12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na Vyšehradě jsem byl rád už jako kluk

16. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/47 Václav Renč, 16.11.2011

Mužem, který stojí v čele vyšehradské kapituly, tedy proboštem, je Mons. ANTON OTTE, který velkou část svého života zasvětil snaze o smíření a dobré vztahy mezi Čechy a Němci. Jak známo – ač se narodil v oblasti Sudet, většinu života strávil v Německu. Mons. Otteho jsme se ptali nejen na jeho působení v kapitule, ale i na to, kde je jeho domov a co je zdravé vlastenectví.

Chápete svou funkci i skutečnost, že jste čestným kanovníkem vyšehradské kapituly, jako ocenění za úsilí o česko-německé smíření? Jste hrdý, že jste se stal proboštem?

Neberu to jako osobní ocenění, protože to, co dělám, dělám ve jménu Ackermann-Gemeinde, společenství, které se snaží o překonání ran minulosti a o dobré sousedské vztahy. Stal jsem se vlastně takovým symbolem tohoto společenství, které se o usmíření snaží bezmála od konce války, po celou dobu komunismu až do dneška. Dodnes mi leží na srdci, abychom měli dobré vztahy a vážili si našeho česko-německého sousedství, i když už nežijeme v jednom státě. A jestli jsem hrdý na to, být proboštem? Jsem hrdý, že mohu být knězem. Rád vzpomínám na svůj kněžský život, na situace, kdy jsem mohl pomoci, kdy jsem cítil, že jsem jako kněz důležitý. Dlouhou dobu jsem byl vězeňským duchovním – žádný vězeň mě neodmítl, byli rádi a vděčni za rozhovor, který jsem s nimi vedl, za to, když jsem jim zprostředkoval nějakou pomoc či návštěvu, anebo když neměli peníze, sehnal jim cigaretu nebo tabák. Vybavuji si situace v nemocnici, kdy sedíte u někoho, kdo ví, že umírá a je sám. Vidím ten vděčný pohled, když jsem se s ním loučil. Nebo když jsem vzal do náruče jednu maminku na hřbitově, která ztratila šestiletou holčičku. To jsou situace mé kněžské služby, za které jsem vděčný. Samozřejmě se cítím poctěn tím, že jsem probošt, ale hrdostí bych to nenazval.

Co je úkolem probošta kapituly?

Probošt řídí kapitulu, reprezentuje a zastupuje ji navenek. Organizuje společenství, organizuje zasedání kapituly a akce, které se tu odehrávají. Samozřejmě se snažíme pro veřejnost nabídnout, jak jen to je v našich silách, i duchovní službu.

Vyšehrad je takovou oázou ve velkoměstě. Jak se vám tu líbí? Máte zde už oblíbené místo, svoje zákoutí?

Jsem tu velice rád, je to pro mě spojeno i se vzpomínkami na dětství. Narodil jsem se v severním pohraničí ve Slezsku a pro kluka z Vidnavy byla Praha samozřejmě místo snů. Už tenkrát mě nejvíce oslovil právě Vyšehrad. Jednak kvůli známým pověstem a jednak díky všemu, co je tu k vidění. Vyšehrad vyzařuje něco duchovního, mystického. Všiml jsem si, že se tady lidé chovají tak trochu zdrženlivěji, uctivěji. Vždycky si náramně odpočinu, když chodím po hradbách a zažívám tu krásu Prahy právě z pohledu odsud seshora. Ostatně na hradby, odkud skočil Šemík, a na Libušiny lázně jsem se chodíval dívat už jako kluk!

Není to symbolické, že po sto padesáti letech stojí v čele kapituly opět člověk německé národnosti? Chápete to jako krok na cestě česko-německého usmiřování?

Jasně to ukazuje, že národní antagonismus už nehraje roli, za to jsem samozřejmě vděčný a z toho se raduji. Proto jsem se do Česka vrátil, abych trochu pomohl při uzdravování ran a traumat, abych trochu odbourával předsudky, které zde byly. A zároveň abych ty, kterým bylo ukřivděno, zkoušel prosit o odpuštění. Myslím, že ta ušlá cesta od roku 1990 ukazuje, že dnes je situace už docela jiná, že už ani německý probošt na Vyšehradě nikomu nevadí.

Často kladete důraz na zemské vlastenectví. Můžete vysvětlit, co si pod tím máme představit?

Zemské vlastenectví je dané. To je vlastenectví, jež se vztahuje k příslušné zemi, kde žiji a kterou mám rád. Nejlépe to myslím vystihuje naše česká hymna Kde domov můj: „…voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled…“ Slyšíte to? To je o místě, kde jsem jako doma, je mi tam dobře, v krásné zemi. Přitom je ale lhostejno, jestli mluvím německy, česky, židovsky či polsky. Všichni, kdo v tomto zemském ráji žijí a starají se o něj, jsou na něj hrdí jako na svou vlast. Opakem je nacionalismus. Zatímco zemské vlastenectví spojuje, nacionalismus rozděluje – a někdy až k nepřátelství. Proto nacionalismus odmítám.

Kde je vlastně váš domov? Může mít člověk dva domovy?

Tvrdím, že mám vlastně pět domovů. Jeden je Vidnava, kde jsem se narodil. Když tam přijedu a vidím věže kostelů a radnice, komín fabriky, je mi tam dobře. Jezdím tam rád. Druhý domov je pro mě Bamberk, kam se naše rodina nastěhovala potom, co jsme odešli z Československa. Bamberk je krásné město. Taky se tam vždycky těším, mám rád tamní katedrálu, kouřové pivo – Rauchbier, které se tam čepuje. Třetím domovem je mi kraj, kde jsem působil jako kněz – ve Franckém Švýcarsku, severně od Norimberka. Podobá se tak trochu Česko-saskému Švýcarsku těmi pískovcovými skalami a údolími. Žije tam svérázný lid srostlý se svou zemí. Ještě dodnes tam mám dokonce své trvalé bydliště. Jak už jsem říkal – Praha byla místem už mých dětských snů, ale že tu budu jednou bydlet, mě ani nenapadlo. Dlouhou dobu jsem bydlel na Bílé Hoře a jezdil do kanceláře do Emauz, takže jsem každý den jezdil přes Jiráskův most a kochal se siluetou Hradčan. Kromě toho mám strašně rád pražská divadla a pivnice. Zkrátka se tu cítím opravdu moc dobře. No, a pátým domovem, místem, kde se cítím dobře, je moje auto. Nastavím si klimatizaci, pustím rádio a cítím se tam náramně (smích).

Vaše jméno je neodmyslitelně spjato se společenstvím Ackermann-Gemeinde, které jste už zmínil a které se dlouhodobě zasazuje o usmíření Čechů a Němců. Co pokládáte za největší úspěch na tomto poli?

Na pastorální teologii jsem měl profesora, který vždycky říkal, že v „pastorálce“ je úspěch cizím slovem. Někdy si říkám, že se to vztahuje i na proces a snahu o smíření a odpuštění. Daly by se vyjmenovat věci, které jsme podnikali. Naši členové se snažili o zakládání partnerství – partnerských měst nebo škol – mezi českými a německými stranami. Vznikla mnohá přátelství, uzdravují se duševní rány, traumata, lidé si odpouštějí. Ale to nejde najednou. Když se však ohlédnu těch dvacet let zpátky, již tu není tolik hořkosti, nenávisti, zahořklosti či nedůvěry. Už všechno tolik nebolí jako tenkrát, když jsem do Čech přišel poprvé. V tomto směru udělali velký kus práce i lidé z krajanských sdružení, kteří se snažili dostat do kontaktu se svým starým domovem, pomáhali při obnově kostelů nebo jiných zařízení. Dokonce znám jednoho pána, který zaplatil čističku jedné obci. Nebo znám případy, kdy se odsunutí Němci vraceli do své vlasti, a když přišli do svých někdejších domovů, Češi je přijali velmi vlídně, a dokonce se stali i přáteli. Oni pak napsali oficiální dekret, že se toho domu zříkají a že i jejich děti a vnuci jsou s tím srozuměni. Rád bych také připomněl Česko-německou deklaraci. To je veliký čin, který bude ještě dlouho působit. V paměti členů Ackermann-Gemeinde určitě zůstane pouť smíření v jubilejním roce se společnou mší svatou s panem kardinálem ve svatovítské katedrále a přijetí celé delegace panem prezidentem Havlem.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou