Ochrana života - úkol pro křesťany
Vydání: 2004/14 Žena v církvi, 5.9.2004, Autor: Štěpán Plaček
KE DNI NENAROZENÉHO ŽIVOTAStatistiky ukazují, že potratů v naší společnosti každoročně ubývá. Znamená to snad, že celá společnost začíná chápat, že nenarozený život není jen "shluk buněk", ale lidská bytost, která zasluhuje důstojnost? Nebo úbytek potratů způsobuje rozšíření antikoncepce? Křesťané se snaží pojmenovat, kam v tomto ohledu společnost spěje a jaká je jejich vlastní úloha.
"Ve veřejném mínění na začátku 90. let převládal názor, že embryo je součástí matčina těla a že je pouhým shlukem buněk, " přibližuje tehdejší žalostný stav informovanosti MUDr. Dagmar Pohunková, předsedkyně Etické komise Ministerstva zdravotnictví České republiky. Za zlomový moment považuje rozběhnutí intenzivní informační kampaně: přednášky ve školách, školení učitelů, působení poraden, promítání filmů.
"Mírným optimistou" je i psycholog Jaroslav Šturma ze sdružení Ochrana nenarozeného života. Lidé si prý postupně začínají uvědomovat hodnotu lidského života. Podle J. Šturmy se to projevuje mj. snížením počtu potratů na třetinu (bohužel při celkovém radikálním poklesu porodnosti). "V tomto snížení hraje roli zavedení poplatku za potrat, stejně jako vyšší užívání antikoncepce, která ale je morálně a zdravotně problematická. Dosti potratů se nejspíš ani do statistik nedostane (potratová tableta aj.)," míní doktor Šturma.
Podle Zdeňky Rybové z Hnutí pro život je nesmírně pozitivní, že se otázka potratů stala jedním z témat celospolečenské diskuse. Většinové mínění se dnes podle ní ustálilo na dvou základních názorech: "Potrat je zlo, ale cesta k němu musí zůstat co nejotevřenější, protože se tímto způsobem řeší sociálně komplikované situace"; jiný názor vychází z prostředí vědeckého výzkumu a podle Zdenky Rybové vzkazuje: "Umíme už téměř všechno."
CO SI MYSLÍ VĚTŠINA
Společnost sice nepřijímá názor, že embryo je "člověk" s lidskými právy, ale podle Dagmar Pohunkové obecně uznává, že potrat není dobrým řešením nechtěného těhotenství. Podle ní navíc dochází i k celkové změně sexuálního chování mládeže. "Mladí lidé začínají se sexuálním životem později, odpovědněji a v dotaznících u středoškoláků se objevilo i kladné hodnocení předmanželské zdrženlivosti. To je veliká změna smýšlení, kterou je třeba podporovat," radí Dagmar Pohunková.
"Naprostá většina našich obyvatel si bohužel myslí, že legální možnost potratů by měla existovat," říká Roman Joch z Občanského institutu: "Naštěstí většina lidí stále nahlíží potraty jako problém, jako určité zlo. Domnívají se však, že se jedná o zlo, které má být legální." Podle Jocha je tu určitá naděje, že i dnešní zastánci potratů se časem obrátí proti jejich hrůznosti stejně, "jako se v minulosti mnozí obrátili i proti nevolnictví či upalování čarodějnic".
ÚKOL PRO KATOLÍKY
"Katolíci by měli především šířit informace - individuálně ve svém okolí, ale také ve všech médiích, k nimž mají přístup, a ve svých profesích - jako vychovatelé, učitelé, zdravotníci a pracovníci v médiích," míní Dagmar Pohunková.
Podle Zdeňky Rybové z Hnutí pro život by katolíci měli dát najevo zřetelný nesouhlas s potratovou legislativou a praxí v našem státě, např. písemnou podporou vyjádřenou politikům, kteří chtějí změnu prosadit. "Konkrétně bychom se měli naučit dávat svůj vlastní, pozitivní příklad. Za to se můžeme modlit, postit a poprosit o tuto službu také své blízké či kněze z farností." Katolíci by podle Rybové též měli sami dodržovat učení církve v této oblasti.
Podle Jaroslava Šturmy spočívá úloha křesťanů a lidí dobré vůle spíše ve svědectví životem než ve velkých slovech a akcích.
Dagmar Pohunková zmiňuje i konkrétní aktivity, za které by se měli věřící zasadit: "Nutné jsou poradny pro ženy v konfliktních situacích a duchovní i psychologická pomoc pro ženy, které potratily." Podle ní musíme pomáhat ženám, jež otěhotní nechtěně a obávají se, že o své dítě nebudou moci pečovat. V Evropě i u nás se diskutuje o legislativní úpravě utajených porodů. Je třeba mít prostředky na hmotnou pomoc v sociálních případech, na fyzickou výpomoc v rodinách a na azylové domy. Žádoucí je usnadnění adopcí. "Bude důležité, podaří-li se zakotvit v zákoně právo zdravotníků na svobodu svědomí. To by znamenalo, že by lékař nesměl být nucen provádět výkony příčící se jeho mravnímu přesvědčení. Odpadla by tak překážka bránící katolickým lékařům specializovat se v ženském lékařství a žena hledající radu a odbornou pomoc by se mohla obrátit na věřícího odborníka," uzavírá Dagmar Pohunková.
Pochod pro život
Bohoslužbou v chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze, které předsedal královéhradecký biskup Dominik Duka, začal minulou sobotu už tradiční Pochod pro život, který pořádá Hnutí pro život. Po bohoslužbě se demonstranti odebrali v průvodu pěší zónou na Václavské náměstí, kde akci zakončili happeningem. Účastníci pochodu chtěli upozornit na současnou potratovou legislativu a vyzvali ústavní činitele k zabezpečení základního práva na život pro všechny lidi v naší zemi od okamžiku početí. Obdobné akce proběhly i v dalších evropských zemích. Hnutí pro život také v rámci své preventivní protipotratové činnosti rozeslalo na výchovné a vzdělávací instituce v Česku více než 4000 videokazet se záznamem výkonu umělého potratu. Dokument zachycuje potrat do 12. týdne těhotenství, který lze v České republice podstoupit na žádost od šestnácti let věku (a to i bez souhlasu rodičů). Ještě před Dnem nenarozených dětí zaslalo Hnutí pro život prezidentu České lékařské komory MUDr. Davidu Rathovi dopis, ve kterém ho žádá, aby povzbudil lékaře, aby alespoň v tento den, věnovaný nenarozeným dětem, nebyly v České republice vykonávány umělé potraty na žádost.
PROMLUVA biskupa Dominika Duka OP při bohoslužbě
slova:
Drazí přátele, bratři a sestry,vyslechli jsme dva texty,
první ze Starého zákona a druhý z Lukášova Evangelia. Oba se dotýkají tajemství
života. Musíme říci, že výpověď matky Makabejských synů je výpověď platná
dodneška. Nevím. Tajemství života, počátek života je vždycky zahalen tajemstvím.
Zcela jistě, že mi můžete namítnout, ale moderní medicína, biologie,
antropologie přece ví mnoho a v posledních desetiletích se někdy až zachvějeme,
jaké možnosti dává věda člověku. To je pravda, ale přesto jedinečnost člověka,
jeho život zůstává tajemstvím! Je něčím, před čím člověk, lékař, biolog, vědec
stojí v údivu a s úctou. Taková je moje zkušenost. Posledních pět let pobytu v
rodném městě mě přivádí velmi často do momentů, kdy se setkávám s lékaři a vím,
že jejich postoj k životu mohu nazvat etickým. Evangelní úryvek, který jsme
přečetli, má ještě mnohem hlubší význam. Víme, že tento okamžik, početí Krista,
stal se jakýmsi signálem pro západní civilizaci, aby si byla vědoma toho, že
lidský život od počátku je Božím dotekem. Je něčím nádherným, krásným, ale také
skutečností, která si zasluhuje veškerou péči a ochranu. My se zde setkáváme ve
chvíli, kdy tato otázka ochrany počatého života je i diskutována v nejvyšších
legislativních sborech v naší vlasti. My se zde setkáváme především proto,
abychom meditací a modlitbou toto úsilí podpořili, abychom otevřeli i naší
společnosti hlubší a možná i nový pohled na tajemství člověka, jeho důstojnosti
a jeho velikosti. Když se zamýšlíme nad touto scénou zvěstování, pak si
uvědomme, jak zasáhla lidské srdce. Vzpomeňte kolik obrazů, kolik sochařských
děl, kolik literárních poetických textů, kolik hudebních děl se nechalo
inspirovat touto evangelní scénou zvěstování nazaretské dívce.
Možná, že
nás to tak trochu překvapí. Tolik lidí přece přišlo na svět, proč takováto
pozornost. Uvědomujeme si, že v tomto evangelním textu, v tomto zvěstování se
skutečně rodí nová civilizace? Nový vztah mezi mužem a ženou. Tento nový vztah
mezi mužem a ženou se odvíjí od nového vztahu mezi Bohem a člověkem. Archanděl
Gabriel přichází jako Boží posel. Také my jsme přesvědčeni o tom, že se v
okamžiku, kdy se někdo v nižším společenském postavení setkává s autoritou, pak
přece musí projevit svou podřízenost. Vzpomínám na ta léta minulá, když jsem
navštěvoval různé instituce socialistického státu a vždy jsem si připadal jako
ten ruský mužík. A tak jsem se díval na své polobotky a byl jsem překvapen, že
to nejsou láptě. Bylo ode mne vyžadováno, abych stále hrbil hřbet, abych si byl
vědom, jak je pevná a silná pěst pracující třídy vládnoucí pomocí státní
bezpečnosti a všech těch ostatních institucí. Proč to připomínám? Proto, aby
vystoupil ten opravdový protiklad, kdy nazaretská dívka je postavena před
svobodnou volbu. Uvědomme si, drazí přátelé, že v tomto příběhu zvěstování v
nazaretském domku se potvrzují celé dějiny spásy. To jsou dějiny Abraháma, Izáka
a Jakuba. Bůh s nimi jedná jako se svými přáteli. Bůh s nimi uzavírá smlouvu.
Víme, že ten, který byl počat v lůně Panny Marie, při poslední večeři, kdy
uzavírá novou smlouvu, řekl: Nejste sluhové, nejste otroci, ale jste přátelé,
mojí přátelé, Boží přátelé.
A nyní se zamysleme nad touto scénou
zvěstování v kontextu našeho dnešního setkání. Uvědomujete si, především přátelé
muži, jaké je postavení ženy v manželství, v rodině? V intimnosti manželského
života nemůže být nikdy pošlapána důstojnost ženy jako člověka, jako partnera. V
tomto okamžiku by byl popřen způsob jednání, kterým Bůh skrze archanděla
Gabriela jednal s Marií, s nazaretskou dívkou. Avšak přečtěme si stránky našich
novin a poohlédněme se po okolním světě a pak zjistíme, že násilí páchané na
ženě je mnohem větším problémem, než by se zdálo na první pohled. Nemluvě o tom,
že zcela jistě se střetáváme s civilizacemi, kde žena musí jít 5m za svým mužem.
Jestliže se pak v naší společnosti ozvou ženy a někdy velmi rasantně a příliš
emotivně, pak si musíme uvědomit, že tento křik nelze nazvat jen divokým
feminismem. Je však odůvodněn tím, že mužská část společnosti nejedná ve svém
vztahu k ženě, které slíbili lásku, úctu, věrnost, tímto Evangeliem naznačeným
způsobem. Zvěstování pomohlo západní civilizaci, jejímiž jsme dětmi, k tomu,
abychom si uvědomili, že lidský život, jeho početí, je krásným a jedinečným
tajemstvím. A proto si zaslouží onu velikou úctu a veškerou ochranu. Víte, že
jedním z těch velkých protidůvodů, či námitek s kterými se setkáváme, je
neradostný úděl nechtěného dítěte. Když tedy hovoříme, že lidský život, život
počatého dítěte si zaslouží veškerou úctu, lásku a ochranu, pak skutečně i my
musíme vyznat, že děláme málo pro to, aby nový lidský život, aby dítě bylo do
společnosti přijímáno právě v tomto smyslu. Při četbě posledního Katolického
týdeníku jsem si uvědomil těžký úděl dítěte, které přichází na svět v 21.
století, ve století blahobytu a přepychu. Přiznejme si, v jaké situaci jsme
přicházeli na svět my, děti Druhé světové války, či vy, narození po První
světové válce, a pak s úctou vzpomínejme na své rodiče. Po pravdě musíme doznat,
že štěstí dítěte není zajištěno tím, že domácnost má auto nebo dvě, že má
barevnou televizi, dvou, či třípokojový byt. Dítě potřebuje porozumění,
pochopení, úctu, lásku, harmonickou rodinu. A v tomto smyslu nám řeknou
sociologové a všichni ostatní, kteří se zabývají touto otázkou, že děti v 21.
století v té nejvyspělejší části světa se rodí do mnohem horší situace než tomu
bylo v minulosti. S naší Diecézní charitou jsme putovali po indickém státě
Karnataka a navštěvovali rodiny na indickém venkově, kde jsme v jejich bytě
nenašli postel, stůl ani židli. Tamní pan arcibiskup byl pohoršen, že mše sv.
byla sloužena na papírové krabici – stůl v celé vesnici neměli – museli jsme ho
s místním biskupem ujistit, že by Pán Ježíš jednal podobně. Přiznám se, že jsem
neviděl tolik dětských úsměvů a tolik opravdové rodinné pohody a solidarity,
jako v těch nejchudších vesničkách jižní Indie.
Náš postoj – hájit
lidský život od počátku – musí být spojen s požadavkem, aby se děti narodily v
prostředí, které je opravdu příjme. Je to otázka rodinné a školní výchovy. Škola
není určena jen pro předávání informací. Díky Bohu i škola si uvědomuje, že
otázka mravní výchovy je jedinou cestou do budoucnosti. Nedívejme se, jak někdy
máme ve zvyku my křesťané, my katolíci, příliš pesimisticky. Bůh k nám nemluví
jen na stránkách Písma svatého, které jsme si přečetli. Bůh mluví celou naší
kulturou. Proto jsem připomněl, jak příběh zvěstování Panně Marii v Nazaretě se
stal pokladem světového umění a kultury. Bůh k nám mluví také událostmi, které
přicházejí. Mnohokrát jsem zde nedaleko v kostele sv. Jiljí připomínal význam
hebrejského slova dabar. Slovo – čin – událost – a to jsou někdy, tak jako čteme
v bibli velice tvrdá slova, protože Bůh konstatuje, co se stane, když se člověk
nedá cestou života. My jsme konfrontováni s nesmírně bolestnými a tragickými
událostmi, které hovoří k člověku, aby si uvědomil, že musí jít cestou
opravdového života ve vzájemné úctě a lásce. Ochrana počatého života je ochranou
celého života. Od početí, přes kolébku až k smrtelnému lůžku. Chtěl bych též při
této příležitosti připomenout, že velká diskuse, která se vede o počátku
lidského života a o možnosti kvalitně pomoci již od počátku člověku k tomu, aby
jeho vývoj byl ochráněn od určitých bolestí nebo nemocí, není něčím špatným a
nedovoleným. Od počátku Písma svatého čteme, že člověk je vybrán ne jako otrok,
ale jako přítel, jako spolupracovník Boha. Celá řada moderních výzkumů,
především ta část výzkumu, která se děje ve prospěch člověka, není něčím
špatným, co by mělo vyvolávat naši úzkost, ale naopak by nás to mělo naplňovat
radostí a úctou k tomu, co člověk dokáže s Boží pomocí. Tak jako s úctou hledíme
na lidský život od jeho počátku až k jeho konci, tak také s úctou a s velkou
vážností přijímáme každý krok člověka v oblasti vědy a kultury. Zcela vážně musí
i moderní společnost a moderní věda vést diskusi o tom, jak přistoupit k člověku
na nemocničním lůžku v posledních hodinách života, kdy proti sobě stojí
možnosti, které máme, ale také bolest a utrpení, a přitom zůstává právo člověka
na lidsky důstojnou smrt.
Sešli jsme se zde v duchu rozhodnutí Církve,
Československé biskupské konference již z 90. let, abychom si připomněli, že den
početí Krista, 25. březen je Dnem úcty k počatému životu. Je to den naší
starosti o počatý lidský život. Drazí přátelé, v dialogu s těmi, kteří
odpovídají jako matka Makabejských synů – nevím – musíme postupovat při otázce
ochrany počatého života v kontextu naší starosti a péče o celý lidský život.
Především je zapotřebí usilovat o změnu smýšlení v naší společnosti.
Celoevropská společnost ztrácí úctu k dítěti. Společnost druhé poloviny 20.
století si uvědomila, že není tak závislá na potomstvu. Předchozí generace, jak
to můžeme vidět v druhém i třetím světě, spoléhaly na solidaritu a pomoc svých
dětí v době nemoci a stáří. Naše společnost v 70., 80. letech minulého století
přišla s vidinou, že si vše dokážeme zajistit pomocí nové technologie, financí a
ekonomiky. Nyní jsme svědky toho, že tato vize, která se chtěla vzdát lidské
solidarity a mezigenerační solidarity, ztroskotala. To jsou ty naše starosti,
jak to bude s důchodem, jak to bude s nemocenským pojištěním. My starší si
musíme přiznat, že jsme si připravili nedobré vyhlídky, protože jsme mlčky
souhlasili právě s touto vizí společnosti. Vím, že mě po pravdě řeknete, že před
listopadem 1989 bylo těžko možné projevit svobodně svůj názor. Proto je také na
místě, abychom stoupencům té strany, která 40 let vládla, připomněli a řekli, že
většina problémů, v kterých se naše společnost topí, jsou důsledky diktatury
nastolené komunistickou stranou. Musíme však přiznat, že 15 let svobody nás
obviňuje z naší malé odvahy a malé odpovědnosti. Proč tyto věci tak zeširoka
připomínám, to proto, že je ohrožen nejenom život v jeho počátku. Je třeba říci,
že nejde jen o ohrožení pomocí lékařského skalpelu. Je to ohrožení, které
působíme my, jestliže nedokážeme dodržet své slovo jako muž a žena, i my, kteří
nosíme řeholní či kněžský oděv a přitom nejednáme statečně a odpovědně. Víme, že
tím prvním viníkem není matka dítěte, že naopak, ta, která počala dítě je velmi
často vystavena velikému útoku na počatý život, jednak ze strany toho, který se
měl stát oporou dítěte. Ano, je to velmi často vina otce dítěte i nejbližších,
kteří nejsou schopni podat pomocnou ruku, kteří nejsou ochotni říci – my stojíme
při tobě. Bůh, kterého ctíme, Bůh, kterého Ježíš nazval svým Otcem, je Otec
marnotratného dítěte, Otec, který mu nejprve otevře náruč, to znamená, podá mu
ruku. Ochrana počatého života bude mít největší úspěch, když počatý život pocítí
podanou ruku celé společnosti. Myslím, že je to důležité slovo, které musí v
naší společnosti zaznít. Domníváme se někdy, že k odstranění potratů stačí
poukázat na strašlivost tohoto zákroku. Ano i to je zapotřebí, ale nejprve
musíme otevřít náruč. Ukázat, že jsme společností, která stojí o nový život, o
nové dítě. Moje zkušenost z vlaku, autobusu, tramvaje je, že malé dítě není
přijímáno s radostí. Když se maminka „v naději“ pootáčí, kde je volné místo, pak
ti mladší, muži i mladé ženy jaksi trapně hledí do okna nebo do země jen, aby ji
nemuseli pustit sednout. To všechno jsou určité jevy, které nám ukazují, jak
jsme se vzdálili od základní ikony zvěstování Panně Marii, budoucí matce.
Chtěl bych vám poděkovat, že jste našli odvahu přijít do kostela Panny
Marie, zde před Týnem. Chtěl bych vám poděkovat, že se vydáte cestou ke sv.
Václavu. V minulém roce ve Staré Boleslavi jsem připomenul význam sv. Václava,
který ukázal ve své době co znamená úcta k člověku, k lidskému životu. Nemůžeme
si dělat iluze, že žijeme v prostředí, které by bylo příliš zkažené, ale dějiny
nás poučují, že zápas o kvalitu života opravdu vyžaduje sílu a odvahu. Odvahu,
která se musí spojovat s porozuměním, s pochopením a láskou.
Nyní
společnou modlitbou poděkujme za dar života, kterého se nám dostalo, poděkujme
také matkám, které daly svůj život dítěti přes veškeré nepřijetí okolím.
Poděkujme také těm, kteří se celým svým životem snaží zlepšit tuto situaci.
Poděkujme všem nadacím a charitativním institucím, které se ujímají dítěte,
které z různých důvodů ztratilo rodiče. Poděkujme i těm, kteří se snaží změnit
zákonodárství a atmosféru v naší zemi, abychom se stali zemí, která bude
otevřena novému lidskému životu. Demografická situace nás vážně ohrožuje a sami
víme, že nemocný člověk, člověk na konci svého života si neváží tolik toho,
jakou udělalvědeckou či politickou kariéru. Ani pro něho není rozhodující konto
v bance, ale opravdu čeho si váží a po čem touží, je úsměv, podaná ruka,
chvilka, kterou s ním strávíme. A k tomu, aby to bylo možné, i naše země
potřebuje kolébky. Také naše země potřebuje, aby se na našich ulicích usmívaly
děti, které mohou žít v opravdové rodině, která jim dává pocit bezpečí, jistoty
a skutečné lásky, protože jedině v tomto prostředí se dítě naučí oslovovat Boha:
Otče náš. Jedině v tomto prostředí pak dokáže vyslovit svou prosbu k Panně Marii
a říci jí Matičko Boží.
Uvědomujeme si v čem spočívá náboženská krize?
My, přátelé, se mnohdy domýšlíme, především my zde u oltáře, že se pozná podle
vyplněných církevních statistik – tolik pokřtěno, tolik pohřbeno, tolik oddáno,
tolik lidí na bohoslužbě, možná, že někdo se dívá ještě na rubriku, kolik se v
kostele vybralo. Ne, náboženská krize, krize křesťanství v naší zemi, to je
právě krize úcty k člověku, k počatému a nově narozenému dítěti.
Amen.
Ilustrační snímek
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
