26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Statečná úřednice a nezlomní kněží

28. 3. 2023

|
Tisk
|

Z 260 zmapovaných případů mučedníků komunistické éry vybíráme čtyři příběhy méně známých statečných svědků víry.

Vydání: 2023/13 Se školáky o Velikonocích, 28.3.2023


Jaroslav Ambrož Tobola (1910–1953)
Narodil se v chudé rodině tesařského pomocníka 24. dubna 1910 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V roce 1926 vstoupil do Řádu menších bratří – františkánů, po dočasných slibech byl vyslán na studia do Rakouska a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Za války dosáhl doktorátu teologie a v roce 1946 se stal představeným pražského konventu u Panny Marie Sněžné. Byl velkou nadějí řádu, kde patřil k iniciátorům duchovních a vzdělávacích aktivit.
V roce 1949 byl poslán jako kvardián do kláštera v Turnově a zde ho v noci ze 13. na 14. dubna 1950 zastihlo přepadení mužských klášterů. Se spolubratry ho čekala internace nejdřív v klášteře v Hejnicích, pak v Bohusodově, kde se svým spolubratrem P. Bártou pokračovali v tajném vzdělávání františkánských bohoslovců. Po odhalení byli oba internováni v želivském klášteře. Zde byl zařazen do kuchyně a přes různé civilní pracovnice se mu podařilo navázat kontakty s vnějším světem – např. s boromejkami působícími v nemocnicích, od nichž pak získával léky pro nemocné spolubratry v želivské internaci. Na oplátku jim posílal povzbudivé duchovní slovo, které bylo později vyšetřovateli StB označeno za text „závažně štvavého obsahu proti státu“. Tajně posílal dopisy i řádovým spolubratrům na svobodě: povzbuzoval je k věrnosti a vytrvalosti a sděloval jim instrukce pro činnost řádu v mimořádných podmínkách.
Po odhalení těchto tajných kontaktů byl květnu 1952 v Želivě zatčen spolu s několika řeholníky z dalších řádů a měl být souzen ve vykonstruovaném „želivském procesu“. Psychické trýznění a fyzický nátlak mu nakonec ve 42 letech způsobily smrt. V noci 14. dubna 1953, zřejmě po dalším výslechu, dostal infarkt, upadl do bezvědomí a došlo k zástavě srdce.
 
Helena Kučerová (1929–1966)
Tato statečná úřednice se narodila 6. února 1929 v Dobroměřicích nedaleko Loun a vyrůstala v harmonické rodině, ale bez náboženské výchovy. Otec přišel za okupace o většinu majetku a Helena po obchodní škole pracovala jako sekretářka v různých firmách. Osudným se jí stalo v roce 1950 seznámení se s vedoucím pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press. Ten byl o rok později zatčen jako americký špion a 5. června 1951 si StB přišla i pro Helenu. Byla hrubě vyslýchána, vystavena šikaně a ponižování. Ve vykonstruovaném procesu, v němž padaly i tresty smrti a doživotí, dostala 15 let vězení za vyzvědačství.
Ve vězení v Pardubicích se seznámila s hluboce věřícími ženami v okruhu Růženy Vackové, což ji přivedlo k víře a vedením věznice byla vnímána jako „osoba silně nábožensky založená“. Patřila mezi 64 „nejnebezpečnějších“ politických vězenkyň, které byly v roce 1953 umístěny do izolace. Zde se podílela na zorganizování protestní hladovky za zlepšení hygienických podmínek. Za trest byla převezena do slovenských Želiezovec na zemědělské práce, kde musela nosit pytle s obilím do sýpky a nakládat vagóny. Po roce byla znovu vrácena do Pardubic. Byla jednou z iniciátorek proslulých dopisů generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, kde vězněné ženy popsaly své případy a podmínky ve věznicích. Za trest byla pak dva roky vězněna v izolaci na pražské Pankráci.
Po propuštění na amnestii v roce 1960 vešla hned do kontaktu s amnestovanými katolickými vězni a přijala křest. Už v červnu 1961 ji však StB zatkla a zařadila do „ženské větve“ vymyšlené skupiny, která údajně chtěla založit tajnou křesťansko-demokratickou stranu. Byla odsouzena ke dvěma rokům za podvracení republiky. Nejdříve byla vězněna opět v Pardubicích a pak v Opavě (zde se zastávala práv odsouzených). Přes zjevné zdravotní problémy byla vyňata z amnestie v roce 1965, ale záhy musela být operována na rozsáhlý zhoubný nádor v břiše s metastázemi. Brzy po operaci 8. ledna 1966 zemřela v nedožitých 37 letech.
Václav Říha (1923–1956)
Narodil se v Praze 10. dubna 1923 v rodině úředníka. V dětství přežil těžký zánět mozkových blan, který mu zanechal trvalé následky. Za války vstoupil v Praze do kněžského semináře, ale v roce 1946 se u něj objevily příznaky tuberkulózy, a tak podstoupil léčebný pobyt ve Švýcarsku. Když v roce 1947 dokončil bohoslovecká studia, arcibiskup Beran ho odmítl kvůli jeho zdravotnímu stavu vysvětit. Na svatováclavských oslavách v témže roce se ale seznámil s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, přihlásil se do jeho diecéze a v roce 1948 přijal kněžské svěcení.
V roce 1949 se jako oddaný biskupův spolupracovník zapojil do tajných církevních aktivit. Přečetl také veřejně pastýřské listy československých biskupů, v nichž se vymezovali vůči novému režimu, a podílel se i na jejich šíření. Stal se důležitým členem ilegální kurýrní sítě biskupa Hloucha a po jeho internaci v dubnu 1950 s ním byl nadále ve styku. Během roku 1951 ale StB začala odhalovat tajnou kurýrní síť a o rok později zatkla také P. Říhu. Byl obviněn mj. z rozšiřování zmíněných pastýřských listů a z tajných kontaktů s internovaným biskupem Hlouchem a dalšími tajně vysvěcenými biskupy. Prošel tvrdou vyšetřovací vazbou, a když odmítl vyzradit své spolupracovníky, byl krutě mučen. Nakonec byl odsouzen na 12 let za velezradu a převezen do věznice na Mírově. Zde se zapojil do skrytých vězeňských aktivit: pomáhal opisovat texty, byl distributorem mešního vína, ve svém slamníku ukrýval různé materiály aj. Jeho zdravotní stav se ale rychle zhoršoval. Po psychickém otřesu po jednom večerním filcunku na celách vězňů ho postihl srdeční infarkt, na který 29. září 1956 ve 3.30 v mírovské vězeňské nemocnici zemřel.
František Štverák (1909–1956)
Příběh faráře ve Chvalech u Prahy vyšel už před lety i knižně s názvem „I zvíře mělo více útrpnosti než člověk“, který vystihuje jeho strastiplnou pouť nacistickými a komunistickými věznicemi. Štverák se narodil v Hrádku, známém mariánském poutním místě u Vlašimi v rodině venkovského učitele. Když se rozhodl pro kněžství, rodiče se báli, že pro svůj živý temperament se pro toto povolání nehodí. Vysvěcen na kněze byl v roce 1933. V březnu 1938 byl ustanoven chvalským farářem a jeho přímá povahu, bojovnost a hrdost vlastence mu nedovolila smířit se situací v zemi. Hned po začátku německé okupace se aktivně zapojil do ilegálního hnutí.
Poprvé ho zatklo gestapo už v roce 1939, když nerespektoval úřední nařízení zvonit na oslavu dobytí Varšavy. Po celonočním výslechu dostal jen pokutu. Podílel se na šíření ilegálního časopisu V boj a v květnu 1940 byl zatčen. Na Pankráci byl podroben 16 brutálním výslechům, a když ho nepřinutili k přiznání, poslalo ho gestapo do koncentračního tábora do trestní roty, která byla vystavena krutým podmínkám. Štverák se i tomuto prostředí dehumanizace dokázal vzepřít a pomáhal druhým – např. dobrovolně za jednoho stařečka podstoupil trest sadistického bití. Později ho čekalo mnohem větší utrpení. Projevila se přitom nejen jeho mimořádná statečnost, ale i Boží ochrana ve zcela beznadějné situaci, kdy ho esesman zasáhl třemi kulkami (mj. do boku a hrudníku) a on předstíral, že je mrtev. Když se dostal do Dachau, setkal se zde s mnoha českými kněžími (Kajpr, Trochta) a také budoucím arcibiskupem Beranem, kterého po celou dobu chránil a pomáhal mu.
Po válce se vrátil do Chval a jako jeden z důležitých svědků byl přizván k procesu s nacistickými zločinci z Dachau. V roce 1949 se rezolutně postavil proti režimní Katolické akci a stál pevně za arcibiskupem Beranem v hájení práv církve. Už v červnu 1949 byl StB zatčen a odvezen znovu na Pankrác. Během vyšetřování prošel nejtvrdšími komunistickými věznicemi (např. strávil přes půl roku na samotce ve Valdicích) a zažil různé formy trýznění a šikany – třeba pobyt ve studené betonové temnici s minimem jídla. Ani tehdy se nenechal zlomit. I proto byl nakonec odsouzen jen na 20 měsíců za zločin sdružování proti státu. Po vypršení trestu odmítl nabídku ke spolupráci výměnou za církevní kariéru a byl poslán do internace do želivského kláštera, odkud byl s podlomeným zdravím propuštěn na svobodu v červenci 1954. V létě 1956 ho při léčebném pobytu v lázních postihl třetí infarkt a 20. srpna zemřel v pouhých 47 letech.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou