Téma: Věřím v Boha, ne v církev
Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto
„Církve často odpovídají na otázky, které nikdo neklade, a
naopak mlčí k otázkám, které jsou pro lidi
významné...,“píše
Paul M. Zulehner ve své knize Církev:
přístřeší duše (Portál 1997). Je právě tento postřeh hlavní příčinou nedůvěry
některých věřících v církev? Jsou i jiné důvody? Kde je hledat? Jak situaci
řešit? I o tom jsme si povídali s převorem břevnovského kláštera Prokopem
Siostrzonkem.
Věřím v Boha, ale nevěřím církvi – přístup, který není zvláště v poslední době mezi věřícími ojedinělý. Jaké jsou podle vás jeho příčiny?
Nemohu se ubránit dojmu, že lidé často žijí v různých předsudcích, falešných představách, které si nesou ze školy, z rodiny, ze sdělovacích prostředků. Tito lidé si přečetli „zaručené“ zprávy o některých jevech v dějinách církve, a už se zdánlivě navždycky zablokovali vůči církvi. Někdy přitom opravdu stačí jen pohovořit o mnohém objektivně, a dotyční většinou začnou chápat církev jinak. Problém je, že ani sami příslušníci církve mnohé neznají, a proto právem papež Pius XII. prohlásil, že „největším nepřítelem církve je nevědomost věřících“.
Jaká by měla být církev?
Jestliže je církev pokračovatelkou Krista, musí být dobrá, jako je dobrý on. Měla by to tedy být dobrá matka. Samozřejmě že můžeme ukázat v dějinách i současnosti církve na zlo. To nemůžeme popírat, ani zapírat! Na druhé straně každý máme anebo jsme měli svou matku. Když maminka onemocní, když začne kulhat, měli bychom ji mít ještě raději. Chyby a nedostatky v církvi by nikdy neměly umenšit lásku k ní. Kdysi to vyjádřil už sv. Augustin: „Nikdo nemůže mít Boha jako Otce, když pohrdá církví jako Matkou.“
V naší malé anketě, v níž jsme se ptali věřících, kteří nedůvěřují
církvi, se nám dostalo různých odpovědí – důvodů. Snažili jsme se je zobecnit.
Co byste dotazovaným odpověděl na námitky: Církev žije něco jiného než sama
hlásá..., Ve jménu církve se v minulosti vedly války..., Někteří kněží nevedou
život služebníků božích...
Já bych na všechny tři námitky o nevěrohodnosti kněží, o používání násilí a určitých přehmatech služebníků církve odpověděl příběhem:
Jistý kazatel Mac Nabb mluvil v londýnském Hyde Parku o církvi. Když skončil,
jeden z posluchačů se přihlásil o slovo a řekl: „Pěkně jste o tom mluvil. Ale já
znám některé katolické kněze, kteří nestojí na straně chudých, naopak zbohatli.
Znám katolické manžele, kteří nejsou věrni ženám. Proto se mi tato církev, ve
které jsou hříšníci, nelíbí.“ Kazatel mu odpověděl: „Do určité míry máte pravdu,
ale mohu i já něco namítnout? Promiňte, možná se mýlím, ale zdá se mi, že máte
límeček u košile trochu špinavý.“ „Uznávám to.“ „A je špinavý proto, že jste ho
nevypral mýdlem, anebo proto, že mýdlo nemělo žádný účinek?“ „Ne, nenamydlil
jsem ho.“ „Vidíte, tak je to i s církví. I ona má bezvadné mýdlo: evangelium,
které nejen čteme, ale podle něho i žijeme, svátosti, řádně přijímané, dobrou
modlitbu. To by mohlo být přímo zázračné mýdlo, které by z nás všech udělalo
světce. Ale nejsme všichni svatí, protože toto mýdlo dostatečně nepoužíváme.“
Není tedy chyba v církvi, ale v praxi jednotlivců.
A chcete-li, ještě jeden
krátký dialog k chybám kněží:
Napoleon: „Pochopte, že mohu zničit vaši
církev!“
Kardinál Consalvi: „Sire, to se nepodařilo za 18 století ani nám
kněžím.“
Další z názorů v naší anketě byl: „Církev nedokáže jít s dobou – její jazyk je zastaralý – dost často mu nerozumí věřící, natož pak nevěřící. I přístup církve k aktuálním otázkám (homosexualita, antikoncepce, celibát) je příliš zkostnatělý...“
Problém jazyka a termínů, které používáme, je opravdu veliký. Navíc jsou mnozí naši současníci stojící mimo praktický život církve dost hákliví na některé termíny (i na samotné označení „Bůh“, „církev“ atd.). Poznal jsem to při moderátorské práci v rozhlase. Stačilo však vynechat již zmíněné „háklivé“ termíny či označení, podstatu vyjádřit jinak, např. příběhem, přirovnáním, a už se mi třeba přihlásil ateista z Kladna (tak sám sebe označil), že se mu jeden konkrétní příběh líbil, zdali bych mu ho mohl poslat. Uznal pak v odpovědi, že na daném příběhu lépe pochopil problematiku církve. Víme, že i sám Ježíš mluvil v podobenstvích. O velkých a tajemných skutečnostech Božího království mluvil prostými slovy a příměry jako „kbelík, semeno, pole, těsto, kvas, ptáci, lilie, svítilna, síť, ryba...“ Nikoho ze současníků to nepohoršilo, naopak „všichni žasli nad silou slova a skutků“!
Rozhodně však nemůžeme ničím nahradit jasné postoje Božího zákona např. k ochraně života, manželství, rodiny. Jsou zásady, které jsou stále moderní a platné!
Jak by si podle vás mohla získat církev
zpět větší důvěru věřících, ale i nevěřících?
Možná nejlépe to vyjádřila Matka Tereza, která na otázku jistého novináře, co by se mělo změnit v církvi, odpověděla: „Váš a můj vztah k církvi. Abychom ještě více žili to, čemu církev učí.“
Svou nemalou úlohu, pokud se týká postavení církve, sehrávají
osobnosti. Živým důkazem jsou některé z průzkumů veřejného mínění, v nichž je za
jednu z největších osobností století považován Jan Pavel II. Podle jiného
průzkumu, který se uskutečnil před časem v Itálii, mezi osobnostmi, jež si mladí
lidé berou za své vzory, byl opět Jan Pavel II. - a Matka Tereza. A zdůvodnění
jejich volby – žili to, co hlásali. Chybí snad dnes církvi osobnosti tohoto
typu?
Já se domnívám, že tyto osobnosti církvi nescházejí ani dnes. Stačí jen mít oči otevřené. Vážím si kněží, laiků, kteří jsou pevně zakotveni ve své víře a dávají, někdy i mnoho desetiletí, dobrý příklad svému okolí. Nejsou středem zájmu médií, proto se o nich tolik neví, ale stačí i to, že o nich ví jejich vesnice, jejich městečko!
Církev jsme vlastně my všichni – co bychom v tomto směru mohli či
měli udělat my?
