Vydání: 2009/7 Jak se žije Vietnamcům, 11.2.2009, Autor: Lukáš Jirsa

Filmy belgických filmařů Jeana-Pierra a Luca Dardenneových pravidelně soutěží na festivalu v Cannes. Mlčení Lorny si z něj minulý rok odneslo cenu za scénář. Šestý hraný film belgických tvůrců vypráví příběh o vnitřní proměně mladé Albánky Lorny, která pochopí cenu lidského života a dokáže „být v naději“ i přes všechna protivenství. Snímek získal cenu Evropského parlamentu Lux, která je udělována filmům zachycujícím univerzálnost evropských hodnot a kulturní rozmanitost Evropy. Od 19. února přichází do českých kin.

Belgičtí sourozenci Jean-Pierre (nar. 1951) a Luc (1954) Dardenneovi nemají filmové vzdělání, přesto patří k nejvíce oceňovaným filmovým tvůrcům současnosti. O tom svědčí jejich pravidelná účast v soutěži nejprestižnějšího filmového festivalu na světě ve francouzském Cannes. Pocházejí z dělnického maloměstského prostředí, Jean-Pierre vystudoval herectví a Luc filozofii. Svoji společnou dráhu začali u sociálně angažovaného divadla, odkud přešli k tvorbě dokumentárních filmů. Celovečerní hrané filmy natáčejí od začátku 90. let a jejich tematika zůstává stále stejná. V centru jejich tvorby se nachází lidská bytost, člověk se svou nepopiratelnou a nezpochybnitelnou důstojností. Dardenneové se zaměřují na příběhy lidí ze sociálně slabších vrstev společnosti – na nezaměstnané, na imigranty, na manuálně pracující. Jejich filmy se vyznačují věrným zachycením reálií (dosud natáčeli v městečku svého dětství Seraing, Mlčení Lorny pak v blízkém větším městě Liège), přesností v sociálním ukotvení postav a – jak již bylo řečeno – zaměřením na „zranitelnou“ část společnosti. Charakteristická je pro ně práce s kamerou, která se doslova „lepí“ na postavy, pronásleduje je, je velice dynamická – jakkoli je v Mlčení Lorny přece jen klidnější a uměřenější. Jejich realistický styl filmování koresponduje se svízelností příběhů, jež zachycují. Své postavy nicméně portrétují s velikou úctou a jejich tvorba je skutečným „filmovým humanismem“.

Nacházet stopy člověka Mlčení Lorny vypráví příběh mladé Albánky, která se rozhodne začít v Belgii nový život. K získání občanství jí dopomůže kriminálník Fabio, který zorganizuje fingovanou svatbu s feťákem Claudym. Cenou za získání občanství ovšem má být další Lornina fingovaná svatba – s ruským mafiánem ochotným bohatě zaplatit. Až poté se Lorně mají otevřít dveře k jejímu snu – k otevření si bistra spolu se svým přítelem Sokolem. Dardenneové se soustředí na vnitřní vývoj mladé ženy, jež dokáže překročit hranici sobectví a uzavřenosti. Lorna, aniž si je toho zprvu vědoma, se otevírá Claudymu, kterého už nechápe pouze jako nástroj svých cílů, ale jako plnohodnotného člověka hodného pozornosti a lásky.
Luc Dardenne ve svých denících píše o touze nacházet ve filmu „stopy člověka a naděje, kterou v něm nelze potlačit“. Důstojnost každého člověka a víra v hodnoty, jež jsou společné všem lidem a jež vyvěrají z křesťanství, jsou pro Dardenneovy v jejich tvorbě tím podstatným. Etický aspekt křesťanství žádá, aby byl pro nás každý člověk našim bližním, a tak se zde bratři Dardenneové opět, stejně jako ve svých předchozích dílech, přibližují křesťanskému vnímání světa. Oni sami jsou ovlivněni především filozofií Emmanuela Lévinase, který o druhém člověku (a především o lidské tváři) hovoří právě jako o výzvě k odpovědnosti. Tato odpovědnost pak není otroctvím, nýbrž láskou. Být zde pro druhého – to je téma všech filmů z dílny bratří Dardenneů – a Mlčení Lorny je další ukázkou jejich hledání záblesků skutečného lidství v současném světě.