Vydání: 2018/36 Církevní školy na vzestupu, 4.9.2018, Autor: Benedikt Mohelník

Začněme u Mistra! Ale ještě než si všimneme toho, „co“ a „jak“ dělá, zahleďme se na to, kým „je“. Je Božím Synem poslaným v lidském těle do tohoto světa. Ve svém božství je Svatý, jako člověk Synem, ve kterém má Bůh zalíbení. Protože je jedno s Otcem, nejlépe ví, jaké naplnění, jaká blaženost z toho pro člověka plyne. Proto také nejlépe ví, v jaké bídě se člověk ocitá, když Boží blízkost ztratí. Neštěstí zla a zoufalství hříchu zná Ježíš lépe než kdokoli z lidí. Vždyť proto nás přišel zachránit. Přišel nám ukázat, jak Bůh miluje každého člověka, když kvůli nám neváhal učinit svého Syna hříchem, jak odvážně prohlásil apoštol Pavel (2 Kor 5,21). Jde-li o hřích, Ježíš skutečně ví, o čem je řeč.
Nikdy nezačíná s výčitkami
Ježíš chodil a učil v synagogách, to znamená, že tam i „kázal“. A dělal to často a tak dobře, že se tomu lidé obdivovali (Lk 4,15). Nemáme zaznamenána všechna Ježíšova kázání. Evangelisté zapsali pouze některé zvlášť důležité návštěvy synagogy. S jistotou ovšem víme, „o čem“ Ježíš kázal. Nepochybně neříkal pokaždé úplně něco jiného, ale v různých variantách se vracel ke stejným tématům a obrazům. Proto si je Ježíšovi učedníci tak dobře zapamatovali a evangelisté je mohli sepsat. Ježíš hlásal blížící se Boží království a své posluchače vybízel k víře a obrácení.
Mnoho výmluvných podobenství a obrazů ve svých kázáních Ježíš vykreslil, aby svým posluchačům přiblížil právě podivuhodnost Božího království. Opakovaně jim vysvětloval, kdo je Bůh, ve kterého věřili už jejich otcové a jehož Ježíš nazývá svým Otcem. Poučoval je, jak mají ve svém životě naplňovat Boží vůli, protože to je cesta, která do Božího království neomylně vede.
Ježíš se nepodbízí ani nikomu nelichotí. Mluví o obtížích a pronásledováních, které čekají jeho samotného i jeho následovníky. Neváhá otevřeně mluvit také o možnosti věčného zatracení. Vidí i ty nejskrytější úmysly v srdcích lidí, kteří k němu přicházejí a dávají se s ním do řeči. I když Ježíš někdy poukáže na neupřímné záměry tazatelů, nikdy sám od sebe nezačíná s výčitkami.
Lamentování ničemu nepomůže
Je velmi inspirující sledovat, jaký je v Ježíšových kázáních poměr mezi učením o Božím království a jeho Otci na straně jedné, a varováním před nepravostmi a rozebíráním úkladů Zlého a hříchu na straně druhé. Proč máme občas tendenci věnovat více pozornosti hříšnosti světa kolem nás, lamentování nad zkažeností naší doby a vůbec celkově neutěšenou situací, v níž se nachází jednotlivci i celá společnost (včetně církve, napadne leckoho z nás)?
Přiznejme si, že je to jednodušší a prakticky nás to nic nestojí. A snadno pak propadáme iluzi, že poukazovat na negativní věci samo o sobě něčemu pomůže. Nepomůže to ničemu, protože to ukazuje pouze na cestu, která nikam nevede. Neříká se tím ani nic o tom, na kterou cestu se mají lidé vydat. Ani je to nemotivuje, aby se vůbec někam vydávat chtěli. Někam jít, něco se sebou dělat vyžaduje námahu. Nikdo ji nebude vynakládat, když nebude dobře vědět „proč“. Existuje totiž známé pravidlo pro kazatele a duchovní vůdce: „Na kapku medu se přiláká mnoho včel, ale ani na sud octa se nepřiláká jediná.“
Pohled plný dobroty a milosrdenství
Ježíš nás nechce svými kázáními svést, ani nás nechce na nic nalákat. Chce nás opravdově nadchnout, skutečně získat pro věc Božího království. Ví, jak je těžké do něho vejít. O to silnější nám dává motivaci. Svědkové Ježíšova zmrtvýchvstání by to neměli dělat jinak.
Ježíš, který je náš přítel, trpí našimi nedostatky, protože vidí, co nám schází. On ví, jak veliká a krásná je odměna věčného života v domě jeho Otce. Raději nám proto říká, kam můžeme dojít, a navíc nás vybavuje svou silou, milostí, a tak hojí naše rány. Církev, která je přece pokračováním Ježíšovy přítomnosti ve světě, bude dobře následovat svého Mistra, budou-li na ní lidé naší doby rozpoznávat Ježíšovu laskavou tvář, když se setkají s pohledem plným dobroty a milosrdenství. Mluvit srozumitelně a přesvědčivě o Božích věcech je vždy těžší než kárat neřesti. Církev však nikdy neudělá chybu, půjde-li tou náročnější cestou.