Víra ve věčnost jako berlička?
Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Václav Vacek
Vybavuji si modlitbu jedné muslimské poustevnice: "Bože, sloužím- li ti
pro naději, že dojdu do ráje, zakaž mi tam vstoupit, sloužím-li ti ze strachu
před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně, ale sloužím-li ti pro tebe sama,
neodmítni mě, abych směla patřit na tvou tvář."
Znám a obdivuji lidi
ušlechtilé, kteří s ničím po smrti nepočítají. Budují manželství a dobře
vychovávají děti. Jsou solidární, mají sociální cítění, citlivé svědomí a úctu k
životnímu prostředí. Zvolili si naprosto nezištně věrnost životu. Na strom,
kámen, zvíře je spolehnutí až do konce; to jen člověk dostal svobodu
rozhodování. Někdy si dokonce říkám: "Zrušme věčnost, a ukáže se čistá
nezištnost a ušlechtilost." Na druhou stranu vděčně přijímám naději, že existuje
někdo, kdo všechnu ušlechtilost ocení. Těžko bych nesl osud těch mnohých strašně
ponížených, těch, kterým se život nevydařil tak, jak toužili. Netěšilo by mě
bohatství, současně odepřené jiným. Nadnáší mě naděje, že se Bůh nevzdá svých
plánů a dovede nás do ráje. Těším se, jak mnoho lidí rozkvete na věčnosti do
netušené krásy, když tady byli znevýhodněni nebo prohráli svůj život - třeba
lotr po pravici. Někteří tvrdí, že víra ve věčnost je berlička. Proč ne. Já se
neodříkám žádné posily a radosti, kterou mi dává Bůh. Jsem-li bohatší o naději,
že všechno má smysl, pak mohu tím spíše věnovat svou energii službě životu.
VÍTAJÍCÍ BŮH
Pokud jsem někde vítán, je mi dobře. Poznávám-li
navíc, že jsem vítán Bohem, mám o důvod k radosti ze života víc než ten, kdo
žije s pocitem, že je tu jen náhodou. Je-li Bůh tak veliký, že mu žádný člověk
není malý, hned mi život jinak voní. Mnoho lidí dnes například neuspořádá svým
blízkým pohřeb. Bojí se myslet na velikou ztrátu. Neodvažují se pozvat přátele
na pohřeb, aby jim nepřivodili další smutnou chvíli. Už ani neumějí plakat s
druhými. Nevím, kolik v sobě nevěřící v posmrtný život nosí naděje. Nevím, jak
se dokážou bez této naděje vyrovnat se smrtí drahého člověka. Někteří se snaží
smrt jakoby nevidět, ale je to řešení? Mně víra dodává odvahu překonat strach ze
smrti a jejích "nepříjemných otázek".
CO S ŽIVOTNÍ PROHROU?
Moc se mi zamlouvá, že se nás Bůh pořád (na zemi i na nebi) ptá: "Jakpak se
ti líbí život?" A někdo třeba řekne: "Jo, bylo to pěkný, ale jednou jsem se
namazal a zabil jsem v autě děcko. Od té doby mně všechno zhořklo." A Bůh
odpovídá: "Je pravda, že jsi zabil, ale ještě jsem tu já. A já jsem se toho
případu ujal. Děcko dostalo možnost dorůst jinde. A možnost růstu máš i ty."
"Jé, to bych tedy rád přispěl nějak k životu, třeba bych sázel 200 let lesní
stromky, nebo mně nech třeba zametat nebeský dvůr..." "Tak pojď žít. Těš se ze
života a snaž se být užitečný!" Známe případy, kdy nad zločincem stojí bezradně
soudce, vyšetřovatel, psycholog, psychiatr, pedagog a kněz. A shodnou se na tom,
že provinilec je natolik poškozen druhými (třeba z mládí) a natolik zabředl do
zla, že nemáme možnosti a sílu jej získat pro dobro. Ovšem i v tomto případě lze
doufat, že až ten člověk uvidí krásu Boží tváře, začne litovat, že prohrál
život. A v té chvíli už je otevřen lásce Boží, která dokáže víc než ta naše.
Je-li tedy vše výše uvedené pravda, pak naše touha po životě, porozumění a
blízkosti není marným a mučivým přáním, nýbrž pobídkou. Život pak má smysl,
nemusím tápat. A svůj podíl zla ve světě vědomě chci snižovat na co nejmenší
míru.
Neutíkat snivě do budoucnosti a zároveň vnímat přítomnost věčnosti jako nedozírnou hlubinu probíhajícího okamžiku.
Snímek Dalibor Blažek
Sdílet článek na:
