Pomohou přátelé a čas

Vydání: 2020/44 Biskupové: Nebojte se!, 27.10.2020, Autor: Jiří Gračka

Smutek, pocit opuštění, zoufalství a bezmoci, ale také hněv, lítost, výčitky svědomí nebo úzkost a někdy také touha či úleva. Všechno to se v člověku může začít ozývat poté, co přijde o někoho blízkého.

 
Ztráta blízkého vyvolává celou škálu pocitů a důsledků, vyrovnat se s ní trvá i roky. Snímek Filip Fojtík

 
Smrt vedle silných emočních reakcí nabourává pocit vlastní identity pozůstalých, jejich vztahy s jinými lidmi, a dokonce přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa. V hlavě se objevují otázky jako: „Jsem ještě manželka, matka…?“, „Jak teď odpovědět na otázku, kolik mám dětí?“ nebo „Jak to Bůh mohl dopustit?“ A truchlení se neomezuje jen na psychiku, doprovázejí ho třeba i symptomy tělesné: únava a vyčerpání, zažívací problémy, dušnost, bolesti svalů a kloubů, nespavost nebo změna chuti k jídlu.

„Zármutek zasahuje člověka plně a na všech rovinách. Je to přirozená reakce na ztrátu milované osoby, a cokoliv se v průběhu truchlení objeví, je zpravidla normální,“ říká psycholožka Naděžda Špatenková z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která se tématy truchlení a péče o pozůstalé dlouhodobě zabývá. Ač se podle ní většina truchlících k běžnému životu vrací po dvou až čtyřech měsících a určité „uzdravení“ obvykle trvá rok a déle, je i tato doba individuální. „Například ovdovělé ženy truchlí tři až čtyři roky, zatímco ovdovělí muži kolem deseti měsíců. Ne proto, že by truchlili méně, ale spíše se jim dostává více opory než ženám. Naopak pozůstalým rodičům to může trvat téměř celý život,“ vysvětluje.

Únik z reality je slepá ulička

Truchlení má několik fází, kterými je třeba si projít. Na počátku se dostavuje šok, popírání nebo zlost. S uskutečněným pohřbem končí fáze sebekontroly vyvolaná zaneprázdněním a přichází zármutek v plné intenzitě. V závěru pak dochází k adaptaci na danou situaci a na to, že zemřelý v životě pozůstalých schází. „Důležité je splnit čtyři P: přijmout ztrátu jako realitu, prožít si zármutek, přizpůsobil se světu, ve kterém zemřelý už není, a přeinvestovat city, což znamená citově se odpoutat od zemřelého a tyto city vložit do jiných činností a vztahů – ať už stávajících, nebo i nových,“ dodává psycholožka.

Vyrovnat se se smrtí blízkého podle ní pomáhá leccos. I když neexistuje žádný „správný“ způsob truchlení, některých je namístě se vyvarovat. „Zármutek se rozhodně nedá překonat alkoholem, drogami, jídlem, hněvem, soudními spory, fantazírováním, izolací, nakupováním, prací ani jiným únikem z reality,“ varuje Špatenková. Odborná – psychologická nebo psychiatrická – pomoc je pak nezbytná v případech, jako jsou deprese, různé podoby závislosti, hypochondrické symptomy, fobie, záchvaty paniky, intenzivní pocity viny a sebeobviňování, sebevražedné pokusy nebo různé formy duševních poruch.

Zůstat v kontaktu se skutečností pomáhá například nutnost řešit praktické otázky související s úmrtím blízkého: zařizování pohřbu, vyřizování úředních náležitostí, potřeba uspořádat pozůstalost a podobně. „Pro pozůstalé to může být náročné, obtěžující a složité, mohou také potřebovat pomoc nebo radu – a té by se jim mělo dostat. Současně jim ale řešení praktických otázek pomáhá zůstat v rámci možností aktivní, vrací je do každodenní reality. Pomalu, ale jistě si uvědomují, že musí žít dál i bez zemřelého a že to nakonec zvládnou,“ konstatuje psycholožka.

Sdělená bolest – poloviční bolest

Průvodcem na dlouhé, náročné a trnité cestě truchlení má být především rodina, případně přátelé a známí. „Jenomže zármutkem mohou být zasaženi všichni blízcí a přátelé zase obvykle nevědí, co dělat, co říct. A tak nezřídka neudělají vůbec nic a raději se pozůstalým vyhýbají,“ upozorňuje Špatenková a varuje i před neútěšnými větami typu: „Netrap se tím!“, „Život jde dál!“, „Musíš být silný!“, „No tak, už nebreč!“ nebo „Všichni tam musíme…“

Co naopak pomáhá, je věnovat druhým čas, naslouchat, sdílet bolest nebo společně vzpomínat na zemřelého: zkrátka nabídnout podporu v duchu úsloví „sdělená bolest – poloviční bolest“. Nejintenzivnější doprovázení zpravidla potřebují pozůstalí ve fázi akutního žalu, bezprostředně po smrti blízkého, složitá ale mohou být také jiná období – třeba řešení praktických záležitostí, s nimiž si nyní nevědí rady. „Zvláštní pozornost pak věnujte období tří měsíců po úmrtí. Pro všechny ostatní je to ‚přece už dost dlouho‘, ale pozůstalému teprve teď v plné intenzitě dochází, o co všechno přišel,“ upozorňuje psycholožka.

Na otázku: „Kdy to skončí?“ univerzální odpověď neexistuje. „Život pozůstalých už nikdy nebude stejný jako dřív, nové ‚normální‘ není stejné jako staré ‚normální‘. Protože zemřelý člověk byl pro ně důležitý, už to bez něj nikdy nebude stejné. Postupem času to zkrátka bude jiné a záleží také na tom, jak oni sami budou v tomto ohledu aktivní a co všechno pro zvládnutí svého zármutku udělají,“ uzavírá Naděžda Špatenková.

JIŘÍ GRAČKA


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 48 24. – 30. listopadu 2020

Začíná advent: Připravte cestu Páně

Do čtyřtýdenní přípravy na Vánoce vstupujeme letos s koronavirovou pandemií, ale také s výzvou českých a moravských biskupů k modlitbě, postu a almužně.

celý článek


Láska a radost zůstanou

„Co bude po smrti?“ – „Na to nemysli!“ – „Kam směřuje svět, ve kterém žijeme, jak skončí?“ – „Na to nemysli!“ Tak může dnes často vypadat rozhovor o…

celý článek


Přijde, ať chceme, nebo nechceme

Jednou z typických nemocí dneška je nespavost, insomnie. Dokonce existuje „spánková prokrastinace“, tedy patologické odsouvání spánku, s nímž souvisí jako důsledek…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay