Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008, Autor: Milan Badal

O Bavorsku a jeho obyvatelích se traduje, že jsou vzhledem i povahou našim národům nejbližší. Snad je to tím pivem, na jehož počest pořádají každoročně v Mnichově tzv. Oktoberfest. Bavorsko však rozhodně není jen pivo, ale i dobře udržované statky s žírnými pastvinami, rybníky a jezera, lesy – zkrátka ideální prostředí skýtající zajímavé potraviny.

Hned napoprvé jsem se setkal s jedním z běžných bavorských jídel v jeho nejsurovější podobě v Ettalu pod Alpami. Místní benediktinský klrášter má jistě zajímavou kuchyni a jeden z otců, hrabě Waldstein, je dokonce nositelem našeho státního vyznamenání a roztomilé češtiny, nicméně doporučuji navštívit jednu z hospůdek u kláštera. Barevné fresky na fasádě a bohaté květinové truhlíky vás zvou do prostory, kde je zcela určitě všechno z pravého dřeva, v rohu je typický bavorský krucifix a pochopitelně funkční kachlová kamna. K jídlu jsou místní pstruzi a ledacos dobrého s drobným vlivem blízké Itálie. Právě tam jsem poprvé uviděl vepřové koleno s knedlíkem a zelím. Opravdu uviděl, jíst jsem se to neodvážil. Na rozdíl od spousty výletníků, kteří ani ve vyšším věku nic nedbali na cholesterol, kalorie a podobné marnosti. Vepřové koleno jako typické jídlo se žemlovým knedlíkem jsem objevil i v jednom z blízkých klášterů v podhůří. Místní komunita využívá práva vařit pivo a poutníci zblízka i zdáli se přicházejí nejen pomodlit, ale také posilnit po pěší náročné túře. K tomu slouží obrovská hospoda o několika místnostech, spolu s pivními zahrádkami. O zbožného poutníka je postaráno po všech stránkách, hospoda jen hučí. Omlouvám se útlocitným čtenářům, ale k životu patří i sanitární zařízení. To klášterní bylo velikosti nádražní haly, vzorně čisté a voňavé. Jen mne mátlo, že kromě mušlí tu byly i jakési kóje s dvěma chromovanými madly, které můžete uchopit rukama... Teprve když jsem viděl poutníky soukající do sebe vepřová mastná kolena a zapíjející to snad litrovými mázy piva, pochopil jsem, k čemu může být zařízení dobré.

ZAPLATILS, TAK HEZKY JEZ!
Osobně dávám přednost daleko úžasnějšímu bavorskému národnímu jídlu – bílé klobáse. Jakkoliv nejsem klobásový typ, tohle je něco, co by měl člověk zažít. Dokonce, podržte se, je možné tuhle klobásu posnídat! Nejen možné, ale vlastně i nutné. Ona je totiž naplněná šlehaným telecím se smetanou, používá se přírodní střívko a právě o téhle dobrotě říká bavorské přísloví, že „bílá klobása nesmí slyšet polední zvony“. Znamená to, že ji máte sníst hned zrána, když je absolutně čerstvá a můžete si k ní dát bavorskou medovou hořčici jako další specialitu.
Snad bych měl včas vydat vážné varování: velikost porcí v bavorských hospodách je totožná s podobnými zařízeními v Rakousku. Paní hospodská, která většinou i sama vaří, je toho názoru, že když si host zaplatil, má se pořádně najíst. Naštěstí jsou i zde velmi vlídní a „zbytky pro psa“ vám rádi zabalí s sebou domů. Budete z nich živi ještě dva dny.

HLUPÁK SPĚCHÁ, MOUDRÝ JDE NA PIVO...
Pokud si půjdete sednout do pivní zahrádky hned odpoledne, kdy je ještě prázdná, neděste se, až přijde bavorský návštěvník. Zamíří totiž přímo k vám, pozdraví, dovolí se, zda si může přisednout a zapřede krátký a srdečný rozhovor. Podle nepsaného zákona vás totiž nemůže nechat sedět samotného a smutného někde v koutku. Jeho hovor neobtěžuje, za chvíli si odsedne, nebo budete-li chtít, můžete se bavit dál. S těmi pozdravy budete šokovaní díky našim nevychovaným poměrům ještě mnohokrát. Až v neděli dopoledne v ospalém okresním městečku vyrazíte do prázdných ulic, každý, kdo právě vynáší smetí, jde kolem vás či otvírá okno, vás pozdraví – úklonou, přáním dobrého rána či známým „pozdrav Bůh“. Některé zahrádky, myslím ty pivní, jsou vybaveny stejně jako hospody poučnými nápisy, zkusím přeložit jeden typický: „Hlupák spěchá, chytrák čeká a moudrý jde do zahrádky – pivní.“ Pokud budete tedy mít náladu na kvasnicové pivo, není lepšího nad to z okolí Mnichova. Ale i na opačné straně Bavorska, ve Franken v Bamberku, objevíte zajímavé speciality, jako uzené pivo, pivní pálenku a podobně.
Pokud se však ještě vrátíme do některé z hospod či restaurací, rozhodně je třeba ochutnat místní chřest neboli špargl. Připravují jej v nejúžasnějších podobách a skupenstvích. Klasický je s horkou šunkou. Ke zvěřině je dobré dát si špecle, tedy těstoviny strouhané z prkénka do vody, paní hospodská vás to ochotně naučí.

NA VÍNO A „SNĚHOVÉ KOULE“
Protože nejen pivem je živ člověk, je možné v Bavorsku pít i víno, především bílé. Jeho „suchost“ je ve Franken trochu sladší, protože jejich místní vinařský zákon má jinou stupnici sladkosti než zákon spolkový. Typickým vínem je Sylván, ale za povšimnutí a prozkoumání stojí i Kerner. Co si nenechte rozhodně ujít, je ochutnávka vína Rotling, což je růžové víno vyráběné smícháním hroznů bílých a červených vín už před lisováním. V létě je stejně osvěživé jako zdejší typické vinné střiky. Chcete-li střik půl na půl, jmenuje se schorle, jinak vám udělají střik z minerálky a asi čtvrtiny obsahu vína. S červenými víny je to horší, je to přece jen moc na severu, ale Schwarzriesling rozhodně stojí za ochutnání. Ve Franken uvidíte víno ve zvláštních plochých lahvích – dostali výjimku z Evropské unie – tzv. boxbeutle. Rozhodně si nějakou odvezte na památku a domácí připomínku putování po Bavorsku.
Při ochutnávkách vína počítejte s tím, že na prkénku dostanete nakrájené místní šunky, uzeniny, tlačenky a k tomu zeleninovou oblohu a různé druhy chleba.
Na závěr oběda rozhodně patří zákusek a chcete-li typický, pak musíte zakoupit schneebälle. To jsou sice v překladu „sněhové koule“, ale jsou smažené z podobného těsta jako naše „Boží milosti“. Jen se ty proužky svinou do velké koule, která se po smažení posype cukrem, poleje čokoládou či jinak povrchově upraví.
Bylo by mnoho co povídat o bavorské kuchyni. Ale i z těchto útržkových dojmů jsem si německou kuchyni velice rehabilitoval. Rozhodně tedy její ne-pruskou podobu. Jen mne zajímá, jestli se ještě u nás dá stále mluvit o typické české kuchyni v restauracích. Mám skoro dojem, že se za ni trochu stydíme a vaříme ji jen doma. A to je škoda. Je třeba být hrdým vlastencem, jako jsou Bavoráci, a to nejlepší nabízet hostům veřejně.