Pán prstenů završen
Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Aleš Palán
NÁVRAT KRÁLE: FILM, LITERATURA, MÝTUS
V roce 1959 sklízel snímek
Ben Hur svou oskarovou žeň a diváci žasli: tak strhující davové scény, tak
skvělé filmové efekty! Přešlo pár let: efekty jsou dnes ještě realističtější a
počet komparsistů ještě mohutnější.
Pokud dnes diváci žasnou
nad dokonalostí virtuální reality Pána prstenů, je třeba si uvědomit, že ani
film Petera Jacksona nestojí na konci filmových dějin. Přejde pár let, a
počítačoví animátoři vytvoří ještě živoucnější příšerky v ještě rozlehlejších
exteriérech. Dnes až hystericky vzývané dílo P. Jacksona bude běžet v
odpoledních hodinách v cyklu Pro pamětníky a mládež se bude usmívat nad
neohrabaností všech těch zlobrů, skřetů a nazgúlů. Ostatně padesátá léta v
kinematografii, to jsou zejména italští neorealisté. Jména jako L. Visconti nebo
V. de Sica zní v povědomí snad každého návštěvníka biografů. A co takový William
Wyler? Co vám říká to jméno? (Vždyť i autor této recenze se musel podívat do
encyklopedie, aby si ověřil, kdo vlastně režíroval toho velkolepého Ben Hura.)
v Na Pána prstenů - jehož závěrečný třetí díl pod názvem Návrat krále nyní
hostí české biografy - se ale naštěstí nemusíme dívat jen jako na
širokorozchodný spektákl. Díky nesmírně silné předloze zůstává příběh i nadále
především literaturou (byť úspěšně zfilmovanou). Síla Jacksonova zpracování není
v ničem jiném než ve věrnosti předloze J. R. R. Tolkiena. Je přitom potěšující,
že oba dva v současnosti nejúspěšnější filmové kasovní trháky vyrostly právě z
literární předlohy: i Harry Potter byl původně knihou, a ne televizním seriálem,
komiksem či počítačovou hrou.
Právě kniha totiž zůstává nejsilnějším
nosičem mýtů - a to se dostáváme k třetímu rozměru tolkienovské trilogie. Mýtus
Pána prstenů byl dán už okolnostmi svého vzniku: nakypřelý svět hobitů, elfů a
lidí vznikal pod zdánlivě nedovařenou slupkou "nudného" profesora z Oxfordu.
Mýtem se stal už pro západní květinovou mládež šedesátých let, ve své kultovní
formě prorostl železnou oponou, přičemž ta cesta mohla mnohým připomínat
otvírání brány Mordoru. Odkazy na keltskou, a zejména germánskou mytologii se to
v příběhu jen hemží a dnešní fanoušci se jimi nechávají laskat jako kdysi v záři
ohňů jejich pradávní předci. Ano, potřeba mýtu trvá!
Režisér Peter
Jackson je pohříchu nejautentičtější v bojových sekvencích. Závěrečné scény
návratu hobitů do Kraje působí trochu jako intimní zpověď irské popové kapely
Kelly family. Tolkienův duch si po zhlédnutí Návratu krále může nicméně
oddechnout: Pán prstenů nedopadl na plátně zdaleka tak špatně jako třeba další
sága-mýtus-pohádka Nekonečný příběh. Jen toho nemuselo být vyřčeno tolik: divák
zapadlý hrůzou v sedačce biografu nemusí po celé - bezmála - tři a půl hodiny
filmu zapojit ani na vteřinku svou fantazii. A to je u Tolkiena věru škoda.
Každý, kdo četl nejdřív knihu - a to nejlépe bez ilustrací - dobře ví, o čem je
řeč.
Hodnocení: ****
Pán hobitů
"V
jedné podzemní noře bydlel malý hobit" - tahle věta prý jednou mimoděk napadla
váženého profesora oxfordské univerzity, lingvistu a literárního historika Johna
Ronalda Reuela Tolkiena (1892-1973). Poznamenal si ji na rub nějaké studentské
písemné práce a ve volných chvílích si nad ní vymýšlel příběh. Nejprve jej jako
pohádku vyprávěl doma svým čtyřem dětem a později, v roce 1937, jej vydal jako
knížku s názvem Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Měla překvapivý ohlas jak u
dětí, tak u dospělých čtenářů. Celých sedmnáct let však trvalo, než vyšlo její
pokračování, překonalo ovšem všechna očekávání. Trilogie Pán prstenů
(Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále) se okamžitě stala jednou z
kultovních knih 20. století, takže londýnské Sunday Times právem napsaly, že
lidé se od té doby dělí na dvě poloviny - na ty, kdo už Pána prstenů četli, a na
ty, kteří jej teprve budou číst. Sám autor ovšem za nejpodstatnější plod své
nezměrné fantazie považoval soubor mýtů a legend Silmarillion, na němž pracoval
po celý svůj život (byl vydán až po jeho smrti).
Ve vyprávění o bájné
Středozemi, obývané elfy, lidmi, trpaslíky, skřety a hobity, se zřetelně odráží
vědecká specializace autorova. Byl odborníkem na starou anglickou literaturu,
řadu středověkých děl přeložil do moderní angličtiny, mj. také veršované eposy,
jejichž kořeny sahají až do 6. století. Spojují v sobě vliv keltských legend, v
nichž se poeticky prolíná reálný svět se světem kouzel, a vliv starogermánských
mýtů plných drsnosti. Základní myšlenkovou linií je tu vždy úsilí hrdinů o
obnovení světového řádu, který byl porušen, a významnou roli při tom zpravidla
sehrávají posvátné kultovní předměty, nadané magickou mocí - meč, kotlík, pohár,
a tedy i prsten. V mytologickém zápase dobra se zlem bývá pak spatřována
alegorie spasení. 
Snímek Warner Bros
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
