Vydání: 2020/36 Poděkování za dar úrody, 1.9.2020, Autor: Alena Scheinostová

Konec léta se od nejstarších dob zdá být pro vděčnost „dobou příhodnou“. Předkřesťanské kultury i křesťané dvou tisíciletí právě v tomto období vyjadřovali a vyjadřují díky za dobrou sklizeň a za všechno, čím se zúročila usilovná práce. „Letos, buď Bohu chvála, přehojná žeň byla, sejpka se rychlo obilím naplňuje. Radostí plesáme, že práce se skončila, za každou krůpěj, která se vypotila, nemálo dobrého se užije,“ shrnul na sklonku 18. století český písmák František Jan Vavák podstatu všelijakých dožínkových slavností, vinobraní a dočesných.
Vděčnost ale není jen sezónní záležitostí a zdaleka není vyhrazena jen darům země. Toto téma dnes objevují specialisté životního stylu, poradci a psychologové, když se snaží vyvést své klienty z depresí a neuspokojivých vztahů. Objevuje se v ženských časopisech a už i popularizátoři je kladou do úzké souvislosti s dobrou psychickou kondicí, fungující rodinou, či dokonce zdravou imunitou. Oklikou se tak do společnosti vrací postoj chvály a díků, který byl vlastní už prvním křesťanským komunitám (vždyť výraz „eucharistie“, označující jádro života církve, neznamená nic jiného než „díkůvzdání“, jak dále vysvětluje liturgik P. Petr Soukal). Modlitby chval a díků, kterými se k Bohu obraceli sv. Tomáš Akvinský, sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri, patří ke „zlatému fondu“ křesťanské kultury.
Pramen životní radosti
Pod tíhou každodenního koloběhu jako by však naše schopnost být vděční někdy ustupovala do pozadí. Také konzumní postoj „chci všechno a hned“ vděčnost ubíjí. Oblíbený autor duchovní literatury, benediktin Anselm Grün se nad tím zamyslel v knížce vydané česky pod výmluvným názvem Štěstí vděčnosti (KNA 2005). Upozorňuje, že nevděčný člověk si neumí všímat dobrých věcí kolem sebe, přijímá je jako samozřejmé, a tudíž je ani nedovede náležitě ocenit – a to platí i pro vztahy s druhými. Nevděčnost dává Grün do souvislosti s nespokojeností, neustálými stížnostmi, srovnáváním a závistí. Kdo ale objeví vděčnost a naučí se děkovat, postupně odhalí, kolik dobra a krásy je okolo i ve druhých lidech, a narazí na vydatný pramen životní radosti.
Jak vysvětluje dále P. Jiří Pilz, kněz a psycholog, naštěstí se dá vděčnost nacvičit. Začít lze u úplných maličkostí: tekoucí voda, kartáček na zuby a čistý ručník, fungující kávovar a rozpečený rohlík k snídani. „Za co jsi vděčná?“ zeptala jsem se čtyřleté Stázky našich sousedů. „Za to, že máme kočičku.“ – „Za co jste vděčný?“ položila jsem tutéž otázku kolegovi Jaroslavu Somešovi, který má na krku osmdesátku. „Cítím vděk každou chvíli, za věci zásadní, životně důležité, i za drobné pomoci a službičky, které mi někdo jen tak mimochodem prokáže. Všechno to má pro mě velkou cenu.“
Svět je krásné místo
Chceme vás touto dvoustranou pobídnout k zamyšlení, kolik dobrého kolem nás zaslouží vděk a kolika způsoby jej lze vyjádřit – třeba se o to podělíte v naší rubrice Bůh v mém životě. A možná se ukáže, že i když se to leckdy nezdá, svět je přece jen krásné místo, protože je stvořil dobrý Bůh.