26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tereza z kalkaty: nepatrný nástroj v rukou Božích

17. 8. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/34 Matka Tereza, 17.8.2010, Autor: Jan Paulas

Svůj životní příběh nikdy nikomu nenabízela – ba naopak. Typickou vlastností Matky Terezy byla nechuť mluvit o sobě. Nejvíce vyhýbavých odpovědí pak po většinu života dávala na otázky po svém dětství. Dobře věděla proč.
Příběh Matky Terezy začíná 27. srpna 1910, kdy se jako Agnes Bojaxhiu narodila v albánském městečku Skopje, které leží v pohraniční oblasti Kosovo. Původem je tedy Albánka a její sestra i matka žily později v Tiraně. Jak známo, v Albánii vládl komunistický režim čínského typu, který se chlubil totálním ateismem. Proto se světoznámá řeholnice vyhýbala všem detailům o svém původu. Bála se, že by matka se sestrou, které už beztak živořily v ubohých podmínkách, mohly mít potíže.
Rodina Bojaxhiuových byla přitom původně velmi dobře situovaná, i když patřila ve městě ke katolické menšině (místní lidé byli převážně muslimové). Otec, doktor farmacie, obchodník a majitel stavební firmy, se ve městě těšil značné vážnosti. Právě on postavil ve Skopje první významnější divadlo. Při jugoslávském záboru Kosova se však zapojil do místního hnutí usilujícího o návrat k Albánii a podle všeho byl otráven jugoslávskou policií.

„V roce 1919 byl otec poradcem starosty. Jednoho dne jel do Bělehradu na nějakou schůzi. Domů ho přivezli v kočáře, s krutými bolestmi. Vzali ho do nemocnice, ale nedalo se nic dělat. Umřel několik hodin po otravě. Bylo mu 46 let. Do žádného lékařského dokumentu nezapsali, že byl otráven, ale my jsme moc dobře věděli, že ho zlikvidovala jugoslávská policie...“
(Lazar Bojaxhiu, bratr Matky Terezy)


V roce 1922 zavítal do farnosti jezuitský misionář působící v Indii. Dvanáctiletá Agnes chodila na jejich kázání a ve svých romantických představách poprvé zatoužila stát se misionářkou. „Jeho slova mě hodně zasáhla,“ přiznala později Matka Tereza. I když pak nadále pomáhala matce v domácnosti, věnovala se hudbě (hrála na mandolínu a klavír), psala básně a účastnila se farního života, v koutku srdce už zůstala zasutá touha. A pravidelné dopisy z misií tuto touhu jen živily.
V osmnácti po skončení studia se Agnes rozhodla: chce jít pomáhat misionářům do Indie. Zjistila, že v Bengálsku působí misionářky loretánské kongregace. Neváhala a napsala do Irska, kde má kongregace své mateřské sídlo. V září 1928 odjela do irského Dublinu a za dva měsíce nasedla na loď do Indie. Městečko Darjeeling, kam byla Agnes poslána do noviciátu, leží na svazích Himalájí. Po dvou letech zde složila první řeholní sliby a přijala nové jméno po francouzské světici, kterou obdivovala od chvíle, kdy dočetla její životopis – byla to Terezie z Lisieux. Představení ji pak poslali na studia do Kalkaty, kde loretánské sestry vedou High School. Měla získat magisterský titul, stát se profesorskou a učit dívky z nejbohatších indických rodin dějepis a zeměpis i pečovat o jejich duchovní formaci.

Propad do smrduté stoky
Kalkatská High School byla rozdělena na anglickou a bengálskou – Tereza byla poslána do bengálské. Po složení věčných slibů se dokonce stala její ředitelkou. Kolej ležela v nejkrásnější části Kalkaty, ve čtvrti postavené v západním stylu. Chráněna zdmi koleje, čistým pokojem, síťkami proti moskytům a pohodlnou postelí neměla spatřit bídu, která začínala jen několik set metrů za klášterní zdí.
První zprávy o otřesném světě slumů přinesly na kolej její vlastní žákyně, které tam vykonávaly svou charitativní praxi. Po letech, kdy šlo všechno hladce a Tereza poslušně plnila své povinnosti, se najednou necítila ve své kůži – jako by se v jejím životě něco zadrhlo. Misijní duch zasutý v jejím srdci se hlásil o slovo. Zprvu tyto myšlenky zaháněla jako pokušení, ale procházela svou první duchovní krizí. Některé životopisy Matky Terezy uvádějí, že se už jako ředitelka účastnila „výprav“ do chudinských brlohů, ale jiné tvrdí opak. Jisté je, že od vstupu k loretánským sestrám strávila Tereza plných osmnáct let mimo svět chudých! Vše se mělo změnit až při jedné cestě do Darjeelingu na duchovní cvičení.
Když dorazila na kalkatské nádraží a při následné jízdě vlakem se ocitla uprostřed davu zbídačených lidí. Pro ženu zvyklou na dokonalou hygienu a čistotu z High School to byl propad do smrduté stoky. A současně zjištění děsivé reality, která jí už nedala spát. Byl to klíčový okamžik jejího života. Prožila tehdy asi podobnou iniciační cestu vlakem jako kdysi před ní Mahátma Gándhí. Oběma se přitom zjevila pravá tvář Indie.

„Tu noc jsem otevřela oči utrpení a do hloubky jsem pochopila svoje povolání. Cítila jsem, že mě Pán žádá, abych se vzdala pohodlného života v kongregaci a abych vyšla do ulic a sloužila chudým.“

Těch deset dnů, které strávila v Darjeelingu, patřilo k nejtěžším v jejím životě, ale když se vrátila do Kalkaty, byla už pevně rozhodnutá. „Věděla jsem, že mi Ježíš přikazuje opustit klášter, ale nevěděla jsem jen, jak to provést.“ Jako řeholnice byla totiž vázána věčnými sliby. Aby její odchod z kláštera nezpůsobil roztržku s církví, musela dostat zvláštní papežské povolení. Její nápad svěřit se spolusestrám vyvolal navíc paniku.

Sestra má „divné nápady“
Jednoho říjnového dne 1946 přišly za kalkatským arcibiskupem řeholnice z místní High School, že v jejich komunitě má jedna spolusestra „divné nápady“. Arcibiskup si nechal onu sestru zavolat a její plány zamítl. Atmosféra na koleji byla od té chvíle prosycena nedůvěrou a osamocená Tereza pod psychickým tlakem nakonec onemocněla. Představená toho pohotově využila a přeložila ji z Kalkaty do jiného řeholního domu. Tím měl být ochráněn dobrý duch školy („divnými nápady“ mohla totiž ohrozit formaci děvčat) a zároveň mělo jít o potrestání „výstřední“ řeholnice. Taktický přesun se ale nelíbil zmíněnému arcibiskupovi. Vytušil, že tu jde o víc než o sentimentální touhy šestatřicetileté ženy. Její snaha opustit zajištěný domov kláštera a jít na ulici mezi chudé a malomocné je buď čiré bláznovství, nebo skutečná odpověď na Boží volání. Po dlouhém zkoumání nakonec napsal papeži Piu XII. a požádal o povolení, aby sestra Tereza mohla odejít z kongregace a začít řeholní život mimo klášter. Za dva měsíce přišel souhlas a Tereza pak jednoho rána opustila zdi kláštera. Najednou byla úplně sama, bez domova, bez peněz, bez práce. Nevěděla, kde bude ten den jíst a spát.
První cesta začínající misionářky vedla do nemocnice v Patmě na středním toku Gangy, kde prošla čtyřměsíčním zdravotnickým kurzem. V prvním nadšení chtěla následovat chudé ve všem – i ve stravě, kterou tvořila jen osolená rýže. Zkušené sestry matky Dengelové, které kurz pořádaly, včas zasáhly a Terezu varovaly: „Zanedlouho dostanete tuberkulózu a umřete, takže už pro chudé nic neuděláte. Když tělo nemá dostatečnou výživu, nemůže pracovat.“ Tereza je naštěstí poslechla.

Chatrč s nájemníky
Tereza se rozhodla, že svou službu chudým zahájí symbolicky o Vánocích. Vydala se do slumu v Motijhilu a jejím prvním domovem byla pronajatá chatrč i s tradičními nájemníky, jako byly krysy, hmyz a švábi. „Ta změna byla strašně tvrdá. Spala jsem, kde se dalo, na zemi, často v chatrčích, které byly samá myš,“ vzpomínala Matka Tereza. Už druhý den se ale z její chatrče ozývaly hlásky bengálské abecedy. To už našla prvních pět žáčků, pouličních dětí, kterým vyrývala písmenka abecedy hůlkou do hliněné podlahy. Za pár dní těch žáčků bylo čtyřicet a za několik let na tomto místě vyrostla škola pro 500 dětí. Záhy Tereza potkala i první otřesné případy: v hromadě odpadků našla polomrtvou ženu ohlodanou od myší a mravenců, kterou tam pohodil její vlastní syn. To byl ale jen začátek nedohledného moře neskutečné bídy. Po několik měsíců byla na všechno sama. Na pokraji fyzických sil, bez prostředků, jen v bílém sárí a hrubých sandálech začínala své misijní dílo, než se objevila první spolusestra. „Naprosté osamění je hrozné. Takže fakt, že můžu mít někoho, kdo chce sdílet mé ideály, mě naplňoval radostí,“ přiznala Matka Tereza později.
Do roka měla pak už deset spolusester a požádala Vatikán o povolení založit novou kongregaci. O pár měsíců později 7. října 1950 vznikly Misionářky lásky.

Bílé bohyně
Jednou Matka Tereza našla na ulici umírajícího starce. Šla požádat o pomoc do nejbližší nemocnice, ale odmítli ho přijmout. Než se k němu vrátila s léky, zemřel na chodníku. „V posledních okamžicích života musel dýchat prach z ulice. Bylo to něco ostudného. Skoro jsem se za to cítila vinna. Řekla jsem si, že se s tím musí něco dělat.“ A tak se v její hlavě zrodil nápad založit Dům pro umírající, kde by tito lidé mohli dožít obklopeni péčí. „Žil jsem jako zvíře, ale teď umřu jako anděl,“ řekl jeden umírající. Město jí přidělilo bývalý poutní dům při chrámu bohyně Kálí a útulek dostal název Nirmal Hriday. Věc však záhy vyvolala náboženský nesouhlas – ozývaly se hlasy, že tam sestry obracejí lidi na křesťanství. Rozpoutala se polemika a jeden indický politik se nechal slyšet, že sestry odtud vyžene.

„Přišel se tam podívat. Prošel se mezi lůžky a pozoroval sestry při práci. Jejich chování ho hluboce zasáhlo. Když vyšel ven, řekl lidem, kteří na něj čekali: ,Slíbil jsem, že odtud sestry vyženu, a také to udělám, ale jen tehdy, když sem přivedete vaše matky, manželky, sestry a dcery, aby tu práci dělaly místo nich. V chrámu máte bohyně z kamene – tady jsou živé bohyně.‘“

Ne náhodou pak začali Matku Terezu titulovat „bílá bohyně“. Postupem času si misionářky získaly obdiv i svých protivníků.
V té době získala kongregace své trvalé mateřské sídlo v třípatrovém domě na Lower Circular Road. Bezmezná důvěra v Boha dovolila Matce Tereze začínat projekty, za něž nakonec „vysázel peníze na stůl“ někdo jiný – ať už průmyslníci, firmy, obdivovatelé či vlády formou čestných cen. I když Matka Tereza o pocty nikdy nestála, uměla si spočítat, že zde má šanci „žebrat ve velkém“. A tak, když jí byla udělena Nobelova cena míru, odřekla tradiční banket a s ušetřenými penězi zmizela v Indii. Její pohotovost přitom neurážela, ale spíš fascinovala. Za své chudé se totiž prala jako skutečná matka. Dokázala ale i nepříjemně promlouvat do svědomí. „Ta žena mě dohání k šílenství. Rozruším se, kdykoliv zaslechnu její jméno,“ řekl kdysi na její adresu populární spisovatel Robert Fulghum. Vzápětí se však přiznal, že má v ateliéru u zrcadla její fotku. Podobně jako on reagují i další. Matka Tereza se totiž stala nepřehlédnutelnou výzvou směrem k modernímu člověku s jeho touhou po sebeprosazení. Například během jedné návštěvy USA vystoupila jako rozhodný obránce nenarozeného života: „Proti potratu bojujeme adopcí – postaráme se o matku a zajistíme adopci jejího dítěte. Zachránili jsme tak tisíce životů. Nezabíjejte prosím to dítě. Chci ho!“
Když papež Pavel VI. udělil kongregaci papežské schválení k dalšímu šíření po světě, otvírá Matka Tereza své domy i jinde. Dokonce i ve vyspělé západní společnosti.

„Na všechny druhy nemoci jsou prášky a možnost vyléčení. Ale být nechtěný a odmítnutý, to je nejhorší nemoc, kterou člověk může zažít. A tito lidé jsou všude.“

Na druhé straně se Matka Tereza vždy bránila snahám pasovat ji na sociální pracovnici. „V očích lidí vykonáváme sociální práci, ale ve skutečnosti jsme kontemplativní řehole žijící uprostřed světa.“ Pokládala se za nepatrný nástroj, který udělá pár věcí, než zase zmizí. Zemřela 5. září 1997 a už v roce 2003 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou jako Terezu z Kalkaty.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou