Ticha se přejíst nelze

Vydání: 2022/37 Církevní školy zahájily výuku, 6.9.2022, Autor: Jaroslav Šubrt

O tom, že nejlepší prevencí proti duchovní nestřídmosti je ticho, hovoříme s bosým karmelitánem P. PAVLEM POLOU, duchovním rádcem a rektorem kostela Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně.


Výtvarná díla zobrazující lidské hříchy a neřesti se začala objevovat už ve středověku. Na snímku obraz Hieronyma Bosche s názvem Alegorie obžerství, na kterém malíř pracoval mezi lety 1495 až 1500. Dnes je vystaven v Galerii univerzity v Yale (USA). Snímek Wikipedia Commons

Nestřídmost je jedna ze sedmi „hlavních neřestí“. Obvykle si ji spojujeme s nadměrnou konzumací jídla a pití. Existuje ale i nestřídmost v oblasti ducha. Ta je hůře rozpoznatelná, neboť se často tváří jako ctnost. Čím víc duchovních aktivit, tím intenzivnější pocit uspokojení...

Nestřídmost je něco, co člověku v žádném ohledu nedělá dobře. Pozná se, kdy se přejídáme, kdy neznáme míru, často je za tím i nějaký skrytý důvod. Trpí tím naše tělo – ať už bezprostředně, nebo i z dlouhodobého hlediska. A samozřejmě ani v duchovní oblasti nám nestřídmost nečiní dobře. Důležité je sledovat, co s námi dělá naše duchovní praxe, kam nás vede, jak nás utváří, jak přemýšlíme, jakými se díky tomu stáváme lidmi. Cílem veškeré duchovní praxe je obecně řečeno láska. Podstatné je tedy to, jestli nás ta praxe vede k toleranci, laskavosti a dalším věcem.

Jan od Kříže ve své Temné noci napsal, že duchovní nestřídmost se týká především začátečníků na cestě duchovního života. Nemůže však postihnout i lidi, kteří už mají větší či menší kus té cesty za sebou?

Není dobře si říkat, že už jsem v nějaké fázi duchovní cesty, a tudíž mohu přestat být bdělý. A to se týká čehokoliv, například i tématu nestřídmosti. Rizika mají možná jinou podobu, možná jsou méně vidět, ale stále tu jsou. Člověk by měl být bdělý, ať už je v jakékoliv fázi své duchovní cesty.

Mnozí konvertité nebo začátečníci na cestě duchovního života často prožívají po svém obrácení jakési „duchovní líbánky“. Nicméně Jan od Kříže upozorňuje, že mnozí z nás mají tendenci přilnout k intenzitě citových zážitků víc než k samotnému Pánu Bohu.

To je pravda. Samozřejmě věnovat se duchovní praxi jen proto, abych z toho měl pěkné zážitky, je naivní, povrchní a bláhové. Protože to velmi brzy skončí, takhle dlouhodobě nic nefunguje. Člověk by měl vnímat, jak se v duchovním životě cítí, ale není to jediné a hlavní kritérium. Opačný extrém je, když vůbec nerespektuji svoje pocity a city, jedu na sílu, dokonce čím víc při tom trpím, tím víc se utvrzuji v tom, že je to tak správně. Cílem duchovní praxe ale rozhodně není vyvolávat nějaké okamžité pocity.

Nestřídmost v jídle a pití může mít dvojí podobu: nenasytnost nebo vybíravost. Pokud to podobně platí i v duchovním životě, zastavme se u té první. Co byste poradil lidem, jak se v duchovním životě „nepřejíst“? Různými akcemi, modlitebními aktivitami, poutěmi, duchovními obnovami...

Vyvažovat to lze dvěma věcmi. První je akce jako protipól kontemplace. Akce může být například určitou kontrolou toho, když v duchovním životě věnuji zvýšenou pozornost modlitbě. Moje modlitba by se totiž měla odrážet i v mém praktickém životě. Druhá věc se týká samotné modlitby. Důležité je ticho, věnovat se tichu, učit se být s tichem, to je nejlepší lék, prevence proti nestřídmosti. Přejíst se ticha nejde. Mnohdy je to náročné, protože jsme zvyklí stále něco konzumovat. Ale ticho je prázdnota, je to něco, kde vládne nepřítomnost všech obrazů, zvuků, aktivity. V tichu se nám nabízí Boží přítomnost.

Nevypovídá ale někdy důraz na kvantitu při modlitbě také o nějakém nevyřešeném problému na cestě duchovního zrání?

Vzpomínám si, že někdy v začátcích řeholní formace jsem se dozvěděl důležitou poučku. Totiž to, že modlitba by se během života měla vlastně zjednodušovat. Ubývá různých formálních záležitostí, možná dokonce i slov. Je to známka toho, že člověk se skutečně nechává modlitbou vést, aby to nebyl jen další výkon, nějaká konzumace, ale abychom jí naslouchali, odevzdali se jí, protože modlitba nás potom sama povede.

Nestřídmost v této souvislosti může znamenat, že si tam pořád něco dělám sám a vůbec nenaslouchám druhé straně, v tomto případě Bohu. Modlitba nás má otevírat realitě, pravdě, kráse a bytí. Nesmíme to přebít, přeplácat něčím, čím bychom čas modlitby vyplnili za každou cenu. Opět bych zdůraznil důležitost ticha, modlitby, která je spíš nasloucháním než mluvením, vytvářením, výkonem. Podstatou modlitby je spočinutí, chvíle, kdy se necháme milovat – jak někdo definoval kontemplativní modlitbu.

Na pultech knihkupectví je dnes nepřeberné množství duchovní literatury. Neplatí ale i tady, že někdy méně znamená více? Které tituly byste čtenářům doporučil? A důležitá otázka: Jak k četbě duchovní literatury vlastně přistupovat? Dá se číst třeba jako beletrie?

To je strašně široká otázka. Záleží na tom, o jakou knihu jde. Některé knížky je možné číst jako beletrii a člověk si z nich i něco vezme. Jiné čtu po kapitolách nebo si třeba přečtu stránku za den, protože je tam toho tolik, že to nechci jen tak prolítnout. Samozřejmě není dobré přejíst se literaturou, protože pak z toho má člověk akorát guláš v hlavě. Padla už zmínka o vybíravosti, která je negativní v tom smyslu, že se řídíme jen podle vlastní chuti. Ale zároveň by si měl člověk trochu vybírat i v jídle, aby to bylo dobré pro jeho zdraví, pro jeho tělo. Stejně tak v literatuře je dobré si vybírat a rozhodně nečíst všechno.

Na začátku léta byl například na audienci u papeže Františka známý americký autor duchovní literatury Richard Rohr. Přinesl mu svoji knížku Univerzální Kristus, přeloženou do španělštiny, a zmínil se, že je to jeho životní dílo. Papež mu řekl: „Ale já už jsem to četl.“ Zajímalo by mě tedy, podle čeho si papež vybírá literaturu. Občas dá doporučení na film nebo věc, která ho zaujala, což je taky docela inspirativní. Samozřejmě bych doporučil číst papežovy texty, už zmíněného Richarda Rohra a mnoho dalších, ten seznam by byl dlouhý.

A co internet? Týká se to hlavně mladších ročníků. Vznikají různé křesťanské platformy, modlitební a debatní skupiny, zejména během pandemie hodně lidí sledovalo na internetu bohoslužby, přednášky nebo duchovní obnovy. Není toho ale někdy víc, než dokážeme strávit?

To je velké a čím dál aktuálnější téma. Na jednu stranu jde o velmi cenný nástroj, který nám může velmi dobře posloužit, můžeme z něj čerpat, může nás propojovat. V pandemii hrál online svět důležitou roli. Zase bych doporučil zkusit to kompenzovat něčím, jako je ticho, příroda, osobní vztahy, hudba. A dotýkat se materiálního světa, aby virtuální realita nepřevážila.

Přicházejí za vámi lidé i s problémy, které se týkají duchovní nestřídmosti?

Přicházejí ti, kteří se v určitém smyslu něčeho přejedli a mají potřebu to změnit. Někdy s tím bojují, jindy si na sílu řeknou „musím u toho setrvat“, nebo úplně zanechají své duchovní praxe, života víry. Možná je to otázka právě hledání střídmějších cest, potřeba lehčí stravy, fakt, že mi nedělají dobře těžká jídla. Důležité je pochopit, k čemu je to výzva. Možná nás Bůh někam zve a vede, možná je to krok k čistšímu prameni.

V jedné z předchozích otázek už padla zmínka o „duchovní vybíravosti“, gurmánství. Každý má samozřejmě možnost si vybírat ze široké škály nabídek: způsobů zbožnosti, společenství, zpovědníků, kazatelů atd. Co ale s naší tělesnou konstitucí udělá, budeme-li se živit jen medem a vybranými pochoutkami? Neplatí něco podobného i pro oblast našeho ducha?

Tady je třeba rozlišovat. Některé věci skutečně není dobré konzumovat, protože nám nedělají dobře a nevedou nás správným směrem. Na druhou stranu je třeba si vybírat, ale to je něco jiného než to, o čem mluvíte. Kdybychom si vybírali jen podle kritéria příjemnosti nebo podle toho, že je to pohodlné a snadné, daleko nedojdeme. Protože vydat se na horskou túru znamená, že si vyberu, kudy půjdu, kam půjdu, co si vezmu s sebou. Ale taky že musím počítat s určitým nepohodlím a námahou. A podobně to platí i v našem duchovním životě.

JAROSLAV ŠUBRT
 

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2022

Posvátno se nesmí opírat o moc

„Nastala hodina, kdy je třeba se probudit z fanatismu, který znesvěcuje a porušuje každé náboženské vyznání,“ zdůraznil papež před účastníky mezináboženského…

celý článek


První bazilika sv. Ludmily

V pořadí šestnáctou basilikou minor v Česku (v Praze pátou) se v pátek 16. září stal chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Mši svatou spojenou se slavnostním vyhlášením…

celý článek


Papežský almužník na frontové linii

„Upevnit ve víře, dát naději, být nablízku“ – to vedlo papeže Františka, aby už počtvrté vyslal na trpící Ukrajinu svého almužníka kardinála Konrada Krajewského.

celý článek


Jak je důležitý sociální smír

Nadcházející zima patrně bude testem soudržnosti naší společnosti a také toho, jak dokáže řešit konflikty. Uvědomujeme si vůbec, jak je sociální smír důležitý?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay