26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

TÉMA: Na jaké Velikonoce nejvíc vzpomínáte?

10. 4. 2006

|
Tisk
|

OTO MÁDR, teolog

Vydání: 2006/15 Velikonoce, 10.4.2006, Autor: red


Několika lidem jsme položili následující otázku: Na jaké Velikonoce nejvíc vzpomínáte?

LUDVÍK VACULÍK, spisovatel

Velikonoce? Byly to svátky veliké! Které byly nejvýznamnější, neumím povědět. Začínalo to tragačováním, kdy party ogarů táhly s rachotem skrz obec, a že zvony prý v tu dobu odletěly do Říma, byla jen taková výmluva. Já jsem se těšíval na „mrskačku“ v pondělí. Jednou jsem vzrušením nemohl vůbec spát a napadlo mi, že už vím, proč se říká Velká noc. V sobotu na Vzkříšení chodil do kostela dokonce i náš tatínek. Ano. Bral jsem ty svátky víc jako Vzkříšení než Umučení. Je to tím jarem, že začíná. Na „mrskačku“ chodíme ze synem Janem i teď, každý rok: v Dobřichovicích. A ty paní, ke kterým v sousedství chodíme, už nás čekají a některou vynechat bylo by zlé. Paní Vaculíková má rada barvení vajíček, ale vždycky si stěžuje na barvy. Kostel? - Pořád považuju za hřích, když nejdu. A jsou to svátky veliké!

P. ROMAN MUSIL, misionář na Haiti

Každý člověk má v Božích očích nekonečnou cenu, a od toho se odvíjí i moje vzpomínky na Velikonoce. Píšete mi sem na Haiti, a tak byste asi rádi slyšeli, že ty nejdojemnější Velikonoce jsem prožil právě tady. Každé Velikonoce však pro mě mají neopakovatelnou atmosféru a všechny mě něčím v životě obohatily. Tajemství kříže a zmrtvýchvstání jsou události, nad jejichž smyslem se budeme zamýšlet po celý život, aniž bychom je vyčerpali. Velikonoce jsou svátky radosti, protože pro nás znamenají vítězství nad smrtí kříže, zároveň ale vedou k zamyšlení, protože nám ukazují opravdový smysl a cíl našeho života. Ten je jedině v Bohu, a to i přes to, že tenhle smysl bude naše česká ateistická společnost „inteligentně“ popírat. Bůh určuje, jakými hodnotami se máme řídit, a to i těm, kteří v něho nevěří. Velikonoce na Haiti jsou zamyšlení nad životem, nad tím, co v něm má nebo nemá opravdovou hodnotu. Zdejší chudoba života doslova vnucuje před oči trpícího Krista, který žízní na „kříži života“. Lidé se tu velice rádi zapojují do liturgie křížové cesty, zvláště, je-li venku. Pak se celá vesnice doslova vloží do vroucích zpěvů, které ji doprovázejí. Na Neděli velikonoční se všichni oddají bezmeznému jásotu, který odráží touhu těchto lidí po radosti. Snad právě toto je důvod, proč Velikonoce tady prožívám daleko vnitřněji než kdekoli jinde. „Plačte s plačícími a radujte se s radujícími!“ - tato věta sv. Pavla se pro mě na Haiti stává skutečností, která dává všemu v mém životě nový a jiný rozměr.

Vánoce jsou něžné, Velikonoce jsou silné. Připomínají a představují vrchol církevního roku i vrchol dějin lidstva. Tento vrchol přečnívá všechny ostatní, přirozeně lidské, dostupné nám, „živočichům rozumným“. Tímto vrcholem je život a smrt jednoho z nás. Ten život byl ukončen drastickým výkřikem bolesti Ukřižovaného a vzápětí pozdravem Vzkříšeného „Pokoj vám!“. To však vyslovil někdo víc než jeden z nás. To sám Bůh nám dal nepřeslechnutelnou lekci lásky. „Nikdo nemá větší lásku, než kdo dá život za druhé.“ Je to božský paradox: konec života zde je vstupem do společenství s Věčným.

JIŘINA ZBURNÍKOVÁ, studentka střední školy v Praze

Toho roku - bylo mi asi 12 - jsme se jako každý rok vydali na Velikonoce k babičce na venkov, my děti jsme měly prázdniny už  od Zeleného čtvrtka. Na Bílou sobotu jsme se chtěli vracet do svého rodného pražského kostela, abychom vigilii prožili právě zde. Těšily jsme se na ni i my, přestože začínala až pozdě v noci, kdy musíme normálně spát. Sbalili jsme se (nepřejte si vidět, jak taková věc v naší rodině vypadá), pomodlili se před jízdou a vyrazili. Nejdřív se tátovi rozsvítila kontrolka na palubní desce, pak naopak začalo všechno zhasínat a když jsme projížděli lesním úsekem, začala dokonce umírat světla. Bylo úzko nejen nám, ale i tátovi, navíc se začalo valem stmívat. Motor nakonec vypověděl službu a auto jelo na volnoběh temným lesem. Odbočka na lesní cestu byla pro nás vlastně záchranou. Nejdřív otec v teniskách vystoupil z auta rovnou do půlmetrové louže. Pak jsme začali vymýšlet, kdo nám z téhle bryndy pomůže. Volba padla na strýce-všeuměla, bydlícího v nedaleké vesnici. Po pátrací telefonické akci (strýc byl skrytý poblíž pípy zdejšího hostince) se nám podařilo přivolat ho na pomoc. Když dorazil, odhalil vybitou baterii a vrávoravými pohyby začal připravovat s otcem vůz k odtahu. Zkrátím to – večerní bdění se nakonec odehrálo v obývacím pokoji pohostinných příbuzných, u kterých jsme léta „neměli čas“ se zastavit a jimž jsme vyprávěli veselé příhody s našimi auty, zatímco naše autobaterie se napájela ve strýcově stodole drahocenným proudem. Brzy ráno jsme se znovu zabalili a se „vzkříšeným“ autem vyrazili – a tentokrát i šťastně dorazili – na slavnou nedělní mši svatou ve svém kostele.

S. M. EDITA TROPPOVÁ, řeholnice

Tyto svátky byly u nás doma vždycky prožívány společně. Velikonoční vigilii jsme jezdili slavit do farního kostela. Když se pak proudy rozsvícených aut rozjížděly do různých stran, měla jsem dojem, že rozvážejí světlo, které právě načerpaly. Nezapomenutelné pro mě ale zůstávají první Velikonoce prožité v klášteře. Před Svatým týdnem se zklidnily všechny vnější přípravy a zdálo se, že všechno upíná svou pozornost na události našeho vykoupení. Celodenní mlčení, které provázelo posvátné třídení, ještě více vybízelo k vnitřnímu ztišení a vedlo k dokonalému spojení s Ježíšem – Pánem, který tak miloval, že se pro nás zcela zmařil. Jaká láska! Neokázalá, a přitom tak skutečná, že si na ni lze sáhnout. A tyto tiché dny se najednou probudily do obrovské radosti z nového života. Ještě brzy ráno za tmy jsme s ostatními novickami procházely klášterem a oznamovaly zpěvem, bubínkem a vším, na co se dalo  hrát, obrovskou radost: „Nebojte se, radujte se, Kristus slavný Vítěz z hrobu vstal!“

PETR LINDR, redaktor KT

V dětství a mládí mi tyto svátky nic neříkaly, snad to, že bude v pondělí volno. Později mi připomínaly spíše svátky jara, slepic, vajec a zajíců. Když už jsem pravidelně chodil do kostela, byly Velikonoce pro mě spíše utrpením z dlouhé bohoslužby, při které v plném kostele bolely nohy. Duchovně jsem z obřadů nic moc neměl. Asi před třiceti lety jsem zažil slavení velikonočních svátků v rodinném společenství s tajně vysvěceným knězem. Bylo to něco zcela mimořádného, intimního, kdy byl člověk do všech obřadů vtažen. Velikonoční svátky jsem přímo prožíval, cítil se jich účasten stejně jako učedníci v Jeruzalémě. Byl jsem přesvědčen, že něco tak duchovního nelze nikde jinde zažít. Bylo to opravdu tajemné společenství s Kristem.

Po dalších deseti letech jsem byl o Velikonocích na léčení ve slovenských lázních a tam jsem šel po celodenní vycházce rovnou do místního kostela na obřady. Říkal jsem si, že po takové kráse prosluněných a zasněžených hor, kdy rozkvétaly mezi sněhem květy sněženek a dole již rašily jívy, to v malém a přeplněném kostele s místními „tradičními katolíky“ nebude žádný zážitek. Ale opak byl pravdou, viděl jsem, že tito lidé prožívali svoji „Velikou noc“ stejně vroucně a usebraně jako já tehdy v tom malém společenství. Poznal jsem, že ten, kdo má otevřené srdce pro Krista, zakouší jeho přítomnost kdekoliv.

JAN GRAUBNER, olomoucký arcibiskup

Každé Velikonoce jsou pro mne veliké. Vždyť prožíváme liturgické zpřítomnění té největší události celých lidských dějin, mimořádný a jedinečný projev Boží lásky k člověku, lásky, která jde až do krajnosti. Velikonoční událost je pro mě bodem, který dává všemu smysl a hodnotu. Záleží na mně, jak jsem schopen je prožít a kolik si z nich odnesu.

Chcete-li slyšet něco zvláštního, pak to pro mne byly jedny Velikonoce, kdy jsem ještě před obřady velikonoční vigilie v katedrále zajel do vesnické farnosti zastoupit kněze, který měl více farností a nesehnal jinou pomoc. Farníci dopředu nic nevěděli. Tím větší bylo překvapení na mé straně, protože celou liturgii měli dokonale připravenou jako v katedrále.

Jako biskup nemám o velikonočních svátcích farářské starosti. Ale abych stále nepracoval v kanceláři, měl sváteční čas na modlitbu a taky trochu prožíval svátky s diecézí, napadlo mě před několika lety, že se vydám na Bílou sobotu na tichou pouť k Božímu hrobu do několika kostelů diecéze. Ta zvláštní vizitace, kdy nehledám kontakty, ale v tichu se modlím s těmi, kteří tam adorují, mě opravdu „chytla“ a každoročně se na tuto návštěvu asi deseti kostelů těším.

ROBERT TAMCHYNA, redaktor Českého rozhlasu

Stalo se v Praze ve Svatém týdnu. Nakupoval jsem v prodejně dřeva potřeby do bytu. Zaplatil jsem, naložil věci do auta a zamířil domů. Než jsem vyjel z areálu prodejny, spatřil jsem staršího muže, jehož jsem si všiml již při nákupu v obchodě. Přes rameno měl přehozený veliký trám a vrávoral s ním směrem k tramvajové zastávce. Nedalo mi to a nabídl jsem mu odvoz. Naneštěstí souhlasil. Nacpali jsme tedy trám do mého skrovného vozu, takže jeden konec trčel ven ze zadního okénka, dožaduje se předpisového červeného praporku, a druhý povážlivě utlačoval řadicí páku. Muž se vtěsnal dozadu a vyrazili jsme. Že bydlel na jiném konci města než já, netřeba zdůrazňovat. Cesta ubíhala, bílé břevno přátelsky kynulo kolemjedoucí policejní hlídce a my zapředli řeč - ukázalo se, že můj pasažér je kostelníkem v jednom pražském chrámu. A tak, když jsem opouštěl dům, kde jsem vyložil kostelníka i s jeho trámem, byl jsem navzdory potížím vnitřně rád za své  vynaložené úsilí s pomyslným „pašijovým“ břevnem.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou