Začalo to vyhozením z okna
Vydání: 2019/31 Skauti si dali sraz v Americe i v Římě, 30.7.2019, Autor: Jiří Prinz
Před 600 lety, 30. července 1419, rozvášněný dav vyhodil z oken Novoměstské radnice pražské konšely. První pražskou defenestrací začala husitská revoluce, která zásadně změnila české dějiny.
První pražská defenestrace. Repro KT
Co přesně se poslední červencovou neděli roku 1419 stalo? „Po prudkém kázání u Panny Marie Sněžné, v němž Želivský brojil proti konšelům, vydalo se procesí jím vedené ke kostelu sv. Štěpána. Zde byla sloužena mše sv. a podávána svátost oltářní podobojí. Potom se dav obrátil k novoměstské radnici, chtěje osvobodit vězňů chovaných ve vazbě za přestoupení církevních zákazů,“ popisuje tyto události ve své knize Žižka a jeho doba historik Josef Pekař. A dodává, že konšelé vězně propustit odmítli, načež rozzuřený zástup vtrhl na radnici. „Konšelé, pokud se nezachránili útěkem, byli pobiti, smetáni z oken na ulici a tam těla jejich masakrována rozvášněným davem – zatímco Želivský s monstrancí v ruce pobízel k dokonání bohulibého díla,“ píše Pekař. Podle historiků není dodnes jasné, zda signálem pro vylomení dveří radnice byl kámen, jenž zasáhl monstranci nesenou Želivským, či něco jiného.
Co následovalo v dalších patnácti letech, kdy se v zemi rozhořela válka, je všeobecně známé: vesnice srovnané se zemí, vydrancované kostely a kláštery, vypálené fary, obrazy svatých, oltáře a liturgické předměty rozmlácené na padrť. Ale hlavně – tisíce a tisíce mrtvých.
Země, která ještě před pár desetiletími – v době vlády Karla IV. – stála v centru evropského dění a těšila se nebývalé prosperitě, se během pár let propadla do bídy a s nelichotivou nálepkou „země kacířů“ skončila na periferii Evropy.
Pozor na Viklefa!
Už tehdy si učenci lámali hlavy nad tím, jak se to mohlo stát. „Základem zajisté všeho zla, jež následovalo, byl mylný výklad Písma svatého,“ tvrdil dobový kronikář Vavřinec z Březové. Stejně jako mnozí jiní jeho současníci považoval i on za jednu z klíčových příčin husitského obrazoborectví přijetí myšlenek anglického reformátora Jana Viklefa, které se od konce 14. století šířily do české společnosti z pražské univerzity. Zvláště upozorňoval na souvislost mezi husitským ničením všeho posvátného a viklefovskou zásadou, podle níž je z náboženského života třeba vymýtit vše, co není výslovně uvedeno v Bibli. Dnes bychom husitské chování označili za projev náboženského fanatismu, ne nepodobný například počínání Talibanu.
Současní historici nám ale připomínají, že samy o sobě by ani seberevolučnější viklefovské ideje na rozpoutání takového konfliktu, jakým byly husitské války, nestačily. Byly tu i jiné důležité faktory – více o nich na této dvoustraně píše historik P. Tomáš Petráček.
Druhý život husitství
Zdálo by se, že události staré šest století už nemohou do života moderního českého národa nijak zasahovat. Opak je však pravdou. V 19. století prožilo husitství svůj „druhý život“ a bylo dokonce považováno za vrchol českých dějin, jak to v rozhovoru připomíná historik Jaroslav Šebek. A jak je tomu v přítomnosti? Jsou dnešní Češi duchovními potomky husitů? Zeptali jsme se několika osobností z různého prostředí.
JIŘÍ PRINZ
Sdílet článek na:
