Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 4.10.2005, Autor: Max Kašparů

Když děti dospívají
Oba citáty můžeme spojit a použít je v situaci, kdy z rodiny odcházejí dospívající děti. Na jedné straně sice zůstávají dál našimi dětmi co do smyslu rodičovského - řeka zůstává řekou, ale protože čas plyne a vše se mění, nejsou již našimi dětmi ve smyslu závislosti nebo poslušnosti. Na druhé straně se z dospělých lidí, rodičů, stává opět samotná dvojice, jakou byli na počátku svého manželství - jen s tím malým rozdílem, že na počátku manželství čekali, až přijdou děti na svět, nyní čekají, až se děti vrátí ze světa. Ačkoli zůstávají sami, neměli by zůstat osamělí. A v tom spočívá jádro problému.
Současné hodnoty naší společnosti jsou silně odlišné od těch, kterými se řídily předchozí generace, a proto není možné obratem ruky vyrobit jakousi šablonu chování pro obě generace. Jistě je to případ od případu jiné, v některých rodinách se odchodem dětí mnohé vyřeší, v jiných naopak zkomplikuje. Otázkou zůstává, komu nastanou větší komplikace.

Nářky rodičů na osamělost
Často se setkávám s nářky rodičů, kteří si stěžují na opuštěnost, ale přichází i stejné množství mladých, už dospělých lidí, kteří si stěžují na „domácí vězení“. V prvním případě mladí odešli a rodiče pro ně přestali existovat. Ve druhém případě zase neexistuje, aby staří dovolili mladým odejít.
Ideální je stav, kdy rodiče respektují dospělost svých dětí a děti zároveň udržují určitou formu kontaktu se svými rodiči. Rodiče umožní dětem svobodnou volbu studia, práci daleko od domova, třeba na druhém konci světa, respektují volbu jejich životního partnera. I když s nimi nemusí souhlasit a mohou říci svůj názor, přesto stále respektují jejich rozhodnutí jako rozhodnutí dospělého dítěte. Děti zase musí udržovat stálý kontakt s rodiči a nedopustit, aby se cítili opuštění.
K rovnováze vede však cesta už od příchodu dětí na svět, nikoli při odchodu dětí do světa - také proto, aby děti nelitovaly, až rodiče odejdou ze světa.

Ovlivňování dětí a rodičovská sebevýchova
Výchova k rovnováze má dvě části a musí ji provádět samotní rodiče. První část se týká rodičovské sebevýchovy. V té jde o to, aby si otec i matka již od samého počátku byli vědomi, že jednou své děti „ztratí“, a aby se s touto nikoli eventualitou, ale skutečností naučili žít. Je potřeba si čas od času a s přibývajícím věkem dětí stále častěji opakovat, že dítě nemám doma připoutané nadosmrti, ale jednou se s ním musím - v tom nejlepším smyslu slova - rozloučit. Dlouhá řada rodičů, především matek, vyrobí vůči svému dítěti „druhou pupeční šňůru“. Tou své dítě ovlivňuje a pomocí výčitek hrubě citově vydírá, zvláště v době jeho dospělosti, eventuálně před jeho odchodem z domova. Jiné matky pěstují v dětech závislost na své osobě v podobě jejich nesamostatnosti. V tomto případě, místo pupeční šňůry, můžeme hovořit o „krátkém řetězu“. Dospělému dítěti je sice ústy matky opakováno, že si může založit svoji vlastní rodinu, že může odejít do světa, kam ho srdce táhne, ale dítě cítí, že řetěz je příliš krátký, že není schopno se samo o sebe postarat. Oba druhy matek chápou - bohužel - své jednání jako mateřskou péči vysoké kvality. Tolik k rodičovské sebevýchově, jejímž cílem je schopnost propustit své dítě bez výčitek, bez sebelítosti a falešného bědování.
Druhá část se týká výchovy dětí. Její začátek sahá už do nejútlejšího věku. Dítě se musí pomalu a citlivě učit odpovědnosti vůči hračkám, domácím zvířatům, rostlinám, rodičům, Bohu. Rodiče a  Boha dávám na konec této řady záměrně, protože právě přes hezký vztah k věcem neživým a bytostem živým se dítě učí hezkému vztahu k matce a otci - otci jak pozemskému, tak nebeskému. Zde je na místě zastavit se u čtvrtého Božího přikázání. Je-li pochopeno a praktikováno správně, je pro rodiče i děti požehnáním. Je-li pochopeno nesprávně, vede k mezigeneračním krizím. Někteří rodiče se domnívají, že toto přikázání je bičem na děti: „Budeš mne poslouchat na slovo! Jinak tě potrestám já za neposlušnost a Bůh za porušení přikázání.“ Správně pojímané čtvrté přikázání nevede ke strachu, nýbrž k vědomí trvalé sounáležitosti nejen s otcem a matkou, ale s celou kmenovou rodinou. Vždyť ctít neznamená otrocky se hrbit.

Uvedená dvojí výchova nám pomůže zbavit se pocitů ztrát, a přitom neztratit svoje děti. Zkušenost ukazuje ještě dva jevy, které nastanou, když dospělé děti odejdou z domova. U matek bych jej nazval „adopce tatínků“ a u otců „druhé klukovství“.
V každé ženě jsou, kromě velikého kusu mateřství, také malé kousky učitelství a vychovatelství. Jedinou bytostí, která zůstává v domácnosti po odchodu dětí, je tatínek. Ten brzy pozná pedagogicko-vychovatelské aktivity své ženy, kterých si možná nevšiml, když je praktikovala vůči dětem. Manželka vstupuje opět do role vychovatelky a v tomto případě je objektem jejího pedagogického zájmu manžel. Tomu může na jedné straně vyhovovat zvýšená manželčina pozornost, ovšem často se stává, že ženy nedovedou dostatečně jasně rozlišit, kde končí dětská výchova a začíná manželova převýchova. Existují manželství, kde muž rád přijme úlohu dítěte, zvláště takový muž, který po této roli toužil a dostalo se mu jí až teď. V jiných případech, a je jich většina, pociťuje manžel výchovné působení své ženy jako nepříjemné vměšování se do jeho životního stereotypu. Tento stav si ovšem nelze plést se situací, kdy muž přebral funkce, které za něho (právě za něho) předtím dělaly jeho děti.
Pokud byla žena ve stále živém kontaktu se svými dětmi a odchodem dětí ztratila možnost komunikace, je na manželovi, aby právě on přebral funkci svých dětí a věnoval své ženě větší pozornost, než tomu bylo dříve.
Otcovský jev nazvaný „druhé klukovství“ souvisí s již citovaným českým příslovím. Muž má právě v tomto období tendenci stávat se druhým dítětem. Důvody k tomu mohou být dva: buď se podvědomě vrací do věkově nižších vrstev, aby se přiblížil mentalitě budoucích nebo už existujících vnoučat a nechce si přiznat obsah oslovení „dědečku“, anebo si chce užívat nabytého osvobození od otcovských úkolů. Tuto variantu bych nazval trochu odvážně „rozpustilost z odbřemenění“.
V každém případě je období, kdy v rodinách dochází k dělení generací, něčím novým. Každý otec a matka to zažijí jen jednou v životě. A protože zkušenost je nepřenosná, nelze se ze zkušenosti předchozích generací poučit. Nevadí. Jde jen o to, aby to všichni – matka, otec i děti – přežili bez tělesných, duševních i duchovních úrazů.