Stačilo, když se jim člověk do ničeho nepletl
Vydání: 2019/2 Tři králové vyrazili do ulic, 8.1.2019
Když u nás vládli tvrdou rukou komunisté, Květoslava Princová měla jasno: nechce poslušně sloužit totalitnímu režimu.
Květoslava Princová měla jasno: nechce poslušně sloužit totalitnímu režimu. Snímek archiv Květoslavy Princové
Nebylo ale snadné si nezávislost na všemocném státu udržet. Pomáhala jí rodina, přátelé a – víra. „Obecně totiž platí pravidlo, podle něhož má věřící člověk jiný žebříček hodnot, a je tak schopen se vzdát některých hmotných věcí,“ vysvětluje Princová. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo jasné, že ten, kdo se „chce mít dobře“ nebo dělat kariéru, musí s režimem nějak spolupracovat. Komunistické Československo bylo státem, kde se nežilo úplně špatně, a spolupráci, poslušnost či oddanost stačilo předstírat a do ničeho se neplést. Proto také nesouhlas s režimem projevovalo navenek méně lidí, než by se čekalo. Kdo se k tomu odvážil, čelil najednou obtížně popsatelné šikaně: nesehnal zaměstnání, děti se hůř dostávaly na školy... „Nešlo jen o mne, vím, že i lidem, kteří se předtím s vírou nesetkali, najednou pomáhala,“ popisuje Princová vztahy s přáteli, kteří se tehdy také rozhodli žít tak, aby byli na režimu nezávislí.
Ona sama však vyrůstala v katolické rodině; její děd i otec byli (v časech svobody) členy lidové strany. Narodila se v roce 1950 v Lipníku nad Bečvou, stala se inženýrkou chemie, během studií se seznámila se společenstvím kolem pražské rodiny Němcových. Jednou z možností bylo tehdy usadit se někde v ústraní a tam vybudovat místo, kam mohou přijet přátelé, a pořádat setkání, koncerty či načerpat duchovní sílu. Princová s manželem vystřídali tři domy v různých obcích, protože tajná policie je vždy rozháněla. Oba se připojili i k Chartě 77, takže bylo jasné, že jim režim nedá pokoj.
„O víře nebyly mezi námi žádné spory... Naopak. Byl k ní chován velký respekt. Mnozí z těch, kteří za námi přijížděli (a šlo o respektované osobnosti), byli věřící,“ popisuje Princová. Ostatně jeden z domů na venkově, budovu fary v Robči, obývali spolu s katolickým knězem Františkem Hochmanem. „Ale v té době neměl státní souhlas, takže bydlel s námi a pracoval. A protože byl původně salesián, věnoval se klukům, kteří k nám jezdili,“ pokračuje Princová. Ona sama považovala za samozřejmé, že jejich děti budou sdílet stejný osud. „Nejstarší syn také ministroval. Bylo to všechno vlastně přirozené. Shodli jsme se, že děti budou žít náš život, neviděli jsme to jinak. Neřešili jsme, zda budou nebo nebudou mít možnost studovat,“ říká Princová, matka tří dětí.
Po listopadu 1989 se stala vedoucí kanceláře prvního polistopadového olomouckého primátora. Později pracovala pro Arcidiecézní charitu Olomouc a Charitu Česká republika, věnovala se pomoci pro Balkán a postsovětské země. Spoluzakládala výuku humanitární pomoci na Vyšší odborné škole sociální v Olomouci a v roce 2007 také magisterské studium tohoto oboru na CMTF UP v Olomouci. „Nedávno jsem si říkala, že o víře málo mluvím. Myslím, že to, co platilo ve vztahu věřících k totalitnímu režimu, tedy že takový člověk je snáze schopen vzdát se hmotných věcí, platí pořád – i dnes,“ uzavírá Květoslava Princová.
LUDĚK NAVARA
Sdílet článek na:
