Mongolsko mě stále překvapuje
Vydání: 2022/33 Nanebevzetí a jeho oslavy, 9.8.2022, Autor: Jiří Prinz
Odpočinout si od práce misionáře v Mongolsku přijel do domovské komunity v pražských Kobylisích salesián P. Jaroslav Vracovský. Před srpnovým návratem do Mongolska poskytl KT rozhovor.
P. Jaroslav Vracovský SDB s mongolskými dětmi. Snímek archiv Jaroslava Vracovského
Jak se český salesián ocitne v Mongolsku?
Přiznám se, že by mě to nikdy nenapadlo. V Praze v Kobylisích jsem ale předtím prožil jedenáct let a právě v té době jsme zde začínali s mezinárodním misijním dobrovolnictvím. Když pak hlavní představený hledal dobrovolníky, kteří by byli ochotni odjet sloužit potřebným někam do světa, rozmýšlel jsem o tom, diskutoval s řadou lidí a nakonec jsem mu napsal, že to mohu zkusit.
Co obnáší příprava na misijní práci?
Nejprve jsem potřeboval získat vnitřní jistotu o tom, že tam opravdu mám jít, že před něčím neutíkám, že jde opravdu o Boží povolání. To trvalo zhruba rok. Pak jsem kvůli angličtině odjel na několik měsíců do Irska, protože církev v celé Asii komunikuje anglicky. To byla prakticky veškerá moje příprava.
Měl jste nějaký úkol, s nímž jste do Mongolska odjížděl?
Hlavním úkolem pro první dva roky bylo naučit se mongolsky (smích). Popravdě řečeno, moc se mi do toho nechtělo, ale bylo mi řečeno, že je to nezbytné, že bez mongolštiny se v pastoraci nehneme. Tak jsem odjel na sever Mongolska učit se jazyk. Byl jsem tam jediným žákem a věnovaly se mi tam tři učitelky, které mluvily jen mongolsky. Jinak jsem měl na starost ekonomické záležitosti a oratoř, tedy práci s dětmi.
Zažil jste nějaký „kulturní šok“?
Mongolsko vždycky něčím překvapí, takže šoky přicházejí pořád. Například, když se v Mongolsku něco domluví, je skoro jisté, že se to nakonec neuskuteční (smích). Kupříkladu vnímání času je tu prostě jiné.
Jak velká je v Mongolsku křesťanská komunita?
Historické pokusy o christianizaci Mongolska v zemi prakticky žádné stopy nezanechaly. V novodobé historii se Mongolsko začalo otevírat světu až po roce 1990, takže křesťanská komunita se tu pozvolna začíná tvořit teprve od té doby. První tři katoličtí misionáři v moderní historii přišli do země až v roce 1992. Salesiáni jsou tu od roku 2001.
První misionáři pracovali v sociální sféře, protože země se po rozpadu sovětského impéria propadla do veliké bídy. Mnoho dětí v zimních měsících, kdy je tu až 40 stupňů pod nulou, například nocovalo v kanálech. V takové situaci se misijní práce nedá dělat jinak než formou sociální pomoci. Těžko někomu vyprávět o Pánu Ježíši, když mrzne a kručí mu v břiše.
Jak vypadá práce misionáře v Mongolsku dnes?
Situace je o mnoho lepší, ale ta prvotní služba skutečně spočívala v tom, pomoci lidem, kteří žijí v kanálech a na smetištích. Teprve pak je možné udělat další krok a sdělit jim, že Pán Ježíš je sympaťák, jemuž mohou svěřit svůj život. Touto cestou se tam za těch uplynulých třicet let podařilo vybudovat komunitu čítající zhruba 1300 katolíků. V současnosti jim slouží 15-20 kněží z různých světadílů i kongregací. Jsme vděčni za to, že z místních lidí už máme první dvě kněžská povolání. Jeden z nich je sirotkem, který byl do deseti let negramotný, a říká, že za všechno vděčí křesťanským misionářům, konkrétně sestrám Matky Terezy.
Kde jsou misionáři úspěšnější: mezi městským obyvatelstvem, nebo kočovnými pastevci ze stepí?
Ve městě, protože kočovníci jsou pořád v pohybu. Mongolsko je sice asi dvacetkrát větší než Česká republika, ale žije tam jen něco přes tři miliony obyvatel. Takže setkávat se s nimi v těch rozlehlých stepích není rozhodně nic snadného.
Čím by pro nás mohlo být Mongolsko inspirací?
Například jednoduchým způsobem života. Budeme-li chtít i nadále pokračovat v našem životním stylu, nedokážeme-li se zříci alespoň části našeho nadbytečného komfortu, zaděláváme tím na problémy našim dětem a vnoučatům. Tradiční mongolský životní styl vedl lidi k tomu ničím neplýtvat. Všechno dokázali spotřebovat, i dobytčí trus jim posloužil jako palivo. A druhá věc, v níž bychom se mohli přiučit, je jejich pohostinnost.
A co by si mohli vzít Mongolové od nás?
Určitě by si mohli osvojit myšlenku, že ačkoli nemáme svůj život plně pod kontrolou, můžeme si ho do značné míry organizovat. Přemýšlet do budoucna, aniž bychom se tím museli stresovat, takový způsob uvažování by jim mohl pomoci. Také se u nás říká „dvakrát měř a jednou řež“. Mongol dvakrát řízne a pak se diví a neví, co si s tím, co vytvořil, počít.
Těšíte se zpátky do Mongolska? Nebude se vám stýskat?
Snažím se být spokojený tam, kde jsem. Dneska už nemám na očích ty růžové brýle, s nimiž jsem tam před lety odjížděl. Vidím ale, že moje služba je potřebná, takže to beru tak, že my salesiáni tam máme nezastupitelné místo a já tam teď zkrátka mám být.
JIŘÍ PRINZ, mluvčí arcibiskupství pražského
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články
