"Až tu budu deset let, tak mám slíbený kroj"
Vydání: 2007/31 Svobodní zednáři včera a dnes, 31.7.2007, Autor: Jiří Macháně
P. Miroslaw Gierga je farářem v Domažlicích už šest roků. Podle dvojitého w a l ve jméně jistě nejeden bystrý čtenář uhádl, že na „hrdém Chodsku“ působí kněz polské národnosti. Cizinec uprostřed enklávy tradičního katolicismu, kterou obklopuje jinak silně sekularizované prostředí západních Čech. A protože se navíc každým dnem blíží největší chodská sláva – svatovavřinecká pouť a folklorní festival – vypravili jsme se za P. Giergou na Chodsko vyzvídat...Jak se vám žije ve společnosti „strážců hranic“?
Je to poprvé, co je mi přáno prožít v jedné farnosti více než čtyři roky. Začínal jsem tu 1. září 2001 – na tenhle den jen tak nezapomenu. Přicházel jsem na Chodsko sice s radostí, ale zároveň jsem se bál, jak mě tu budou brát. Zkrátka, jak tradiční Chodsko – pyšné na svého arciděkana – přijme mladého cizince. O Chodech jsem tenkrát věděl, že mají velmi silný vztah k tradici, což mi vyhovovalo. Ale také se mi doneslo, že jsou paličatí (smích) – a z toho jsem měl strach. Dnes můžu říci, že všechny obavy a strachy byly falešné. Je mi tu fajn.
Jedna z teorií o původu Chodů říká, že jsou to vlastně Slované z území Polska. Nejste tedy vlastně taky Chod? Už jste měl na sobě chodský kroj?
Teorii, že Chodové přišli ze Slezska, bych se ani moc nebránil – jsem totiž na svůj slezský původ dost hrdý. Když jsem měl první bohoslužbu v Domažlicích, říkal jsem, že Chodsko a Slezsko mají hodně společného: tradiční vztah k víře, k rodině a k práci. Proto se tu cítím jako doma. Musím ale přiznat, že obléknout chodský kroj jsem si ještě netroufl. To je tak trochu jako s klerikou a kolárkem – ty si taky nemůže obléknout každý. Prozradím ale, že mi farníci slíbili, že když tu s nimi prožiju deset let, tak mi nechají kroj ušít.
Nosí lidé kroj do kostela?
Nosí, samozřejmě. Starší ženy dokonce každý den, prostě se tak oblékají. Ale není kroj jako kroj. Jinak jsou oblečeny v týdnu, jiný kroj se nosí na neděli. V kroji se chodí také na pohřby. Už několik let přistupují děti k prvnímu svatému přijímání právě v krojích. Ta největší paráda je ale k vidění o pouti nebo na Boží tělo. To se do krojů oblékají všechny generace. Na svatovavřineckou pouť máme dokonce i ornát s chodskými motivy. Jen mě mrzí, že se mi zatím nepodařilo nikoho přesvědčit k svatbě v krojích. A to snoubencům slibuji všelijaká privilegia.
Jsou nějak propojené folklorní chodské slavnosti s tradiční poutí na Vavřinečku nad Domažlicemi?
Už řadu let. Náš sobotní hlavní celebrant je zároveň hostem města, starosta ho přijímá na radnici. Představitelé města se pak účastní slavné poutní mše svaté na Vavřinečku. Na druhou stranu poutníci mají možnost uslyšet dudáckou muziku a další soubory v rámci několika koncertů a pořadů, které se konají ve městě během tří dnů – letos od 10. do 12. srpna.
Proč by měli lidé přijet na svatovavřineckou pouť, čím je výjimečná?
Každá pouť je především náboženskou slavností, má svůj duchovní smysl a rozměr a každý z poutníků má svůj důvod, proč se jí chce zúčastnit: vyprosit Boží milost pro sebe i pro druhé, projevit Bohu vděčnost za jeho dary, odevzdat mu svůj život. To je důležité, není to jen nějaká lidová zábava s kolotoči a pouťovými atrakcemi. Líbí se mi, že domažlická pouť může nabídnout také celou řadu estetických zážitků: krásné barevné kroje typické pro tento kraj, dudy, pověstné koláče – zkrátka chodskou atmosféru slavnosti. Těší mě, že na pouť se daří pozvat také kazatele, kteří osloví posluchače. Letos přijede Zbigniew Czendlik a bývalý domažlický kaplan Jan Löffelmann. Ale ani to není nejdůležitější. Odpověď na otázku, proč podniknout pouť ke sv. Vavřinci, by měl hledat každý ve svém srdci.
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
