Vydání: 2012/4 Objevné nahlédnutí do života Boženy Němcové , 25.1.2012, Autor: Jiří Macháně

Minulou sobotu (21. ledna) uplynulo 150 let od smrti Boženy Němcové, spisovatelky, která – jak se shodují odborníci – zásadně změnila českou literaturu. My jsme se vypravili do míst, která se naopak za jedno a půl století prakticky nezměnila. Uprostřed ledna jsme zavítali do liduprázdného dějiště spisovatelčina nejslavnějšího příběhu: do Babiččina údolí. A do místní farnosti, kam Barbora Panklová značnou část svého života patřila a kde také pojala za chotě celníka Josefa Němce.

Kostel v České Skalici, kam rodina Panklových i babička Terezie Novotná pravidelně docházely na bohoslužby z Ratibořic, slouží dnes jako jediná budova, kterou spisovatelka ve svém díle zachytila, svému účelu. Stále se tu schází k modlitbám a bohoslužbám farní společenství, čítající zhruba stovku věřících. Je to první místo, které znáte z literární Babičky, jež vás v České Skalici a Ratibořicích přivítá. „Návštěvníky Babiččina údolí moc rádi zveme na mši svatou a během prázdnin je jejich přítomnost na bohoslužbách také patrná. Mše svaté máme ráno v osm hodin, a tak svou návštěvu kraje mohou věřící zahájit v neděli právě u nás. Od fary se pak dá jít starou cestou Bažantnicí až do Ratibořic,“ láká návštěvníky místní duchovní správce P. Václav Hegr.

Božena Němcová ve svém díle Babička zachytila významným způsobem také život církve, liturgické slavnosti a náboženské reálie, které jsou dnešním katolíkům už často velmi vzdálené.
„Babička je sice fikce, ale tohle je opravdu velmi autentické. Putovalo se do Vambeřic, Malých Svatoňovic a také popis všech slavností odpovídá skutečnosti. Němcová nám zakonzervovala obraz lidové církve 19. století a nabízí jedinečnou příležitost do tohoto prostředí nahlédnout,“ vysvětluje někdejší předsedkyně Společnosti Boženy Němcové, výtvarnice a místní farnice Eva Skořepová.

Skutečnost, že členkou farnosti byla kdysi i slavná spisovatelka, je tu prý stále živá. „Všichni vědí, že tu měla svatbu. Někteří farníci jsou navíc velmi aktivní v místní Společnosti Boženy Němcové. A když je nějaké výročí či jiná příležitost, nezůstaneme stát stranou a spolupracujeme s městem i zmíněnou společností,“ říká P. Václav Hegr.

OD SKALICE K BOUŠÍNU
Kdyby literátka dorazila do Ratibořic, nejspíš by ji zarazilo parkoviště u zámku nebo do očí bijící následky socialistického kolektivního zemědělství někdejšího JZD – zejména na zámeckých hospodářských budovách. Ohavnosti a devastaci minulého režimu se snaží správa zámku postupně odstranit. Uprostřed ledna tu sice utichl turistický ruch, ale v zázemí zámku ho vystřídal ruch jiný
– čile stavební.
Místní spolky i památkový ústav by chtěly vrátit celému údolí krásu, kterou zámku i širokému okolí vdechla literární „paní kněžna“, ve skutečnosti vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. „Dodnes bedlivě střežíme a uchováváme koncepci celého údolí. Je to významný a patřičně chráněný krajinářský koncept, který se táhne od České Skalice až pod boušínský kostelík a zahrnuje na čtrnáct objektů,“ vysvětluje kastelán Ivan Češka.
Staleté lípy lemující cestu od zámku k mlýnu a Starému bělidlu pamatují kroky Boženy Němcové. Když jde návštěvník podél mlýnského náhonu lemovaného vrbami, nemůže se zbavit pocitu, že proti němu musí každou chvíli vyrazit babička s dětmi, pan otec, myslivec nebo nějaký povoz tažený koňmi. I když je Babička ze značné části dílem spisovatelčiny fantazie, můžete některou z postav klidně potkat – to když hrdiny literárního příběhu oživí herci a figuranti při speciálních akcích, které tu pořádají. „Nechceme tu skanzen muzeálního typu, ale jde nám o to, aby údolí bylo živé, abychom využili příběh, který je mezi lidmi pořád ještě známý. Moje představa je, že jednou návštěvník přejede Vilémův most a ocitne se v devatenáctém století – chodili by tu dobově oblečení průvodci a vyráběly by se tu místní produkty, které jinde nesežene,“ prozrazuje plány Ivan Češka. 
 
JAK TO BYLO DOOPRAVDY?
Reálná babička Barbory Panklové a jejích sourozenců by ovšem romantickou cestu od bělidla u splavu na zámek vůbec nevážila. „Současná budova Starého bělidla rozhodně není to pravé bělidlo, které původně stálo docela jinde – domníváme se, že na místě dnešní oranžérie – a že ustoupilo zahradnickému zázemí i provozu pro nově vzniklý park,“ vypráví kastelán. Stávající Staré bělidlo je vlastně mlýnský výminek. „Němcová tam přemístila děj knihy, protože zde pobývala na letním bytě se svými dětmi,“ objasňuje skutečnost Ivan Češka a dodává: „Babička nebyla zdaleka taková, jak ji spisovatelka popisuje. Stejně tak nebyly ideální ani vztahy v rodině – zejména mezi matkou a babičkou, která ani tady v Ratibořicích nezemřela. Němcová neměla lehký život, a tak si chtěla vysnít alespoň tuto životní etapu – své dětství.“

OBLÍBENÉ TÉMA: ČÍ BYLA DCEROU?
Skutečné osudy spisovatelčiny rodiny byly tak šedivé a neutěšené, jako je dnes zdejší hospodářská budova, v jejímž přízemí se nachází skutečný byt Panklových. Pokud tedy paní kněžna pozvala děti na zámek, měly to jen pár metrů. Když chtěla malá Barbora Panklová přeběhnout do zámecké knihovny, kam měla prakticky jako jediné dítě zaměstnanců přístup, mohla vyrazit nalehko v pantoflích. „Vztah paní kněžny k Němcové návštěvníky velmi zajímá. Není divu, že nad ním visí otazníky a vzrušuje jak laickou, tak odbornou veřejnost. Samotný a doložený fakt, že měla přístup do knihovny, což ji nejspíš nasměrovalo k literatuře, dále svatební dary od vévodkyně, vybavení na svatbu, to všechno vede ke spekulacím, jak to mezi Zaháňskou a Němcovou vlastně bylo. Zkrátka je to hlavní téma, které tu lidé nejčastěji otevírají,“ zdůrazňuje Ivan Češka. Někteří odborníci totiž vyslovují hypotézu, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerou Kateřiny Zaháňské, nebo spíše její sestry Dorotey, a mladého hraběte Karla Clam-Martinice. Domněnku kromě vřelého vztahu „paní kněžny“ k literátce podporuje vnější podoba a zřejmě i vyšší věk Boženy Němcové (uvádí se alternativní rok narození 1816 nebo 1817).
Naši prohlídku uzavírá ratibořický kastelán realisticky: „Kdyby Božena Němcová do Ratibořic neumístila svůj poutavý příběh, zámek by potkal osud stovek a tisíců venkovských panských sídel: stalo by se z něj sídlo Státního
statku, nějaké firmy nebo Obecního úřadu. Spisovatelka zajistila tomuto krásnému místu nejen slávu, ale i další život.“