Mám radost, že moje knížky čtou i ateisté
Vydání: 2011/48 Ticho, 23.11.2011, Autor: Jan Paulas
Jeho poslední knížka Modlitba argentinských nocí suverénně zvítězila v letošní anketě Kniha čtenářů KT. Jeho tituly však nebodují pouze u čtenářů KT, ale drží se také na předních místech knihkupeckých žebříčků prodejnosti. Nejen o jeho vítězné knize hovoříme s P. MARKEM ORKO VÁCHOU.
Vaše „Modlitba argentinských nocí“ začíná vzpomínkou na jeden pobyt v Andách. Čím byl pro vás tak důležitý, že se stal motivem celé knihy? A dá se říct, že v té pustině andských hor jste něco lépe pochopil?
Žádný z přírodních národů není ateistický. V horách pochopíte proč. Bůh je zde nějak blíž, je přítomen mnohem intenzivněji, přímočařeji, a pokud mluví, neruší ho zapnuté rádio ani jezdící auta. Ticho, pustina, žádní lidé, v noci Mléčná dráha a Cruz del Sur, Jižní kříž. Tmavé nebe, kam naslepo vysíláte zdrávasy. Mít co jíst, kde spát a moci se dívat na nebe, nic víc není potřeba.
V knížce dáváte čtenářům otevřeně nahlédnout i do kněžského života. To se příliš často nestává. Proč je to tak vzácné? Nebo se nesluší, aby laici věděli o knězi, co ho tíží?
Díky své mateřské farnosti sv. Tomáše v Brně a formaci, kterou jsem zde získal v rámci bytových seminářů, jsme s ostatními vrstevníky a kamarády nikdy neviděli velkou propast mezi kněžstvem a vykoupeným lidem. Chápali jsme to tak, že každý z nás má zkrátka od Boha nějaké povolání, k manželství, nebo celibátu, a že není lepší, nebo horší, že je jen jiné. Odmala jsme tedy nevnímali kněžství jako povolání, které by bylo nějak důstojnější, významnější, nadřazenější, či jak to říct – a že pokud jsme všichni buňky nebo tkáně či orgány těla církve, jsou všechna tato povolání stejně důstojná. Pak jsme všichni ve smyslu všeobecného kněžství kněžími, proroky i králi. V divadle stejně jako v křesťanství není malých rolí. A vedle všeho dobrého si bez rozdílu neseme životem břemeno vlastních selhání a chyb, my laici i my kněží.
Kněží musí ve zpovědnici i mimo ni vyslechnout tisíce lidských příběhů, ale sami ten svůj nemají kolikrát komu sdělit. Jak to prožíváte vy?
Moji nejlepší přátelé jsou většinou laici a menšinou kněží a poskytují mi neocenitelné služby: nebojí se mi říct, když nějakým směrem ujíždím. Ta sociální síť kamarádů, kteří korigují některé moje šílené nápady, je k nezaplacení. Pokud my kněží nemáme tu trampolínu přátel, stávají se z nás buď jezevci, nebo neřízené střely, anebo nejčastěji v tvořivé symbióze obojí.
Vaše knížky bodují nejen u čtenářů KT, ale i na knižním trhu. Čím si vysvětlujete ten zájem? Jak ho vnímáte?
Je to vždycky veliké napětí, radost a občas i bolest. Po nocích cosi píšete, cosi hodně intimního a hodně privátního, nebo něco silného zažijete a sepíšete to na jeden zátah. Pak to pošlete do nakladatelství a následně jste zaskočeni tím, že to lidé čtou a porůznu komentují. Někdy je to hodně příjemný a jindy hodně nepříjemný pocit – někdo se vám prochází v duši, hosté zvaní i nezvaní, v krajině nitra si přivoní ke květinám, občas nějakou pošlapou, nebo zahodí papírek od svačiny. Mám moc velkou radost, že moje knížky čtou ateisté a lidé v té šedé zóně mezi vírou a nevírou, ale ještě mnohem větší radost mám, že mě čtou křesťané. Je to zvláštní, hodně zvláštní pocit, když vám někdo pošle e-mail, někdo, koho vůbec neznáte, že dřív nechodil do kostela a teď ano a že katalyzátorem byla nějaká vaše knížka. Snad to nezní příliš neskromně.
Často zpochybňujete mnohé zažité představy o víře a Bohu a vznášíte řadu otázek. Nejde o profesní úchylku, že vedle kněze jste i přírodovědec, který musí pochybovat?
Věřím, že existuje jedna, absolutní a neměnná Pravda, ale ta je nahoře v nebi. Jen Kristus o sobě mohl prohlásit, že je Pravdou. Já na Zemi už kvůli omezenému rozumu nejsem vlastníkem pravdy, mám být spíše jejím pokorným služebníkem. Nejde o to, zda my máme pravdu, jako spíše o to, zda Pravda má nás – píše hezky Rádl. Současný papež ve svém skvělém „Úvodu do křesťanství“ přesně píše, že na dně duše každého věřícího kmitá malý plamínek ateismu a na dně duše každého ateisty malý plamínek víry. Mám velmi rád lidi s plamínky a naopak jsem trochu nesvůj z majitelů konečné pravdy, kteří mají všechny problémy vyřešené, otázky zodpovězené a nyní se už jen zabývají udílením dobře míněných a nevyžádaných rad.
Žijeme v době, která dá více na zážitky než na kritické myšlení. Ve své knížce si berete na mušku i tzv. zážitkové křesťanství. Co je špatného na zážitku?
Nic. Pokud máme krásný zážitek z modlitby, Bohu díky za to, emoce jsou darem Božím jako všechno ostatní a je třeba si je užít. Jen se na tom nedá postavit duchovní život. Naopak, věci jdou velmi často dopředu ve chvílích bolesti, ve chvílích pouští a vyprahlostí. Když nemám ten správný zážitek z modlitby, neznamená to, že moje modliba je špatná, znamená to, že nemám ten správný zážitek z modlitby, nic víc a nic míň. Věřím, že modlitba je ponorná řeka, která láme ledy hluboko pod vrstou vědomí, prožitků a emocí.
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
