Kardinál Miloslav Vlk se chystá na konkláve
Vydání: 2005/16 Rozloučení se svatým otcem, 20.4.2005, Autor: Jiří Macháně
Jediný český volitel budoucího papeže – pražský arcibiskup kardinál
Miloslav Vlk – se chystá na konkláve, volební shromáždění 117 kardinálů z celého
světa, které začíná 18. dubna. Co se týká jeho šancí na zvolení, tvrdí, že
druhého Slovana po sobě kardinálové nezvolí. Zeptali jsme se ho na jeho tipy na
budoucího papeže i na průběh konkláve.
Jaký je váš kandidát? Jaký
myslíte, že by měl být nový papež?
Mám už svůj tip, ale jsem vázán
mlčenlivostí, takže nemohu být příliš konkrétní. Velikost osobnosti Jana Pavla
II. jistě ovlivní volbu jeho nástupce. Bude totiž „tlačit“ kardinály, aby
uvažovali v tom směru, ve kterém tento papež otevřel cestu a narýsoval
perspektivu. Po něm to každý bude mít těžké. Nechtěl bych být v kůži jeho
nástupce.
Podle jakých kritérií tedy budou kardinálové
vybírat?
Nevidím mezi kardinály tak vynikající osobnost, která by se
mohla postavit vedle Jana Pavla II. Domnívám se, že při výběru nebude hrát roli
národnost (to by bylo trochu malicherné), ale spíš velké kulturní bloky jako
Slované, Jihoameričané apod. Pozornost bude soustředěna především na výraznost
osobnosti, jenže s tím je spojena jedna obtíž: v církvi jsou různé názorové
proudy. I Jan Pavel II. to neměl lehké – některým kardinálům se zdál příliš
otevřený a odvážný, když například svolal do Assisi představitele velkých
náboženství nebo když vyslovil omluvu za některé činy katolické církve v
minulosti. Jsou tu tedy rozdílné názorové skupiny, které budou usilovat o to,
aby papežem byl kandidát z jejich řad, protože se domnívají, že jedině „jejich“
cestou by církev měla jít. Sladit tyto názorové odlišnosti bude veliký úkol
konkláve. Nejsem církevně-politický expert, ale můj dojem je, že konkláve nebude
krátké.
Když byla osobnost Jana Pavla II. tak výrazná, že bude
těžké vybrat jeho nástupce, nehrozí volba papeže „na přechodnou dobu“?
Ano, to hrozí. Ovšem v roce 1958 také chtěli vybrat papeže jen na přechodnou
dobu, a zvolili Jana XXIII., jenže ten obrátil církev naruby. K takové volbě
tedy kardinálové mohou sáhnout, ale nejsem si jistý, zda je mezi nimi taková
mentalita rozšířená.
Spekuluje se o šancích kandidáta, který by
pocházel z některé země Třetího světa...
Ano, k tomu by mohl přispět
fakt, že v Jižní Americe a v Africe žije nejvíce katolíků. Já však toto
prostředí neznám a nevidím tam výrazněji vyčnívající postavu. Přijde ale řada
kardinálů s řadou různých názorů, takže může být do popředí vynesen někdo
„zapomenutý“.
V jihoamerické církvi je rozšířené silnější
sociální cítění. Myslíte si, že volitelé by mohli mít z této věci
obavy?
Jan Pavel II. nebyl z Jižní Ameriky, a přesto měl velké
sociální cítění. Zastával se pronásledovaných, chudých, žádal odpuštění dluhů
rozvojovým zemím. Není to tak, že by toto cítění v církvi nebylo přítomné a
teprve mělo přijít. Mohlo by se však radikalizovat, to ano. Jižní Amerika patří
spíše k rozvojovým oblastem, a to i v oblasti církevní. Víra se tam často mísí s
pověrou a v sociální oblasti se tam zase často spojuje učení církve o spáse a
osvobození člověka s marxismem, jenž učí, že toto osvobození je zapotřebí
uskutečnit skrze revoluci. Je to kontinent obrovského kvasu, což ale neznamená,
že by tam nebyla normální struktura cír- kve. Velikost místní církve a množství
katolíků není zas až tak rozhodující a ani duchovně-náboženská úroveň tam není
tak silná, aby „tlačila“ vzhůru svého kandidáta.
Nemůže v
neprospěch neevropského kandidáta hovořit i to, že pochází z odlišného
kulturního prostředí, například z Afriky?
V této situaci se někteří
lidé bojí velké změny, takže mají spíš tendenci konzervovat to, co bylo v
minulých dobách. Jsou ale i tací, kteří naopak uvítají otevřenost a nadšení.
Obojí je v celé církvi přítomné, a navíc je to umocněno kulturními oblastmi.
Podstatné je, že většina afrických biskupů a kardinálů studovala v Evropě, takže
se zde rozhlédli a evropskou kulturu znají. Volební shromáždění je, jak známo,
uzavřené. Prý nebudete vůbec smět komunikovat s okolním světem...
Bydlet
budeme v penzionu Sancta Marta, který je za bazilikou sv. Petra. Volba papeže
musí být svobodná a podle vnitřního poznání, vědomí, svědomí a rozhodování se
před Bohem, aby byly vyloučené vnější prvky. Nebudeme od světa odděleni nějakou
elektromagnetickou bariérou, která by bránila užití mobilu, ani nebude vypnutá
telefonní ústředna. Záleží především na vnitřní svobodě každého z kardinálů – že
nebude nic prozrazovat a nebude komunikovat s vnějším světem.
Přísahou
mlčenlivosti je vázán každý. Veškerá komunikace s kardinály je zakázána dokonce
i řidiči autobusu, který je odváží z penzionu do Sixtinské kaple. Dříve byly pro
volitele zřizovány provizorní ubikace přímo v Sixtinské kapli. Se stoupajícím
počtem účastníků konkláve to ale přinášelo komplikace týkající se například
hygieny, a tak se samotné bydlení přesunulo jinam.
Jak si
budoucí papež vybírá jméno?
Je to jistě otázka okamžiku. Nemyslím
si, že by šel někdo na konkláve a měl rozmyšlené jméno. Když se ale hlasy kolem
kandidáta sbíhají, začíná mu být úzko a asi už pomalu myslí na své budoucí
jméno. Po volbě pak na to není čas, protože přijde kardinál a ptá se budoucího
papeže, zda přijímá volbu, a on se musí ve velmi krátké době rozhodnout, zda
kývne. Pokud souhlasí, odvedou ho do sakristie, obléknou do bílého a vedou na
balkon. Jan Pavel II. se pojmenoval, jak to pro něj bylo typické: zřejmě mu bylo
líto, že jeho předchůdce Jan Pavel I. vládl jen 33 dní, a tak si své jméno
vybral z lásky a úcty k němu. Jím dává papež svému pontifikátu výraz. Jan a
Pavel – to jsou pro křesťana a teologii nesmírně závažná jména. Jan
reprezentoval rovinu lásky, byl blízko Kristu, zatímco Pavel byl racionálnější,
byl to teolog a bojovník.
Jaké jsou vaše osobní pocity z toho,
že jste jedním z lidí, kteří mohou volbou papeže ovlivnit budoucnost
církve?
Jsou jednoduše shrnutelné do vědomí zodpovědnosti, což je
ten nejsilnější dojem. Tato zodpovědnost mě sráží na kolena před Bohem k
modlitbě, abych se při svém rozhodování nenechal vést nějakými vnějšími důvody a
abychom společně hledali, co Bůh pro církev v tuto chvíli chce. Nemám žádné
svírání žaludku a strach. Vím, že to nezáleží jenom na mně – jsem jedním ze sto
sedmnácti. A co víc: nezáleží jen na nás lidech. Je totiž naší velikou vírou i
zkušeností z minulosti, jak veliký je vliv Ducha Svatého, který církev
neopouští. Obavy a fyzický stres tedy nemám, protože vycházím z této pozice
víry.
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
