Vládce tohoto světa
Vydání: 2004/5 Ďábel, 9.9.2004, Autor: Štěpán Plaček
O PŮSOBENÍ ZLÉHO V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ ČLOVĚKA
V důsledku
sekularizace hledá lidstvo zejména nitrosvětské odpovědi na své otázky -
duchovní pohled víry opouští. Křesťané by však neměli pustit ze zřetele rovněž
působení sil, které sice nejsou pouhým okem viditelné, ale o nichž víme s
jistotou díky Božímu slovu. Existence a působení ďábla je takovou skutečností.
Spirituální teolog, bosý karmelitán Vojtěch Kohut, v následujícím rozhovoru
zdůrazňuje, že v duchovním životě se nevyplácí působení "otce lži"
podceňovat.
ROZHOVOR S VOJTĚCHEM
KOHUTEM
Chceme hovořit o působení ďábla v duchovním
životě člověka. O kom to vlastně mluvíme?
V Písmu svatém najdeme
řadu termínů, které ho různě charakterizují. Ve Starém zákoně je to především
termín satan - "protivník". Nejznámější novozákonní termín je diabolos -
"pomlouvač" nebo doslova "ten, který se vrhá mezi Boha a člověka" jako překážka.
Součástí naší víry je, že ďábel je padlým andělem. Je to určitá dogmatická
dedukce: předně vychází z toho, že ďábel nemůže být nějakým antibohem. Dále
ovšem není ani osobou podobnou člověku, protože je bytostí ryze duchovní. K
pojetí, že jde o padlého anděla, tedy docházíme jakousi vylučovací
metodou.
Chápeme ďábla jednoznačně jako
osobu?
Pokud nezapomínáme na to, že naše lidské pojmy jsou v
duchovním světě vždy jen analogické, můžeme bez rozpaků odpovědět: Ano. Různé
tradice Písma totiž mluví o ďáblu s tak jednoznačnou konkrétností, že těžko
můžeme chápat ďábla jen jako neosobní zlo.
K čemu může vést
podceňování ďáblovy existence a jeho působení?
Jestliže je ďábel
protivníkem a nepřítelem mého vztahu k Bohu a já s jeho působením nepočítám, pak
budu k mnoha věcem slepý. Leccos si budu mylně vysvětlovat a podcením konkrétní
obtíže. Vyloučím-li existenci ďábla, pak celý duchovní život vnímám jenom jako
cestu postupného sebezdokonalování, kde záleží pouze na mé dobré vůli a
spolupráci s Bohem.Ovšem i přecenění jeho působení by mohlo vést k extrémní
situaci, kdy ďábla naopak vnímám úplně za vším, co se v životě nepodaří. To může
vést k přehnanému pesimismu, kdy se člověku zdá, že nemá šanci v duchovní praxi
obstát.
Písmo ale ďábla nazývá "vládcem tohoto světa". To
naznačuje, že má v rukou velikou moc, a to i nad člověkem.
To
lze správně pochopit jen tehdy, když dobře porozumíme onomu termínu "svět". A
zde musíme být opatrní. Vždyť Písmo mluví o tom, že svět je dobrým dílem Božím,
nad nímž vládne Bůh sám. Nemůžeme si proto představovat, že je to ďábel, kterému
je v takto chápaném světě vše podřízeno. Spíše bych tento biblický termín vnímal
ve smyslu pavlovské teologie: "světem" se nemyslí stvoření jako takové, nýbrž
porušenost, která je ve stvoření přítomná na základě hříchu. Je to, chcete-li,
určitá pokroucená mentalita, tendence k takovému způsobu uvažování a chování,
který odpovídá záměrům zlého ducha. V tomto smyslu je možné o ďáblu mluvit jako
o vládci tohoto světa, vládci této mentality, kterou nabízí jako variantu pro
život - a ona ve skutečnosti vede ke smrti. Nebylo by moudré, abychom z ďábla
dělali nějakého panovníka, vládce. To by mu zbytečně dodávalo autoritu, byť
negativní. Ďáblova existence není ani obsahem žádného dogmatu - on toho totiž
není hoden!
Ježíš byl na poušti vystaven pokušení od ďábla. Co
můžeme z této pasáže v evangeliu vytěžit pro křesťanský duchovní
život?
Nesmírně mnoho. Otcové pouště se v úryvcích, kde je Ježíš
pokoušen, snažili najít konkrétní návod, jak se pokušením bránit. To hlavní, co
našli, bylo Slovo Boží jako zbraň, kterou máme ďáblovi odporovat - Ježíš mu
totiž vždy odpovídá citací Písma. V úryvku dále objevujeme způsob, jakým ďábel
Ježíše pokouší - nesnaží se jej přimět k naprostému popření mesiášské úlohy, ale
chce ho přivést "jen" k falešnému pojetí mesiášství. Ďábel většinou nevystupuje
přímo. To jsou věci, z kterých může člověk pro duchovní život načerpat velmi
mnoho.
Ukazovat zlo jako něco zdánlivě dobrého tedy můžeme
považovat za ďáblovu strategii...
Jistě. Svatý Jan od Kříže o
ďáblovi říká, že je těžké ho odhalit, protože "klame zdáním dobra, a nikoliv
zla". Úskok, lest - to jsou jeho typické přístupy. Proto je také označován jako
"otec lži". Přetvařuje se, snaží se ukázat jiný, než jaký ve skutečnosti je. Z
Písma můžeme vyčíst i typickou dynamiku jeho působení: nejdříve nám představuje
hřích jako něco nesmírně lákavého. V okamžiku, kdy zhřešíme, se snaží naši
situaci zdramatizovat a ukázat nám ji horší, než jakou je. Snaží se nás odvést
od myšlenky na Boží milosrdenství. Písmo o něm dokonce mluví, že je naší
žalobcem u Boha: nejprve nás svede a pak na nás běží Hospodinu žalovat. Není zde
zřetelně vidět jeho zákeřnost?
Jak lze účinně odporovat
pokušením?
Je těžké dát jednoduchý univerzální návod. Každé
pokušení má totiž svůj vlastní průběh, a proto může vždy vyžadovat odlišnou
radu. Jsou situace, kdy je třeba nekompromisně říci Ne. Jindy stačí jednoduše
utéci; pokaždé to ale také není možné. Plodná je určitě četba Písma a její
domýšlení - díky tomu člověk v kritické chvíli často už sám pochopí, co má
dělat. Samozřejmě, pokaždé by měla být součástí naší obrany před hříchem snaha
přilnout k Bohu. Modlitba tu stojí na prvním místě. Zvláště okamžitá, střelná
modlitba může být rozhodující, neboť čas zde hraje mnohdy významnou roli.
Obracet se k Bohu je tedy zásadní moment - neboť v tu chvíli dělám pravý opak
toho, co chce ďábel, totiž: narušit můj vztah s Bohem.
Jaké
návody má ďábel na to, aby svedl českého křesťana v roce
2004?
Odpovím trochu "zlehka": Myslím, že moc nápaditý být
nemusí, protože lidská slabost a hloupost je univerzální a dnešní český křesťan
není vůči ní imunní. Příliš mnoho fantazie proto ďábel nepotřebuje. Ale teď
vážně: jistě je tu spousta věcí, které například minulý totalitní režim
nedovoloval, a ty proto dnes mnohé přitahují. Nepochybně je tu výrazná orientace
na peníze, moc či oblasti spojené se sexuální morálkou: dokladem typicky
"českého hříchu" může být třeba oproti jiným zemím neúměrně rozbujelá
prostituce.
Jedná se tedy především o pokušení na základě
falešného chápání lidské svobody?
V zásadě ano, protože
ztotožnění svobody s libovůlí je obecným problémem současnosti. A náš člověk,
který zažil uvolnění po předchozím období nesvobody, na podobné výklady,
bohužel, velmi rád slyší.Někteří lidé ovšem mají v reakci na tento stav problém
spíše opačný. Ti by naopak nejraději všechny svobody okleštili. V tomto případě
může být ďábelským pokušením i přístup, podle něhož ,když nic nedělám, nic
nepokazím; stačí, když se uchovám čistý´. Ale Bůh nám dal spoustu darů, které
máme používat, a nikoli zakopat, a to dokonce i za cenu určitého riskování!
Pasivní "bezúhonnost" - to bývá značný problém i mnohých věřících naší
církve.
Takovým pokušením pak může být i pohlížení na druhé
perspektivou ,my- oni´, kdy bychom ve druhém už neviděli
Krista.
Vždycky je nebezpečné ztotožnit hříšníka s hříchem. Pak
jsme v pokušení člověku, který se ďáblem jen nechal svést, rovnou přisuzovat
ďábelské rysy! Je ošidné stavět tyto věci do roviny ,my-oni´. Vždyť hranice mezi
, koukolem a pšenicí´ prochází nitrem člověka, a nikoli mezi jasně vymezenými
skupinami lidí.
Pokušení Krista, Duccio di Buoninsegna (okolo 1255 - 1319)
Snímek Repro KT
