Těžko říci, jaký moment posloužil jako osudová výhybka, která tragicky vykolejila životy obyvatel středočeských Lidic v blízkosti Kladna. Byl to okamžik, když vybuchla pod černým mercedesem bomba, která smrtelně zranila vládce protektorátu Reinharda Heydricha? Nebo to byl okamžik, kdy odešli bojovat dva lidičtí důstojníci Josef Horák a Josef Stříbrný do československé zahraniční armády ve Velké Británii?

Nejčastěji se uvádí, že dveře ke katastrofě otevřel dopis, který došel dělnici továrny ve Slaném Anně Maruščákové od jejího ženatého milence, který si fanfarónsky hrál na hrdinu a naivní děvče se snažil přesvědčit, že byl zapleten do atentátu na zastupujícího říšského protektora. Majiteli fabriky Pálovi, který nezákonně kontroloval osobní poštu zaměstnanců, se zdál jeho obsah podezřelý a vše nahlásil bezpečnostním složkám. Při následných výsleších zaznělo poprvé jméno Lidice. Ačkoli bylo již od počátku gestapu zřejmé, že se vydává falešným směrem, začalo si konstruovat domnělé spojení mezi lidickými občany a aktéry útoku na Heydricha.

Pravda pro ně nebyla důležitá. Nacisté potřebovali především vyvolat hrůzu a teror. Přes nasazení tisíců příslušníků bezpečnostního aparátu se totiž již několik dnů marně pokoušeli zachytit kloudnou stopu, která by je zavedla k pachatelům atentátu. Proto nároží českých měst každý den plnily červené vyhlášky s desítkami zastřelených, které měly vyvolat atmosféru strachu. Na vynesení trestu smrti tehdy stačila i nevinná věta, která se mohla vykládat jako schvalování atentátu. Útok vedla nacistická mašinerie také proti představitelům intelektuální elity – mezi prvními zavražděnými byl spisovatel Vladislav Vančura.

OSUDNÝ ČERVEN

První razie v Lidicích provedli nacisté již 4. června, den po výslechu Maruščákové. Při nich zatkli rodiny Horákových a Stříbrných. Ve stejný den Heydrich zemřel v nemocnici na Bulovce a při berlínském pohřbu předložil K. H. Frank Hitlerovi plán odvety, který dosud neměl ve střední Evropě obdoby. Začaly se odpočítávat poslední hodiny před tragédií.

Od pozdního odpoledne 9. června byla obec neprodyšně obklíčena. Každý mohl dovnitř, ale ven již nikdo. Před půlnocí začaly obcí procházet tříčlenné hlídky, kde byl vždy jeden voják, který uměl česky, budily a vyháněly rozespalé obyvatele z domovů a shromažďovaly je na návsi. Muži byli nahnáni do sklepení Horákova statku a o sedmé hodině ranní začaly před jeho zdí jejich popravy. Na konci zůstalo na zahradě ležet v krvi 173 těl, mezi nimi zdejší kněz P. Štemberka. Mezi zastřelenými byl i kočí, který nastoupil do zaměstnání v den tragédie. Ženy a děti byly po bezesné noci v místní škole odvezeny do kladenské tělocvičny, kde byly po pár dnech často už nenávratně rozděleny.

Mezitím začali vojáci polévat domy a hospodářská stavení benzínem a zapalovat je. Ves se proměňovala v hromadu sutin, zničeny byly barokní kostel sv. Martina společně s farou. Demolici neunikl ani hřbitov. Lidická tragédie pokračovala i poté. Na kobyliské střelnici zemřeli 16. června před popravčí četou Horákovi a Stříbrní a dodatečně také několik dalších mužů, kteří byli osudnou noc na pracovní směně, i chlapci, u nichž se zpětně zjistilo, že o několik dní překročili hranici patnácti let. Ženy skončily v koncentračním táboře a naživu mnohé z nich udržovala jen naděje na shledání s jejich blízkými. Štěstí setkat se alespoň s dětmi však potkalo jen nemnohé. Německá propaganda troubila do světa, že byly „dány na náležité vychování“, ale byla to lež. K poněmčení bylo vybráno pouze několik dětí. Více než osmdesát jich bylo odesláno nejprve do ghetta v Lodži a po nějaké době do Chełmnu nad Nerem, kde jejich stopy končí. Je velice pravděpodobné, že jejich životy vyhasly v pojízdných plynových komorách.

Po vyhlazení obce nesměl zůstat jediný doklad její původní existence. Troskami domů zavezli rybník a odklonili i koryto potoka. Nacisté se ke svému zločinu veřejně přiznali. Brutalita, s jakou byly Lidice zlikvidovány, zděsila celý civilizovaný svět. Britské politiky vedla k tomu, že uznali neplatnost Mnichovské dohody, a ke stejnému kroku se připojila krátce poté Francie. Obrovskou odezvu našel hrůzný čin také na americkém kontinentě, kde byla přejmenována některá města, a jméno Lidice se dávalo i dětem.

POVÁLEČNÉ PERIPETIE

Hned v červnu 1945 přijel prezident Beneš a další vysocí představitelé státu na tryznu za lidické mučedníky, kde bylo oznámeno rozhodnutí o obnově obce. Záhy začaly stavební práce. Symptomatické však bylo, že už nebyl obnoven kostel. V době komunismu se zde každoročně konala velká shromáždění, na nichž političtí činitelé ve slavnostních projevech poukazovali hlavně na úspěchy socialistické výstavby a na nebezpečí imperialismu a revanšismu. Lidice se tak sice staly hojně navštěvovaným pietním místem, ale skutečná míra utrpení jednotlivých lidí se zde devalvovala a redukovala na propagandistická klišé. Ženy a děti si tímto způsobem ovšem neustále oživovaly hrůzy osudné červnové noci, která jim vzala otce, bratry, manžele a děti.

Dalším neblahým výsledkem ideologických tanečků na hrobech reálných obětí byl počáteční polistopadový nezájem o příběh Lidic, vedoucí mimo jiné k chátrání zdejšího památníku i dočasnému zániku růžového sadu. Dodnes se vedou také diskuse o tom, zdali měl atentát smysl, nebo ne, zdali stál za tolik nevinných obětí. Přesto v dnešní době, více než dvacet let po pádu komunismu, snad lze říci, že se jak statečný čin parašutistů (i jejich podpora ze strany domácího odboje), tak formy nacistické odvety dostaly do naší paměti bez jednostranných a tendenčních hodnocení. Jednotlivé dramatické osudy lidí, vystavených velké životní zkoušce morální pevnosti, svědomí a často i víry, dostaly tak svou konkrétní tvář. Přesto – ačkoli se už do historické mozaiky příběhu heydrichiády a jejích důsledků podařilo zasadit mnoho informací – stále zůstávají některá místa obestřená tajemstvím, jako například svědectví o záchraně dvou lidí, o němž letos informoval kardinál Dominik Duka (viz KT 11/2012).