Vydání: 2005/32 Kněží 'na půl úvazku', 3.8.2005, Autor: Radek Gális

Strach ze sebevražedných atentátů, ke kterým dochází, vede ke zjednodušenému pohledu na jejich viníky – jsou jimi islámští teroristé. Máme se bát stoupenců této víry, anebo si spíše všímat, čím obyvatelé muslimského světa žijí a co je trápí? Orientalista a arabista Luboš Kropáček z Univerzity Karlovy doporučuje to druhé.

Nemyslíte si, že po rozpadu bipolárního světa a ztrátě moci komunistického bloku vzal západní svět zavděk novým nepřítelem - islámským terorismem?

Zhroucením bipolárního modelu světa na přelomu 80. a 90. let ztratilo nebezpečí komunismu své ostří a komunismus zůstává na světě již jen v podobě několika trapných drobných zbytků. Muslimové si trpce stěžují, že se objevil nový obraz nepřítele, a to v podobě označované jako „islamofobie“ - strachu z islámu. Je jisté, že určité podněty k této islamofobii přicházely a stále přicházejí ze samotného islámského světa. Je jimi působení teroristů, jejichž vrcholným bodem byly tragické události z 11. září 2001. Proti terorismu je určitě potřeba bojovat. Ale má-li být boj úspěšný, nemůže se omezovat jen na formy ozbrojeného boje. Je potřeba se ptát, z čeho vyvěrá. Proč se mezi muslimy vyskytuje tolik pocitů frustrace? Je potřeba lépe poznávat muslimský svět a snažit se ho pochopit. Hledat řešení sporů a konfliktů na základě porozumění a na základě politických, ekonomických, sociálních a kulturních prostředků, které mohou být podstatně účinnější než pouhé používání zbraní.

Islámu a arabskému světu se věnujete přes 30 let. Mají islám a křesťanství spíše více toho společného, nebo toho rozdílného? 

Nemyslím si, že by byla správná odpověď buďto ano, nebo ne. Záleží na přístupu jednotlivých lidí. Někteří, jak křesťané, tak muslimové, mohou skutečně spatřovat více toho společného. Mohou být upřímně přesvědčeni, že je správné s tím druhým spolupracovat. Řečeno křesťanským pojmem – vidět v něm bližního. I na základě velkého počtu příkladů z evangelií vidíme, že k bližnímu, i když nepatří k naší vlastní náboženské komunitě, máme určité povinnosti a určitou odpovědnost. Měli bychom se k němu chovat tak, jak si přejeme, aby se on choval k nám. Jde tedy o otázku individuálního přístupu. Připouštím ovšem, že v moderní době je velmi mnoho lidí (jak na Západě, tak v muslimských společnostech), kteří vidí spíše to, co oba světy - které mimochodem nejsou nikterak monolitní - od sebe odděluje.

Existují hodnoty, které bychom měli s islámem sdílet?

Domnívám se, že velmi mnoho z toho, co je stále v islámském světě realitou, bylo běžné také v našem světě.Život islámských společností vykazuje řadu tradičních rysů, které kdysi bývaly běžné i u nás. Například velmi silné důrazy na vztahy v rodině: mezi generacemi, k bratrancům, sestřenicím, třeba i vzdálenějším. Tyhle vztahy byly kdysi běžné i u nás, ale moderní způsob života rodinu oslabil. A nejde jen o rodinu, ale o celou řadu prvků morálního života, které současná postmoderní morálka - kladoucí důraz především na bezbřehou svobodu - jako by vymazávala. Islámský svět nám (Evropě a Americe) často adresuje v tomto směru výtky a výčitky. V některých případech bychom je neměli jen bez zamyšlení odsouvat, protože přicházejí z druhého břehu, ale měli bychom o nich přemýšlet. Svoboda je jistě velká hodnota a jsme šťastni, že jsme se k ní dopracovali, ale svoboda bez mravního ukotvení a bez odpovědnosti svobodou není. Stává se zvůlí.

Jste velkým znalcem islámu. Je to náboženství, ke kterému máte nejblíže?

Ne, jsem věřící křesťan, praktikují katolík, a nikdy by mě nenapadlo tuto svoji víru nějakým způsobem zaprodat. Vidím v ní své ukotvení a svoji naději. V posledních letech jsem byl nemocen a stále ještě trpím doznívajícími vážnými chorobami. Mojí hlavní nadějí je stále Bůh - tak, jak jsem ho poznal na základě své víry, tak, jak mu mohu důvěřovat, a jak mě taky poskytl už mnohokrát v životě v těžkých chvílích skutečně účinnou pomoc. Někdy rukama lékařů, někdy prostřednictvím jiných instrumentů, konkrétních životních situací. Ale jsem o jeho existenci a o smysluplnosti víry, tak jak ji prožívám, hluboce přesvědčen.