Proč něco dělat zadarmo?
Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová
Pracují bez nároku na honorář, pro dobrou věc neváhají obětovat svůj čas, prostředky i znalosti. Dobrovolníci. „Dobrovolníci se neptají „proč?“ ale „kdy? kde? a jak?“. Tito odevzdaní a stateční jedinci jsou důležitými partnery pro vytvoření lepšího, spravedlivějšího a bezpečnějšího světa,“ prohlásil v poselství dobrovolníkům generální tajemník OSN Kofi Annan. Svět si 5. prosince připomíná Mezinárodní den dobrovolníků. I to může být důvod k zamyšlení nad tím, kdo jsou vlastně lidé, kteří v dnešní konzumní době slouží potřebným, a jaké motivy je k tomu vedou. Zamýšlet se můžeme třeba společně s Lenkou Černou, která působila rok jako dobrovolnice v Ugandě, a za svou činnost loni získala třetí místo jako Žena roku v anketě Lidových novin.
„Když jsem v září 2000 jela na rok do Ugandy, mojí motivací bylo získat praktické zkušenosti pro budoucí práci rozvojového pracovníka. Chtěla jsem rok strávit v chudobě mezi místními lidmi, abych je dokázala pochopit, vcítit se do jejich situace a co nejvíc se od nich naučit,“ vypráví Lenka. Bylo jí 21 let a o práci v rozvojových zemích snila už několik let. „V té době ale ještě nebyly v České republice takové možnosti jako dnes. Například mí přátelé vůbec nechápali, jaká je náplň práce rozvojového pracovníka. Já jsem si moc přála vést nějaký projekt, něco jako nynější Adopci na dálku®. Hledala jsem proto nabídky ve světě a psala nejrůznějším organizacím, které jsem našla na internetu.“ Kontaktovala také mezinárodní křesťanskou organizaci World in Need sídlící v Londýně. Dostala možnost jet do ugandské vesnice Kikube, nepříliš vzdálené od rovníku. Ovšem na cestu a pobyt potřebovala sehnat 130 tisíc korun.
Bůh mi ukázal cestu
„Víra v Boha při mém rozhodování i
během celého pobytu hrála velmi podstatnou roli. Byla pro mě prostředkem, jak v
Ugandě ten rok přežít. Tušila jsem, že jet sama do Ugandy není úplně bezpečné, a
potřebovala jsem vědět, jestli mě tam Bůh chce. Modlila jsem se tedy za to, že
jestli mám do Ugandy jet, ať ty peníze seženu. A ještě ten samý týden, co mi
přišla odpověď od World in Need, jsem dostala nabídku tříměsíční práce v
Německu, díky které jsem pak potřebnou částku vydělala,“ líčí Lenka. Měsíc po
návratu z Německa už seděla v letadle do Afriky.
„Šlo mi o to rok tam pobýt, žít na vesnici, seznámit se s lidmi a jejich
problémy, takže jsem se ani moc nepřipravovala. Koupila jsem si knížku o
Ugandě, nastudovala informace na internetu... A abych tam byla alespoň trochu
užitečná, měla jsem učit matematiku a rodinnou výchovu na střední a základní
škole.“ Ještě během pobytu zahájila spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha a
projekt Adopce na dálku®, který již běžel v Indii, rozšířila i na Ugandu. Od
jejího ředitele pak těsně před svým návratem domů dostala nabídku na funkci
vedoucí adopcí.
Na vesnici mezi černoušky
Lence ani tak nevadilo, že žila
celý rok v úplně jiných podmínkách, než na jaké jsme zvyklí: bez elektřiny, bez
tekoucí (natož pak teplé) vody, v obyčejných chatrčích. Ale dost těžce na ni
dopadala chudoba lidí a jejich smutné osudy. Potkala řadu dětí, které se dobře
učily, ale kvůli chudobě musely studia zanechat. Viděla nemocné umírat na AIDS.
„Přestože okolo mě bylo pořád spousty lidí, často jsem si tam připadala sama.
Jejich mentalita je přece jen hodně odlišná od naší. Ženy v mém věku už byly
dávno vdané, měly děti... Pár týdnů na vesnici člověk může brát jako
dobrodružství, ale celý rok už je něco jiného. Musím říct, že to pro mě
nebylo vůbec lehké, ale Bůh mě po celou dobu provázel, chránil, dodával mi sílu.
Ale díky tomu, že Uganda je křesťanská země a téměř všichni jsou praktikující
věřící, jsem tam zažila obrovský duchovní růst, ze kterého čerpám dodnes. Bylo
to asi dáno těžkými podmínkami a lidmi, kteří mě velmi ovlivnili, ale nikdy jsem
nepocítila Boží přítomnost tak silně jako tam,“ říká Lenka a dodává, že
dobrovolníci sice při své práci mnoho dávají, ale ještě víc získávají.
Pomoci může každý
Lenka vzpomíná, že ji zpočátku
zarazilo, že by měla ona, studentka, ve svých jedenadvaceti letech někoho učit.
„A nesmírně mě překvapilo, že je mohu naučit hrozně moc. Ne se tvářit se tak,
jako že my, Evropané, všechno umíme líp než oni. Ale můžeme se vzájemně
obohatit. I běžný student může v Africe vypomoci se spoustou věcí. Stačí když
našetří kolem 50 000 Kč a může se tam na půl roku vydat. Dnes tam zatím máme dvě
dobrovolnice – Terezu a Soňu,“ říká Lenka Černý a podotýká, že v Ugandě může být
užitečný člověk s jakoukoli profesí. Podle ní záleží hlavně na přístupu.
„Nejdříve je nutné se učit, snažit se místní lidi pochopit a hlavně nikoho
nesoudit a nehodnotit podle našich měřítek. Důležité je hlavně to, že každý
člověk dokáže lidi v Africe obohatit a zároveň bude obohacen. Když jsem pak
pracovala v Adopci na dálku® v Praze, přišli za mnou dva truhláři a říkali, že
by chtěli lidi v Africe učit truhlařině. Nebo přišel divadelní kroužek, že by
jeho členové prostřednictvím scének a představení informovali Afričany o AIDS.
Tyto věci se bohužel ještě neuskutečnily.“
V současné době studuje Lenka - jako první Češka - v holandském Haagu, na Institute of Social Studies (ISS), který byl vyhodnocen jako nejlepší rozvojový vzdělávací institut v Evropě. „Program je tam zaměřen na mladé profesionály a myslím, že čeští studenti by měli poměrně velkou šanci být přijati. Je dobré, když se lidé budou zajímat o zahraniční nabídky, protože u nás zatím není možnost studovat rozvojovou pomoc na profesionální úrovni,“ vysvětluje Lenka.
„Chtěla jsem rok strávit v chudobě mezi africkými vesničany a co nejvíc se od nich naučit,“ říká Lenka Černá
Sdílet článek na: