Vydání: 2022/31 Papež na kajícné pouti v Kanadě, 26.7.2022, Autor: Jan Paulas

„Nejčastěji je to proto, že to ohrožuje naše sebevědomí,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok a nemyslí tím jen nějakou uraženou ješitnost. „Sebevědomí souvisí s mnoha vrstvami naší osobnosti a toho, jak budujeme svou identitu. Například něčemu věříme – a už tím jsme do této preference ‚investovali‘ své já, protože jsme s ní souhlasili, ale také jsme se možná podle ní chovali a činili mnohá rozhodnutí. A teď najednou stojíme před situací, že nám ji někdo napadá.“
Nemusí jít hned o náboženskou víru, ale třeba nám chutná maso a někdo nám řekne, že není zdravé ho denně jíst, že to má i ekologický dopad a měli bychom ho omezit. „To vyvolá v našem nitru nepříjemné otázky jako třeba: Je-li to pravda a já to dosud nevěděl, pak si málo uvědomuji důležité věci. A je-li to pravda a já to nedokážu změnit (maso mi příliš chutná, nezvládnu se omezit), je to další špatná zpráva, která přirozeně ‚snižuje‘ mé sebevědomí,“ vysvětluje psycholog. A potom v takové kritice mého zvyku či zásady, které dodržuji, vidím také kritiku mého já, protože je těmito zvyky či názory částečně formováno.
Psychologicky toužíme po souladu, nikoli po rozdělení. A pokud u druhého narazíme na nesouhlas, můžeme se podle psychologa vydat dvěma cestami, jak tento rozpor zrušit. „Buď takovou kritiku vnitřně zpochybním, vysvětlím si vše jinak, distancuji se od ní nebo zpochybním samotnou osobu kritika. Anebo si naopak řeknu, že na tom něco je, změním své vnitřní postoje, zvyky či uvažování – a tím se opět dostávám do souladu,“ nastiňuje Dalibor Špok.
Oba postupy – přijetí či odmítnutí kritiky – mohou být přitom podle něj v pořádku a nutné. „Jsou to naše eticky neutrální myšlenkové nástroje. A my se jen musíme učit pečlivému rozlišování a zvolit ten, který je právě vhodný,“ říká odborník. Radí nejednat automaticky, ale dát výběru toho správného „nástroje“ čas, odstup, myšlenkový prostor, kdy mohu zhodnotit, nakolik je mé vidění založeno na důležitých hodnotách a nakolik je potřeba do něho vtáhnout i odlišné pohledy.
Katolická výhoda
Často se ale chováme opačně. Neumíme zklidnit své nitro, abychom slyšeli, co nám druzí říkají, a hned zaujímáme emocionální postoj. Natož abychom o tom dokázali rozvažovat. „Tento vnitřní prostor samozřejmě dokážu vytvořit jen tehdy, pokud mám svou identitu dobře zformovanou a každá (nutná, častá, celoživotně probíhající!) změna mých názorů, preferencí nebo postojů mě neohrozí. Dokážu to tehdy, pokud dospěju, pochopím a prožiju – celoživotní prací na sobě a kultivací –, že má identita koneckonců stojí na něčem mnohem hlubším než na každém mém zvyku a názoru,“ upozorňuje Dalibor Špok s tím, že stejně to platí i pro spolek, organizaci či instituci.
Katoličtí křesťané mají podle Špoka velkou výhodu časté praxe oddělování své hlubší identity od svého chování, prožívání, přemýšlení. „Třeba opakovaně během mše vyznávají své chyby ‚v myšlení, slovech i skutcích‘ a je dobré – pokud to správně činí –, když takové vyznání (sebekritika!) vede ke zkušenosti větší lásky, nikoli falešného sebemrskačství. Pokud takový zážitek uděláme opakovaně, jasně vidíme, že nás kritika vlastně neohrožuje, naopak – že poodstoupení od vlastního já může být velmi ozdravné, útěšné,“ shrnuje psycholog.
Důležitá je stabilita i proměna
Stejným způsobem, jak dotčeně reagujeme na kritiku vlastních názorů a postojů, máme někdy tendenci bránit i církev. Často se nezabýváme tím, co kritika říká, ale bereme ji jako nepřátelský útok. „Mnozí lidé to tak bohužel vidí. Identitu (jsem příslušník této církve) vnímají především optikou stability, její obrany, hledáním pevných definic apod. Pokud to trochu přeženu, pak být příslušníkem církve u těchto lidí znamená myslet si to, co pan biskup, mít stejné názory, které čtu na farních vývěskách, nerozporovat katechismové poučky a tak dále. Tedy především praktikovat totéž, co dělají všichni ostatní z naší skupiny. Tím definujeme, kdo jsme, co je u nás neměnné a čím se lišíme od ostatních,“ vysvětluje psycholog.
Tento postoj ovšem nekritizuje, protože i toto je důležitý aspekt potřebné skupinové identity. „Bez něj (bez norem, zvyků, názorů, které stabilně dodržujeme) a bez odlišnosti od ostatních by vlastně skoro každá skupina lidí pozbyla smysl – od firmy, církve až po fotbalový klub nebo partu mariášníků.“
Každá skupina, má-li být životná, potřebuje kromě prvku stability i prvek neustálé proměny. A s tím už mají někteří křesťané velký problém. „Protože se domnívají, že na rozdíl od stability, kterou mohou snadno provádět (stačí se chovat a myslet jako ostatní), je změna poněkud nejistá a riskantní. A pokud bych ji měl vykonávat já osobně, nese s sebou riziko, že bude někým odmítána (kdo chce zachovat stabilitu), že se dostaneme do rozporů, konfliktů, že se na nás budou druzí ‚z naší party‘ dívat úkosem – a to vše přece ‚naruší‘ naši soudržnost, identitu a stmelení naší skupiny,“ vykresluje Dalibor Špok možnou reakci některých lidí z našeho společenství, farnosti či církve.
Tito lidé ovšem nebezpečně zaměňují uniformitu (stejnost) za skupinovou soudržnost. „Součástí skupinové soudržnosti musí být vždy rozmanitost, a to nejen funkcí a rolí, ale i názorů, tlaků na změnu, pohledů... Lidé, kteří tuto dynamiku nechápou, pak mají tendenci vyzdvihovat stabilitu nad změnu. Tím činí skupinu neživotnou a zvyšují riziko její nefunkčnosti až zániku,“ varuje psycholog.
Ti, kteří s námi neběhají
Často hraje důležitou roli i to, jaká je mocenská pozice (ať už oficiální, či neoficiální v rámci společenství) těch, kdo kladou důraz na stabilitu za každou cenu. Anebo chtějí určovat pouze oni sami, co bude „stabilní“ a co bude případně otevřeno změně. „Takto ale skupina fungovat nesmí. Vzpomeňme na sv. Benedikta, který ve svých regulích nabádá opaty, aby nezapomněli naslouchat ani těm nejčerstvějším novicům‚ ,protože Bůh často odhaluje to, co je nejlepší, těm nejmladším‘,“ připomíná Špok a dodává, že proto je důležité umět rozlišovat mezi hlubokými hodnotami (které by měly zůstat opravdu stabilní a na kterých křesťansky stojíme) a tím, co se časově a místně proměňuje a proměňovat musí.
Zejména u křesťanů je postoj přílišného odmítání různosti a změny vlastně dost neevangelijní. „Evangelium nás nikde nevyzývá k přehnané důvěře v institucionální autority, regule ani k neměnnosti našich názorů, praktik či zvyků. Vyzývá nás naopak k častému, neustálému obrácení (cítíme v tom slově prvek neustálé konverze, tedy změny?). Vyzývá nás k poslušnosti jako nikoli otrockému podřízení se pravidlům a abdikaci na vlastní rozum, ale naopak ve smyslu umění naslouchat – druhým, Bohu, vlastnímu svědomí... Evangelijní rady jsou tedy velmi vyvážené, co se týče principů stability a proměny. Obojí jsou důležité nástroje změny k lepšímu,“ uzavírá Dalibor Špok.
Schopnost přijímat kritiku tedy souvisí s vyzrálostí osobnosti i víry. Čím jsem vyzrálejší, tím méně mě ohrožuje případná změna něčeho, co není tak podstatné. „Jako velmi významné zde vidím i propojení s tolerancí, která ale nevzniká nějakým mým rozhodnutím (to je pak často spíše blahosklonnost), ale především se získává dostatečnou zkušeností s životní rozmanitostí a její dobrou reflexí,“ upozorňuje psycholog a dodává, že za netolerancí bývá často minimální osobní zkušenost s danou odlišnou skupinou lidí. Té se pak snadno dávají hrozivé či hanlivé nálepky. „Kolik předsudků například slyším ve výrocích některých katolíků vůči skupinám, které vnímají jako ‚ty druhé‘ – vůči ateistům, muslimům, gayům, modernistům... Je snadné (a nebezpečné) definovat se především v opozici vůči nim.“ K podstatě křesťanství totiž podle Špoka patří právě to, že se vztahujeme i k druhým, kteří „s námi neběhají“. Jinak by Ježíšova slova o lásce dokonce i k nepřátelům nedávala smysl.