Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Štěpán Havlíček

„Uděláme revoluci. Ale proti čemu budeme protestovat?“ Tento aforismus pronesl před časem jeden z mých kamarádů-studentů. Jakých odpovědí by se dočkal, kdyby tuto otázku položil studentům na sklonku 80. let? Situaci a postoje mladých lidí kolem roku 1989 a dnes nám přiblížil sociolog Libor Prudký z Fakulty humanitních studií UK v Praze.

Je možné říci, s čím vlastně mladí lidé vstupovali do listopadových událostí roku 1989?
Mladí lidé byli přímými aktéry událostí v listopadu 1989. Politolog a sociolog Ralf Dahrendorf napsal, že to byla jedna ze tří rozhodujících podmínek politických změn ve středovýchodní Evropě. Přišla totiž generace, která neměla zkušenost, že politická změna za socialismu není možná. Mladí lidé prostě nevěděli, že totalitární politický systém nejde změnit, reformovat. A tak se do toho pustili.
Měli k tomu samozřejmě vážné důvody. Mladí lidé hůře nesli nesmyslnost a licoměrnost normalizačního socialistického režimu. To se projevilo mimo jiné i v nejrůznějších aktivitách skrytě zacílených proti režimu, které měly pestrou podobu – od folkových festivalů, rockové a jazzové scény přes nejrůznější podoby undergroundu a tiskovin až po sportovní a trampské aktivity. A samozřejmě nelze opomenout přímou účast na demonstracích. Připomenu jen 28. říjny a výročí 21. srpna v posledních letech před rokem 1989 či Palachův týden na počátku roku 1989. Tam všude byli hlavně mladí lidé. Důležité místo zde měly i náboženské aktivity. Hnutí Desetiletí duchovní obnovy národa, které vyhlásil kardinál Tomášek v roce 1987 – s centrální výzvou: „Nebojte se a zvedněte hlavy!“ – padlo na úrodnou půdu zvláště mezi mladými. Myslím, že toto hnutí nebrali především jako náboženskou výzvu, ale jako lidskou výzvu a politikum – a to hlavně pro svou pozitivní notu. Nabízelo totiž východisko, a proto na něj tolik mladých lidí reagovalo.

Tehdejší mládež ale určitě neměla takto jednolitou podobu...
Jistěže ne. Převažující část byla možná konformní. A také tu byla nemalá část těch, kteří byli přímočaře pragmatičtí a chápali situaci jako danou, neměnnou a tudíž – z jejich pohledu – by bylo nerozumné se proti ní stavět. „Rozumné“ bylo ji využívat. To jsou dnešní téměř padesátníci, kteří v 80. letech vstupovali do KSČ s jasným cílem, že chtějí udělat kariéru – a proto bylo potřeba být konformní s politickou mocí. Ze současných postav puncovaných neoliberálů bychom řadu z nich objevili právě mezi touto částí mládeže konce 80. let. Za všechny jmenujme třeba ekonoma Miroslava Ševčíka, který nejenže v 80. letech vstoupil do KSČ, ale stal se i členem jejího ústředního výboru těsně po listopadu 1989. Údajně proto (podle jeho vlastního vyjádření), aby ji reformoval. Dnes – a možná ze stejných důvodů – káže o neviditelné ruce trhu „na věčné časy“.
Ani mládež tedy nebyla na konci 80. let jednolitá. Nicméně lze říci, že její aktivity a směřování proti normalizačnímu režimu byly výraznější než u dospělé populace v naší zemi. I chuť ke změnám.

Přinesla situace po roce 1989 nějaké změny v orientacích, postojích a hodnotách mladých lidí?
Nepochybně. Ale není tak jednoduché je obecně zachytit. Spíše je lze ukázat na příkladech či proudech uvnitř mládeže.
Nejviditelnější byli vysokoškolští studenti a většina z nich byla velmi aktivní i v následujícím období. Byli plní víry v pozitivní změny a naděje, že půjde o společnost, kde se opravdu nebude muset nikdo bát říct svůj názor. Rovněž mladí lidé aktivní v náboženských iniciativách většinou pokračovali v úsilí započatém už dříve – nejen však výhradně v náboženském či církevním životě. I z toho důvodu, že církve (které měly významný pozitivní podíl na událostech v listopadu a prosinci 1989) začaly z veřejného života pomalu couvat.
Každopádně pro mladé lidi nedokázaly včas nabídnout dostatečné možnosti pro jejich uplatnění. Mimochodem hnutí Desetiletí duchovní obnovy národa se po roce 1989 téměř vytratilo, jakoby církve věřily, že samotná změna režimu pro duchovní obnovu stačí.
Pokud něco mladé lidi v době po listopadu 1989 v této zemi spojovalo, tak to byla zřejmě touha po svobodě a naděje, že k ní dospějí. Byl tu ale výrazný paradox mezi touhou po svobodě a zkušeností svobody. Netušili jsme tehdy, že svobodě je potřeba se učit a že dosavadní zkušenosti mladých lidí se svobodou nebyly žádné. A tak představy o svobodě byly velmi různorodé. Brzy se ale koncentrovaly na hlavní hodnotovou nabídku, do které bylo dotlačeno celé pojetí transformace české společnosti – totiž nabídku co nejrychlejší ekonomické transformace.

Jako by byla zdrojem všech dalších svobod...
Ano, ve většině společnosti došlo ke spojení svobody s ekonomickou reformou jako s nejzřetelnější a dokonce jakoby jedinou faktickou nabídkou svobody – a to jak v možnosti získání osobního bohatství, tak s důrazem na sebeuplatnění právě prostřednictvím ekonomických reforem. Prosazování svobod se tak ve většině společnosti zúžilo na prosazování ekonomických svobod. Bylo to do značné míry pochopitelné, protože tuto zkušenost měli naši občané už dříve. Nyní to bylo ale zcela oficiální a navíc spojeno zkratkovitě s naplňováním prvotních nadějí. Kdo nehoroval pro rychlou ekonomickou transformaci, byl zpátečník. A mladí lidé byli ještě nedočkavější, takže v mnoha směrech propadli ještě větším krajnostem, než jaký byl hlavní trend vývoje v celé společnosti. U významné části mládeže se to promítlo v suplování svobod bezuzdností, existencí bez omezení a bez pravidel. Došlo k záměně svobody za anarchii.
Ale opět to neplatilo pro všechny nastupující ročníky mladých lidí. A v různých obdobích po roce 1992 byl tento posun odlišný – včetně hlubokých zklamání z odtržení ekonomické (a koneckonců i politické) transformace od sociální spravedlnosti a lidských rozměrů života. Z jasně převažujícího směřování, které spojovalo svobodu s anarchií a bezohledným prosazováním sebe sama, se postupně začaly vydělovat odlišné proudy a seskupení mladých lidí: alternativní životní styly, jiné životní zacílení a hodnoty, větší vázanost na vědění a porozumění, ale také rezignace na možnost pochopit současný svět a jeho nekonečnou proměnlivost, nebo dokonce dobrovolná skromnost a kompenzace místo usilování o seberealizaci.

A jak je tomu dnes, téměř dvacet let po pádu komunismu?
Chcete po mně moc – v jednom krátkém rozhovoru shrnout tak složité téma. Faktem je, že přesvědčení, že svoboda je hlavně osobní záležitostí, kdy nejsou kladeny hranice mým přáním, aktivitám a úsilím, mezi mladými lidmi u nás stále převažuje. Její spojení s ekonomicky zaznamenatelnými vnějšími znaky života (jakými jsou konzum, značkové zboží, „zviditelnění“, úspěch, sebeprosazení za každou cenu) je logické. Jak jinak ukázat ostatním svou svobodu než tím, že dělám a vlastním co chci, bez ohledu na to, co to přináší (či spíše odebírá) ostatním?
Současně ale platí, že věcmi, těmito ekonomicky „měřitelnými“ statky, nelze naplňovat skutečnou potřebu seberealizace, ani nalézat své místo ve světě, v životě, ve společnosti. Nemohou být tedy odpovědí na otázky, které jsou pro mladý věk vlastně vždycky stejné. U části mladých lidí to vede k dalšímu usilování o nové a nové známky úspěchu. Jinou krajností je naopak naprostá rezignace na nabídky současné podivné konzumní společnosti a útěk do duchovní oblasti. Jedna krajnost říká: pro peníze je vše dovoleno, třeba i zločin. Druhá zase velí: odevzdej všechno a zbav se své individuality, a tím najdeš naplnění. Mezi tím jsou naštěstí mnohem pestřejší možnosti, než byly kdy předtím.
V dnešní době jsou ale cítit i důležité protiproudy. Především ty, které jsou spojeny s podílem mladých lidí na občanských aktivitách. To je asi nejlepší možnost, jak dohánět nedostatky v dosavadním chápání svobody. Právě v tomto „učení se svobodě“ má dospělá populace (rodiče i prarodiče), škola i média obrovské dluhy. Ostatně i církve. Výzvy k respektování tradičních hodnot bez vztahu k měnící se skutečnosti nejsou pro většinu mladých lidí příliš přitažlivé. Nevidí v nich řešení své bezradnosti. Doposud zřejmě nedošlo k tomu, že by naše společnost byla schopná nabídnout mladým lidem takové možnosti „učení se svobodě“, aby mohlo dojít k faktickému naplnění nadějí spojených se změnami započatými v listopadu 1989.