Svůj handicap si nikterak nepřipouštějí
Vydání: 2004/6 Handicapovaní, 9.9.2004, Autor: Radek Gális
ŽIVOTNÍ OSUDY DVOU KNĚŽÍ
"Před šestatřiceti lety jsem stál tady na
kopci, díval se směrem k Budějovicím a říkal si - Pane Bože, do jaké tramtárie
jsi mě to poslal?" vzpomíná stále s úsměvem třiaosmdesátiletý farář František
Martin Vích z Dobrše na Strakonicku v Pošumaví. Za rok už odtud nechtěl. Zdejší
kraj i lidé mu přirostli k srdci, stejně jako on přirostl sem.
Táta
Martin, jak jej mnozí farníci nazývají, je znám nejen dobrým srdcem, ale i
pomalou chůzí o dvou berlích, s nimiž se belhá několikrát denně do schodů
dobršské fary. "Co jiný zvládne za pár minut, mně trvá třeba půl hodiny,"
přiznává. Proto se občas začátek nějaké mše zpozdí, ale místní lidé jsou na
svého faráře zvyklí.
URANOVÉ LÁZNĚ
Komunisté v padesátých
letech Martina Vícha na sedm let zavřeli. Pracoval v uranových dolech, v roce
1954 přežil zával. Na otce Martina spadl tehdy kámen, život mu zachránil
spoluvězeň Babíček z Hostýna. Jindy zase otec Martin zachránil život někomu
jinému. Za zdravotní stav otce Martina nemůže jen pobyt v kriminále. "V dětství
jsem měl tuberkulózu kostí, tak jsem se tři roky léčil. V kriminále a v dolech
se pak můj zdravotní stav zhoršil. Po propuštění jsem pracoval v komunálních
službách jako zahradník, a tahle práce mému zdraví taky nepřidala," dodává.
Koncem šedesátých let napsal dopis generálu Josefu Pavlovi, budoucímu
ministru vnitra. "V padesátých letech jsem s ním totiž seděl na cele. Dělil se o
všechno. Když dostal od manželky třeba sedm kostek cukru, tři a půl mi dal. Tak
jsem mu napsal, že jsem před rokem požádal o duchovní správu, a nevím, kde
žádost skončila. Do měsíce jsem měl dekret na Dobrš," vzpomíná farář Vích.
PŘÁTELSTVÍ O HOLÍCH
Život ve studených chodbách barokní fary
není jednoduchý. Otec Martin tu míval na výpomoc mladší spolubratry nebo muže na
civilní službě, pomáhají i mnozí další. Přesto ho někdy v zimě, unaveného po
hodinových objížďkách zavátými okreskami, napadá, aby všeho nechal a odešel na
odpočinek, na který má přes dvacet let nárok. "Jenomže bych se těžko loučil.
Lidé a kraj mi přirostli k srdci," přiznává Martin Vích.
Mezi jeho
přátele patřil i nedávno zesnulý Luboš Voleník z Nejvyššího kontrolního úřadu.
"Znali jsme se už z totality," říká farář Vích. "Měli jsme oba ty dvě hole, to
nás sbližovalo. Rád sem za mnou jezdil, měl tu svou postel. Pomáhal mi, jak to
jenom šlo. Moc mě bolelo, že odešel. Byl jsem mu na pohřbu. Podívejte se, jak
dlouho už je mrtvý, a stále nemohou do jeho úřadu najít tak čestného člověka."
FASÁDA ZA KRIMINÁL
Před dvěma lety zazářily zdi dobršské fary
novotou. "Dostal jsem nějaké peníze za ty roky v kriminále," přiznává Martin,
ale dodává, že oprava stála nakonec víc, než jaký byl rozpočet. "Abychom
ušetřili, otloukali jsme fasádu sami. Pomáhali mi tady asi jen tři lidi," říká
smutně. "Za totality se sešlo třeba i čtyřicet lidí a ptali se, co uděláme.
Dneska už to nejde."
Také letos má Martin Vích spoustu plánů. "Chtěli
bychom ještě dokončit opravy kalvárie v Česticích. Tamější kostel potřebuje
opravit střechu a fasády. Musíme dát dohromady i kapličky křížových cest,"
vypočítává. Výtah na dobršskou faru ale pořídit nechce. "Už to nestojí za to,"
usmívá se unaveně. "Síly ubývají. Mému předchůdci bylo devadesát let. Bydlel na
faře dole. Jestli stihnu opravit spodní místnosti, přestěhujeme se dolů i my.
Jenže to chce nové podlahy a opravit kamna."
Otec Martin neví, jestli
všechno stihne. "Letos už umřeli Reinsberg, Kadlec, odchází jeden za druhým,"
vypočítává. "A co já s pochroumanýma nohama?" Po svých zkušenostech si myslí, že
ve farnostech by mělo být v současné době všechno živější. "V totalitě jsme
dělali, co jsme mohli. Bydlel tady se mnou na faře chromý Jirka Charvát, byl to
také vysvěcený kněz. Měl jenom sirotčí důchod, což bylo pár peněz. V posteli
pletl svetry, dělal obrázky ze slámy. Živořili jsme, ale bylo to dobré,"
vzpomíná otec František Martin Vích.
NA STARTOVNÍ
DRÁZE
Zatímco P. Vích uvažuje o konci své kněžské dráhy, Jan Serafim
Smejkal OCarm je kousek za její startovní čárou. Dvaatřicetiletý rodák z Velkého
Meziříčí, u něhož byla diagnostikována vrozená deformace horních končetin,
působí od loňského podzimu jako farář v pražské Liboci, kde se o tamější farnost
sv. Fabiána a Šebestiána starají karmelitáni.
"To, že se fyzicky nějak
liším od svých vrstevníků, jsem si vůbec neuvědomoval nebo si to nepřipouštěl,"
říká P. Smejkal. "Kolikrát jsem si později říkal, jak to musí být těžké, když se
ze zdravého člověka stane handicapovaný, který se dennodenně setkává s problémy,
s jejichž vyřešením si neví rady. Mou výhodou bylo, že jsem si už od narození na
svůj handicap zvykal a naučil se s ním žít nebo aspoň hledat cestu, jak některé
věci vyřešit. Určitá hrdost, že všechno dokážu sám, ve mně byla od začátku, a
navíc byla živena nebo kontrolována ze strany rodičů." S kamarády se zúčastnil
téměř všech klukovských her, hrál kopanou i hokej, jezdil na kole. "Jenom
kamenem jsem nedohodil tak daleko jako ostatní," podotýká. Že je ,jiný´, si
uvědomoval hlavně v okamžiku, kdy si prohlížel své fotografie.
ŽIVOT
V ZÁVĚTŘÍ
Poslední rok mateřské školy a první třídu strávil v ústavu pro
postižené děti v Brně na Kociánce. "Tam jsem byl skutečně - jak se říká - mezi
slepými jednookým králem. Ty děti na tom byly mnohem hůř než já. Žili jsme tam v
takovém závětří, kde se na děti nekladly moc vysoké požadavky. Druhou třídu jsem
už navštěvoval ve svém rodišti - tam jsem si začal uvědomovat, jak mě spolužáci
pozorují, a začal vnímat narážky na svůj tělesný stav. Patří to k dětství,
nebylo to nic zlého, ale přesto jsem brečíval a chtěl se vrátil zpátky na
Kociánku. Naštěstí rodiče všechno zvládli a zůstal jsem mezi zdravými dětmi.
Zpětně si uvědomuji, že kdybych do patnácti let žil v ústavní škole, tak bych se
dneska bál přejít sám přes silnici," vypráví bratr Serafim. Právě rodičům a
jedné vychovatelce je vděčný za to, že strávil život v běžném prostředí, a ne
někde v ústavu. "Myslím si, že to, jak se rozhodli, byl pro mě obrovský vklad do
života. Před více než dvaceti lety nebyla integrace postižených dětí mezi ty
zdravé vůbec běžná. Teď už to není takovou vzácností."
POSTIŽENÝ MUSÍ
PODAT RUKU
Jak o sobě bratr Serafim říká, má sebevědomí zdravého člověka.
Uvědomil si to až ve chvíli, kdy začal chodit do Domova Svaté rodiny (kde jsou
lidé s kombinovanými vadami), jenž sousedí s konventem libockých karmelitánů.
"Jako handicapovaný jsem od zdravých lidí občas vnímal jejich snahu: musím mu
pomoci, musím kolem něj chodit jakoby po špičkách. Najednou jsem se v této
situaci ocitl sám. Potřeboval jsem od postiženého člověka podat pomocnou ruku,
abych k němu přistupoval naprosto svobodně," uzavírá karmelitán.
P. František Martin Vích se svatebčany
Snímek Radek Gális
Sdílet článek na:
