Bůh mi ukázal cestu
„Víra v Boha při mém rozhodování i během celého pobytu hrála velmi podstatnou roli. Byla pro mě prostředkem, jak v Ugandě ten rok přežít. Tušila jsem, že jet sama do Ugandy není úplně bezpečné, a potřebovala jsem vědět, jestli mě tam Bůh chce. Modlila jsem se tedy za to, že jestli mám do Ugandy jet, ať ty peníze seženu. A ještě ten samý týden, co mi přišla odpověď od World in Need, jsem dostala nabídku tříměsíční práce v Německu, díky které jsem pak potřebnou částku vydělala,“ líčí Lenka. Měsíc po návratu z Německa už seděla v letadle do Afriky.

„Šlo mi o to rok tam pobýt, žít na vesnici, seznámit se s lidmi a jejich problémy, takže jsem se ani moc nepřipravovala.  Koupila jsem si knížku o Ugandě, nastudovala informace na internetu... A abych tam byla alespoň trochu užitečná, měla jsem učit matematiku a rodinnou výchovu na střední a základní škole.“ Ještě během pobytu zahájila spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha a projekt Adopce na dálku®, který již běžel v Indii, rozšířila i na Ugandu. Od jejího ředitele pak těsně před svým návratem domů dostala nabídku na funkci vedoucí adopcí.

Na vesnici mezi černoušky
Lence ani tak nevadilo, že žila celý rok v úplně jiných podmínkách, než na jaké jsme zvyklí: bez elektřiny, bez tekoucí (natož pak teplé) vody, v obyčejných chatrčích. Ale dost těžce na ni dopadala chudoba lidí a jejich smutné osudy. Potkala řadu dětí, které se dobře učily, ale kvůli chudobě musely studia zanechat. Viděla nemocné umírat na AIDS.

„Přestože okolo mě bylo pořád spousty lidí, často jsem si tam připadala sama. Jejich mentalita je přece jen hodně odlišná od naší. Ženy v mém věku už byly dávno vdané, měly děti... Pár týdnů na vesnici člověk může brát jako dobrodružství, ale celý  rok už je něco jiného. Musím říct, že to pro mě nebylo vůbec lehké, ale Bůh mě po celou dobu provázel, chránil, dodával mi sílu. Ale díky tomu, že Uganda je křesťanská země a téměř všichni jsou praktikující věřící, jsem tam zažila obrovský duchovní růst, ze kterého čerpám dodnes. Bylo to asi dáno těžkými podmínkami a lidmi, kteří mě velmi ovlivnili, ale nikdy jsem nepocítila Boží přítomnost tak silně jako tam,“ říká Lenka a dodává, že dobrovolníci sice při své práci mnoho dávají, ale ještě víc získávají.

Pomoci může každý
Lenka vzpomíná, že ji zpočátku zarazilo, že by měla ona, studentka, ve svých jedenadvaceti letech někoho učit. „A nesmírně mě překvapilo, že je mohu naučit hrozně moc. Ne se tvářit se tak, jako že my, Evropané, všechno umíme líp než oni. Ale můžeme se vzájemně obohatit. I běžný student může v Africe vypomoci se spoustou věcí. Stačí když našetří kolem 50 000 Kč a může se tam na půl roku vydat. Dnes tam zatím máme dvě dobrovolnice – Terezu a Soňu,“ říká Lenka Černý a podotýká, že v Ugandě může být užitečný člověk s jakoukoli profesí. Podle ní záleží hlavně na přístupu. „Nejdříve je nutné se učit, snažit se místní lidi pochopit a hlavně nikoho nesoudit a nehodnotit podle našich měřítek. Důležité je hlavně to, že každý člověk dokáže lidi v Africe obohatit a zároveň bude obohacen. Když jsem pak pracovala v Adopci na dálku® v Praze, přišli za mnou dva truhláři a říkali, že by chtěli lidi v Africe učit truhlařině. Nebo přišel divadelní kroužek, že by jeho členové prostřednictvím scének a představení informovali Afričany o AIDS. Tyto věci se bohužel ještě neuskutečnily.“

V současné době studuje Lenka - jako první Češka - v holandském Haagu, na Institute of Social Studies (ISS), který byl vyhodnocen jako nejlepší rozvojový vzdělávací institut v Evropě. „Program je tam zaměřen na mladé profesionály a myslím, že čeští studenti by měli poměrně velkou šanci být přijati. Je dobré, když se lidé budou zajímat o zahraniční nabídky, protože u nás zatím není možnost studovat rozvojovou pomoc na profesionální úrovni,“ vysvětluje Lenka.