26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Roman Musil: Své únosce chápu a mám je rád

19. 12. 2005

|
Tisk
|

Tři dny po únosu Romana Musila, českého misionáře na Haiti, už o této události věděl celý svět - a když se pak v sobotu 11. prosince objevila v médiích zpráva, že byl misionář (za výkupné cca 98 tisíc korun) propuštěn, tisíce lidí, kteří se báli o jeho život, si oddychly. Na telefonu jsme Romana Musila zastihli v hlavním městě Haiti Port-au-Prince, kde si musí opatřit nové doklady a nechat opravit auto, které mu banditi zničili. Nadšené přijetí farníků v Baie de Henne, kteří zprávu o propuštění kněze přijali s jásotem, ho tedy teprve čeká. Nyní jen Roman Musil doufá, že se do své farnosti stihne vrátit ještě do Vánoc, aby tak mohl svátky oslavit se svými nejbližšími.

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Když mě propouštěli, žádali, abych se za ně pomodlil

 

Musím říct, že ten zájem, ale i rychlost, se kterou se to dostalo do médií (ať už u nás v Čechách nebo tady v místních haitských novinách) mě udivila. Překvapilo mě to i proto, že na Haiti se únosy stávají běžnou záležitostí. A tyto únosy nemají náboženský motiv jako třeba v muslimských zemích, ale jde o vysloveně ekonomickou záležitost - je to způsob, jak se určití lidé dostanou k penězům. Haiti je nejchudší země západní polokoule a patří mezi vůbec nejchudší země světa -  to je příčina všech problémů. Samozřejmě jsem velice vděčný za to, jak lidé - zvláště v Česku - zareagovali. Jejich solidarita a modlitby mě povzbudily, musím se přiznat, že jsem to ani nečekal. Samozřejmě v době, kdy se zpráva o mém únosu dostala ven, jsem byl v takovém provizorním vězení, kam mě banditi zavřeli - takže v té době jsme přemýšlel, co se mnou udělají...

To opravdu někdo řekl? (smích) Já osobně si myslím, že je to názor lidí, kteří pro druhé nic nedělají, a aby omluvili svou nečinnost a sobeckost, tak kritizují práci těch, kteří dokážou nasadit své životy bez ohledu na to, jestli to pro ně bude mít nějaký finanční zisk. Já osobně si myslím, že všichni, kdo mají srdce pro lidi, kteří se utápějí v chudobě, pochopí snahu misionářů, kteří to, co dělají, dělají z lásky k Bohu a k lidem. Nerad bych, aby to vyznělo jako laciná fráze, a určitě bych nechtěl zlehčovat práci všech misionářů, ale věřím, že kvůli snu nechat se sežrat to určitě nikdo nedělá. A lidem, kteří si to myslí, bych přál, aby se sem přijeli podívat, aby viděli, v jakých podmínkách tu lidé žijí. Jsem zvědav, jestli by je to nechalo chladnými.

Možná vás to překvapí, když vám řeknu, že je mi jich docela líto; nenávist k nim necítím. Dokonce je mám rád, cítím s nimi solidaritu, protože si dokážu představit, z jakých pohnutek to dělají. Únosy, které jsou tu každodenní záležitostí, jsou důsledkem zdejší bídy. Lidé tu každý den bojují o jídlo, žijí v neuvěřitelných podmínkách ve slumech, kde jsou odpadky, špinavá voda, není tu žádná zdravotní péče, všechno páchne... Tato společenská situace vede lidi k tomu, že sáhnou po zbrani a snaží se získat peníze z výkupného. Takže mám spíš bolest v srdci z toho, proč to dělají. Často mám na mysli větu, kterou řekl Jan Pavel II., když začala válka v Iráku: že by by svět byl daleko bezpečnější a bylo by méně terorismu, kdyby země, které mají ve svých rukou moc, místo rozpoutávání válek se zeměmi Třetího světa rozpoutaly jednu velkou a nekompromisní válku s bídou. Uvědomil jsem si, že kdyby na Haiti byly normální životní podmínky, tak by tito lidé neměli důvod násilím vymáhat svoje práva.

V momentě, kdy mě unesli, vtáhli do své čtvrti, namířili na mě zbraň a řekli, že pokud za mě nedostanou peníze, tak mi uříznou hlavu, tak jsem samozřejmě měl strach o svůj život a začal se spontánně modlit. Tu první noc jsem se nahlas modlil růženec ve všech řečech, které znám: francouzsky, kreolsky, česky, německy, latinsky...

Tuhle otázku musíte vidět v tom kontextu, že Haiti jakožto bývalá francouzská kolonie je z 80 % katolická země. Takže samozřejmě v okamžiku, kdy se dozvěděli, že jsem kněz, jejich postoj se změnil. Sice ne nějak radikálně, protože jim stále šlo o možnost výdělku, ale přestože jsou to banditi, mají jakousi vnitřní úctu k církvi. Katolická církev je jedna z mála, která tady na Haiti pro chudé něco dělá; oni vědí, že řeholní sestry a kněží pro ně staví školy, snaží se jim pomoci, takže pak změnili postoj, začali se mnou diskutovat, a když mě propouštěli, dokonce mě prosili, abych se za ně pomodlil. Ta zdejší chudinská čtvrť je sice jednou z nejchudších, je prošpikovaná všemi možnými kriminálními živly a lidskými neduhy, a přitom zde mají přirozenou úctu k církvi... A musím říci, že o mé propuštění se zasadil druhý misionář, který zmíněnou chudinskou čtvrť zásobuje pitnou vodou. Jeho přímluvě vděčím i za to, že mi pak vrátili auto - i když velmi poškozené. Možná že kdybych nebyl kněz a misionář, odvíjelo by se všechno jinak.

Ty, kteří přijíždějí ze zahraničí, přijímají s otevřeností, protože většinou jde o lidi, co pomáhají chudým. Například v mé farnosti, ve vesnici Baie de Henne na severu ostrova, mě lidé přijímají úžasně. Když se dozvěděli, že jsem byl unesen, celá vesnice byla zdrcená, pak jsem se doslechl, že dvě řeholnice, které tam působí, se za mě modlily od rána do večera.

Za každou cenu bych se rád dostal do své farnosti v Baie de Henne, ale protože mi banditi vzali všechny doklady a osobní věci, musím nějakou dobu zůstat v hlavním městě a vyřídit všechny formality. Zároveň mi zničili celé auto, takže čekám, jestli se podaří včas opravit. Nechám všechno na Pánu Bohu. Pokud se to nepovede, strávím Vánoce v kruhu spolubratrů oblátů v hlavním městě Port-au-Prince.

Haiti je od naší republiky hodně vzdálené, takže dárkem je i projevená solidarita, to, že na nás myslíte, modlíte se, snažíte se pomoci. Samozřejmě místním lidem chybějí základní věci, nemají co na sebe, trpí hladem. Pro děti je největší dárek, že mohou chodit do školy nebo že se o ně někdo postará, když jsou nemocné. Tady se Vánoce slaví mnohem skromněji, není tu zvykem dávat pod stromeček hodně dárků. Lidé prožívají vánoční radost mnohem jednodušeji, setkávají se v kostele, modlí se, tančí a zpívají... Ten dárek by mohl být i formou balíku, ale to se do Vánoc určitě nestihne,  protože třeba ve farnosti Klokoty, která nám posílá balíky, vědí, že než zásilka dorazí, trvá to jeden a půl nebo i dva měsíce. Řešením by mohl být také příspěvek lidem na Haiti prostřednictvím sbírkového konta Charity Olomouc. Samozřejmě pomoc je tu potřebná a já se snažím dělat, co můžu, i když je to jen taková kapka v moři. Matka Tereza ale řekla, že kdyby ta kapka v moři nebyla, tak by tam chyběla.

V závěru rozhovoru P. Roman Musil pozdravil redakci Katolického týdeníku a popřál jí „hodně štěstí a víry v naší české džungli“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou