„Zde jsem, mne pošli!“ je mottem letošní Misijní neděle 18. října. Oslovili jsme české misionáře a misionářky, kteří se „nechali poslat“ do různých koutů světa. Jaký byl pro ně letošní rok?

Pětičlenná komunita českých salesiánů pracuje s chudou mládeží v Bulharsku: ve městě Kazanlaku vedou centrum pro mladé, farnost, internát a oratoř, v nedaleké Staré Zagoře pak pomáhají romským dětem. Zde také stavějí nový kostel a školu. Jak KT sdělil s nadhledem P. Martin Jílek, také v Bulharsku se letos „covidí“: „Snažíme se udržovat farní život. Krajská města (jako Stará Zagora – pozn. red.) byla dlouho hlídána policií, a kdo chtěl vycestovat, musel mít dobrý důvod, jinak ven ani dovnitř nepouštěli. Znepříjemňovalo to i naši práci, jelikož často jezdíme i do jiných měst a vesnic,“ popsal misionář.

Své svěřence ale ani v obtížné době neopustili. „Když se tu zavřely školy, zjistili jsme, že domácí vzdělávání je u Romů složitější, neboť rodiče se o děti moc nezajímají, často chybí připojení k internetu nebo nemají tablet či notebook,“ upozornil P. Jílek. Salesiáni mezi „svými“ Romy a jejich učiteli fungovali jako spojky: „Třeba jsme vytiskli úkoly a osobně je zanesli našim mládežníkům domů,“ uvedl salesián.

Na opačné výspě Evropy v Estonsku žije v malé česko-slovenské komunitě františkánek ve městě Tartu sestra Milada Mertová. Sestry zde vyučují, pečují o kostel a navštěvují potřebné. „Co se nemění, je život modlitby a sesterský život v komunitě,“ sdělila KT sestra Milada. Jinak i jejich práci pozměnila pandemie. „Loni na podzim naše katolická škola obdržela od města peníze na obnovu školní zahrady s dětskými atrakcemi a malou botanickou zahradou. Děti se z toho velmi těší. Pandemie to pozastavila, ale od září zase pozorujeme bagristy a postupné proměny,“ svěřila se sestra Milada. V září se tu otevřelo také nové katolické gymnázium. „Estonci jsou elektronicky velmi zdatní, proto výuka i v pandemii pokračovala, měli jsme videohodiny, online konference. Mnohé děti, které ve škole nebyly tak výrazné, velmi svědomitě pracovaly a mohly nyní projevit své přednosti,“ vyzdvihla sestra Milada.

Internet místním lidem pomohl žít i liturgický život. „Měly jsme dovolení v komunitě slavit denně mši svatou. A naši věřící využívali internetové propojení,“ dodala řeholnice. Další radostí bylo letošní svěcení novokněze, který přišel do Estonska (katolíků je zde úhrnem cca 6 000) sloužit z Litvy.

Po viru přichází bída

Jako „prazvláštní“ hodnotí letošní rok na misii v Mongolsku salesián P. Jaroslav Vracovský. „Jako sousedi Číny jsme od poloviny ledna sledovali začátek pandemie, na kterou místní vláda preventivně odpověděla velmi razantně. Od konce ledna zavřela všechny školy, zakázala tradiční navštěvování rodin během slavností Lunárního nového roku ‚Cagán sar‘ i shromažďování lidí – tedy i bohoslužby. Na měsíc na dva… a nakonec až do konce srpna,“ ohlédl se salesián. „A i když se zde koronavirus oficiálně ještě nešíří, Mongolsko je stále uzavřené. To s sebou nese velký ekonomický propad (zvláště u těch nejchudších), nezaměstnanost, nárůst domácího násilí a dalších problémů. I my salesiáni jsme museli pozastavit mnoho projektů,“ poznamenal P. Vracovský.

Zavřeny byly i salesiánské farnosti či technická škola Don Bosco, kterou bratři vedou. „A tak jsme začali dělat dříve nepoznané: výrobu ochranných masek, živý přenos bohoslužeb, online výuku, podporu chudých v jurtové periferii Ulánbátaru, drobné zemědělství, přípravu prvního salesiánského kalendáře a mnoho dalšího,“ podotkl misionář. Finanční podpora salesiánského díla se zde sice takřka zastavila, bratři přesto věří, že se Bůh o jejich dílo postará. Katolická církev zde čítá na 1 300 osob.

Pád do chudoby pozoruje také oblátský misionář P. Karel Mec v Maraire v Zimbabwe. Koronavirová opatření zdržela plánované otevření nové venkovské misie a snížila příjmy zdejší církve. A i nyní, po uvolnění karantény, trpí místní lidé nedostatkem. „Největší výzvou jsou tedy finance, ale zároveň máme velikou radost z peněžních darů od – nejen – českých dárců, díky nimž jsme mohli pomáhat hladovějícím v našich oblátských farnostech i začít s několika projekty rozvoje naší nové misie, jako jsou solární energie, vrtaná studna, pomerančový sad a podobně,“ vyjmenoval P. Mec a doplnil: „Protože ale zdravotní, hospodářská i politická situace zůstává dál napjatá a nejistá, budeme vděční za každou modlitbu,“ vzkázal misionář.

Rovněž z misie minoritek v Aregua v Paraguayi, kde se věnují dětem a mládeži z nejchudších rodin, sestry svědčí o pádu do bídy a hladu. „Pandemická opatření byla podobná jako v Česku, jen mnohem více hlídaná, a vzhledem k nim se hlad velmi rozšířil. Farnosti i řeholní společenství se zapojily do pomoci – u nás v Centru Božího milosrdenství jsme vytvořili skupinu bratří, sester a františkánské mládeže a snažili se pomáhat těm nejpotřebnějším z okolí,“ vylíčila sestra Agáta Žídková. „Děti od března nebyly ve škole a minimálně do konce roku do ní nepůjdou. Do osad vozíme jídlo a podle možnosti pomáháme, jak se dá,“ doplnila. Většinu kostelů vláda uzavřela, jen někde je podle sestry Agáty možné slavit mši svatou za přísných opatření v 50 lidech. Misionářka se ale netají ani radostnou událostí: „3. října tu byl posvěcen poutní kostel Božího milosrdenství a konalo se kněžské svěcení jednoho místního bratra. Nový kostel, nový oltář, nový kněz – to je naděje, kterou v tyto dny v Paraguayi prožíváme,“ uzavřela sestra Agáta.