26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak se žije u hranic se Severní Koreou?

7. 11. 2017

|
Tisk
|

Před několika dny se vrátil P. Tomáš C. Havel z Jižní Koreje. Coby předseda české Společnosti pedagogiky Franze Ketta tam jel přímo s jejím zakladatelem, čtyřiaosmdesátiletým náboženským pedagogem německého původu Franzem Kettem. Společně tam během dvoutýdenní návštěvy školili katechety.

Vydání: 2017/45 Papež: Pane, už nikdy válku, 7.11.2017, Autor: Kateřina Šťastná



V Soulu, hlavním městě Jižní Koreje, pak v sousedním Incheonu, které je s ním spojené a má asi tři miliony obyvatel, a následně jsme jeli na pobřeží Japonského moře k městu Sokčchu. Vlastně jsme se celou dobu pohybovali na hranici mezi Severní a Jižní Koreou.
Byl jsem pozván, abych spolu s Franzem Kettem vedl několik kurzů o jeho pedagogice. U nás totiž zastupuji společnost, která jeho pedagogiku rozvíjí. Zároveň jsme si připomněli třicetileté výročí, kdy tato pedagogika do Koreje přišla.
Uplatnění má především v katechezi ve farnostech. Umožňuje nejen rozumově, ale i prostřednictvím obrazů a symbolického jednání interaktivně promýšlet témata křesťanské víry – a slyšet biblické příběhy nejen vyprávět nebo o nich přemýšlet, ale zapojovat se do nich, spoluvytvářet je a prožívat je tady a teď. Z reakcí účastníků jsem mnohokrát zachytil, jak Boží slovo umí být opravdu živé.
Určitě. Těší se velkému zájmu lidí, kteří chodí do kostela. V Jižní Koreji žije procentuálně více křesťanů než u nás, něco přes třicet procent. Křesťanství tam má velkou vážnost a katolická církev velký kredit. A pozor, tento kredit nezískala z historie nebo kulturní tradice, ale pro svou humanitu. Tím, jak ve válečných konfliktech stála na straně lidí.
Je to země, která má nepředstavitelnou dynamiku rozvoje, obrovsky se tam buduje, staví a uvažuje se o nejmodernějších technologiích. Jako by se snažili dohnat nebo předehnat to, co si myslí, že zmeškali, a tak bezbřeze přijímají západní styl. V tomto smyslu mi Evropa proti Koreji připadá jako starší dáma v letech.
Atmosféra je tam opravdu napjatá. Pamětníci u nás to dobře znají z dob totality. Když přijedete na hranici, jsou tam ostnaté dráty a na jedné straně jsou „ti zlí“, na druhé „ti dobří“. Celé dopoledne jsme přes hranice až k nám slyšeli propagandistickou hudbu, kterou tam lidem hlasitě pouštějí z amplionů. Na hranici jsem navštívil obrovský hřbitov těch, kteří po změně režimu utekli do Jižní Koreje s nadějí, že se jednou vrátí do své domoviny. To se ale nepovedlo, a tak je pohřbili alespoň co nejblíže jejich vlasti.
Když proběhne nějaký test a je riziko konfliktu, křesťané se intenzivněji modlí, ale jinak se nebojí. Podle mě věří, že je to jen rétorika a že k reálnému užití zbraní nejspíš nedojde. Ale co se týče řešení vztahu se Severní Koreou, v tom nejsou lidé jednotní. Nevědí, jestli mají dál tuto zemi podporovat – finančně, potravinami, elektrickou energií – jenom proto, aby nepokračovala válka, která vlastně formálně existuje dál (v roce 1953 bylo podepsané jen příměří o neútočení), anebo jestli by měli Severní Koreu přestat hospodářsky podporovat a urychlit tak pád tamního režimu.
Na jedné straně Jihokorejci touží, aby byla Korea jednou zemí, a je tam spousta dobrých aktivit, které se snaží tomu pomáhat, ale na druhé straně na to nemají přímý vliv. Navíc si nejsou jistí, za jakých okolností by se to mělo stát a v jakém časovém horizontu. Tohle názorové rozdělení mezi Jihokorejci považuji vzhledem k jednotě celého Korejského poloostrova za větší problém než ostnatý drát na hranicích.
Seděl jsem u stolu s člověkem, jemuž se odtud povedlo emigrovat a který teď aktivně pomáhá lidem v Severní Koreji. Bylo to na setkání nadace německé politické strany CSU, která finančně podporuje projekty sloužící k rozvoji obou zemí. Podporují tam různé ekologické aktivity, pořizují lidem zemědělskou techniku a snaží se pomáhat konkrétním lidem v konkrétních situacích. Přes hranici je těžké se dostat, ale prostřednictvím projektů to není nemožné, byť je tam ostnatý drát.
Určitě ano. Většina tam má příbuzné. Pak se společně snaží podporovat projekty, které napomáhají ke sblížení.
Na to neumím odpovědět, ale pravděpodobně všechny kostely by tam měly být zrušené a zbourané. Na základě toho nechal na území Jižní Koreje jeden biskup postavit Kostel smíření, což je kopie chrámu, který byl v Severní Koreji zbouraný a historicky patřil k prvním na Korejském poloostrově. Do tohoto kostela se chodí jihokorejští křesťané modlit za smíření. Tam jsme také vedli dva semináře.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou