přes 50 milionů žáků a studentů.
Do školních lavic v ní usedá 70 až 90 dětí, ale panuje zde velká disciplinovanost. Děti povinně nosí školní uniformy a díky nim není na první pohled zřejmé, z jaké sociální skupiny či kasty pocházejí. V každé třídě jsou totiž zastoupené děti z velmi bohatých i velmi chudých rodin.
Na katolických školách je velmi důležité i nerozlišování dětí na základě jejich víry. Jsou zakázané veškeré osobní náboženské symboly (třeba křížek na krku, burka, ozdoba na čele zvaná bindi apod.), aby mezi dětmi nepodněcovaly konflikty. Zároveň se ale při vzdělávání školy soustředí na budování respektu a porozumění jednotlivých náboženských systémů. Na školách se slaví různé svátky s odlišnou náboženskou tematikou, jako například hinduistický svátek Divali (svátek světel), muslimský ramadán či křesťanské Vánoce. Je to právě obrovská různost, která stojí v jádru indické kultury, a děti se s ní seznamují.
Starají se tu o děti, o něž nemá kdo pečovat. Škola se nachází ve vesnickém prostředí diecéze Belgaum. V současné době je na internátu ubytovaných více než 50 dětí, pro které denně vaří jedna žena, a to v hliněné nádobě nad ohněm. Dívky a chlapci nocují zvlášť ve dvou křídlech internátu.
Internátní křídlo sestává pouze z jedné velké místnosti, kde spí všechny dívky (nebo chlapci) pohromadě. Během dne mají matrace uklizené v policích a večer je připraví ke spánku. Podmínky na internátu jsou velmi strohé, přesto zde panuje pozitivní atmosféra. Pobývají zde děti z opravdu velmi chudých poměrů a těch nejnižších kast. A nejpočetnější skupinu tvoří děti, o které rodiče nejsou schopni pečovat.
Častým případem jsou rodiny z odlehlých oblastí, kde není možné získat zaměstnání. Rodiče tedy musí dojíždět za prací dlouhé hodiny do velkých měst, aby byli schopni finančně zajistit rodinu, a své dítě pak prakticky přestanou vídat. Mají možnost je navštívit pouze jednou měsíčně a děti se vrací domů jen o velkých prázdninách.
Na internátu v Karadi jsme potkali i dva chlapce, jejichž otec s rodinou nežije a matka byla v dětství zasvěcena božstvu jakožto „Devadasi“, tedy chrámová prostitutka. Tato role byla přitom v Indii zakázána již v 19. století. Přesto dodnes v jihoindickém státě Karnátaka žije více než 70 tisíc těchto žen.
V Indii stále přežívají mnohé nehumánní tradice a zvyky, které pramení z kastovního systému a dopadají právě na ty nejchudší, kteří se jen těžko sami brání. Návštěva internátu v Karadi nás utvrdila v tom, že katolické školy v Indii stojí pevně za vzděláváním těch nejzranitelnějších.
Mezi podporovanými dětmi máme sirotky, o které se starají jejich příbuzní. Výrazně jsou pak v našem projektu zastoupeny děti, které přišly o jednoho z rodičů. Jejich počet se bohužel zvýšil během pandemie. Na školním dvoře jsme se například zapovídali s dívkou, kterou držela za ruku maminka v čistě bílém sárí. Žena nám se slzami v očích děkovala za přijetí dcery do projektu Adopce na dálku a popsala těžkosti, jimiž procházejí vdovy v dnešní Indii. Podle hinduistické tradice se vdova nesmí znovu vdát, měla by být převážně v ústraní a truchlit. Může oblékat pouze bílou barvu, která znázorňuje smutek. Pro svou rodinu je hanbou, ztrácí právo účastnit se náboženského života a dostává se do sociální izolace s doživotním společenským stigmatem.
Děti z neúplných rodin samozřejmě tímto vším trpí. A spolu s dětmi z nízkých kast a velmi chudých poměrů jim náš projekt prostřednictvím kvalitního vzdělání otevírá dveře k lepší budoucnosti.
PAVLÍNA NALEVANKOVÁ pracuje od roku 2019 jako koordinátorka projektu Adopce na dálku v Diecézní charitě Hradec Králové. Vysokoškolské vzdělání absolvovala v oboru Transkulturní komunikace. Adopce na dálku Diecézní charity Hradec Králové už přes dvacet let pomáhá dětem z nejchudších indických rodin získat vzdělání a naději na lepší život. Díky štědrosti dárců mohla podpořit již téměř sedm tisíc dětí. V Indii Charita podporuje i další formy vzdělávání, léčbu nemocných a výstavbu bydlení. Většina z těchto projektů je financována také díky dárcům Tříkrálové sbírky (více na www.adopce.hk.caritas.cz).