To nejsou zvířata, to jsou koně!
Vydání: 2007/45 Jak se žije ekologickým zemědělcům, 6.11.2007, Autor: Ivana Jeništová
Když projíždíte podhůřím Hrubého Jeseníku, vidíte na pozadí hor hlavně lesy. Mezi nimi se rozkládají louky tečkované pasoucím se dobytkem. Ne každá kráva je samozřejmě „bio“. Ty, co se pasou na pozemcích Františka Orsága v Harachově u Rýmařova, se však touto předponou chlubit mohou. Kromě nich zde okusují trávu také ovce a koně.František Orság hospodaří na dvaačtyřiceti hektarech už jedenáct let. Chová šestnáct herefordských krav, dvacet ovcí a tři koně. „Ale hlavně jde o udržování a ochranu krajiny, na to především dostávám státní dotace,“ vysvětluje František Orság. Jak dodává, pochází z věřící zemědělské rodiny, hospodařili už jeho pradědeček a dědeček, ten dokonce na stejném místě. Vztah k přírodě a sedlačení u něj vznikal odmalička. Na chalupě po dědovi je vidět, že v ní právě probíhají velké opravy. Vcházím vyřezávanými dveřmi a říkám, že chalupa je asi hodně stará – ty krásné dveře jistě dost pamatují. „Ty jsem dělal já, jsem totiž vyučený stolař,“ sděluje pan Orság a otvírá dveře do světnice. Trámový strop, na stěně kříž, starožitný nábytek, u kterého nejsem schopna poznat, zda pamatuje nějaké to století, nebo vyšel z rukou svého majitele. V chodbě visí na stěně starý erb a vedle něj je díra do země: pan Orság si spravuje starou studnu, protože potřebuje pro sebe i pro dobytek na pastviny nový zdroj vody.
Vycházíme na sluncem zalitý dvůr. Hospodář ukazuje: „Tuhle stáj jsem stavěl sám. Ale chci postavit ještě novou. Musím hospodařit tak, abych měl co nejmenší režii. O všechno se tady starám sám, seču, stavím, opravuju stroje.“ Blížíme se k dřevěné ohradě. Přes laťky na mě vykouknou tři koňské hlavy. Okouzleně říkám: „Ahoj, zvířata.“ Než stačím něco dodat, pan Orság mě opravuje: „To nejsou zvířata. To jsou koně.“ Jsou to tři kobylky, jedna z nich mi právě horce dýchá za krk. Raději ustupuji a František Orság mi své krásky představuje: „To je Saskia, tohle Alanah, jsou to čeští teplokrevníci. A Vendula je chladnokrevník plemene českomoravský belgik. Žijí tady jako polodivocí mustangové. Můžou chodit za kravami tamhle na pastvinu, mají tady přístřešek, ale schovávají se, jen když je velká zima. Dělají si prostě, co chtějí. Moc na nich nejezdím, jen Vendula musí občas pracovat. Ale podívejte, jak se jí to líbí!“ Naznačí pohyb, jako by chtěl Vendule přehodit ohlávku. Kobyla začíná uhýbat a snaží se svého majitele kousnout. Uklidní ji až červená jablka, která hospodář nasbíral na dvoře pod jabloněmi.
Život na pastvinách
Přes malý potůček míříme na pastvinu. Pase se zde několik krav a dvě telata. Jedno z nich právě saje od mámy. „To je Rohaňa a její dvouměsíční jalovička,“ říká zemědělec a snaží se mi zvířata nadehnat, abych je mohla vyfotografovat. Moc se to nedaří, záběry navíc kazí ostré slunce. „Jsou trochu nervózní. Z cizích sem chodí jen veterinář, takže se asi bojí, že je čeká něco nepříjemného,“ směje se pan Orság. Pak trochu zvážní a zahledí se na kopec: „Tam je jedna sama. To je divné. Měla by sice rodit, ale ještě má tak pět dní čas. Musím se na ni jít podívat.“ Vyrážíme za budoucí rodičkou, která se mě však taky poleká a honem spěchá za stádem. Divím se, že by kráva jen tak sama rodila na pastvině. „Ale ony to tak většinou dělají. Žijí prostě jako divoká zvířata. Nejsou nikdy uvázané, jen po dobu nutnou k nějakému veterinárnímu zákroku, jinak mají naprostou volnost. Když je zima, můžou zajít tam mezi ty stromy. Pouze když je tak minus deset a fouká ostrý vítr, chtějí se schovat – na to tady mají dva přístřešky,“ říká hospodář. Překvapí mě, že zvířata vydrží venku i v zimě, ale ujišťuje mě, že jim to nijak neškodí: „Vždycky ráno se povalují na sluníčku a tím teplem se jakoby nabíjejí. Pak jim to dlouho vydrží.“ Ovce nevidím, pasou se někde za kopcem.
Harachovské krávy se nechovají pro mléko. Obživou pana Orsága je prodej telat – jaloviček a býčků – na výkrm. Tomu, kdo má zájem, prodává také jehňata. Všechna zvířata krmí senem a trávou. K tomu slouží dvacetihektarová stálá pastvina. Další pastviny a louky jsou určeny k přepasení a kosení. Při práci pomáhá pět strojů. Vracíme se k domu, koně strkají hospodáři hlavy do kapes a hledají jablka. Poplácává je po plecích: „Koně jsem vždycky chtěl. Z nich není žádný konkrétní užitek. Chovám je jen pro zábavu, protože je mám rád.“
Sdílet článek na:
