Vydání: 2020/19 ČBK povede Jan Graubner, 5.5.2020, Autor: Jiří Gračka

A tyto obavy se záhy ukázaly jako oprávněné: vyúčtování za léta útlaku smetlo se skutečnými viníky různých jazyků – lidmi, kteří s nacismem kolaborovali a nestačili se včas vytratit stejně jako mnozí exponenti tohoto režimu – zástupy více či méně nevinných. Byla to jak naprostá většina Němců, kteří před válkou a mnohdy i během ní žili v českých, moravských a slezských městech a obcích pokojně a s nacismem se nijak nezapletli, tak velký počet těch, kdo byli v nepravý čas na nepravém místě a připletli se do soukolí divokého odsunu – do této snahy i pomsty československého státu vyrovnat se s národnostními problémy tím, že se na tři miliony Němců odsunou za hranice.
Dojít konečného součtu těch, kdo zaplatili životem, nebo jen vypočítat místa těchto projevů nespravedlnosti je téměř nemožné. I spisovatel Jiří Padevět, který se případy poválečného násilí páchaného převážně na civilním obyvatelstvu pokusil před čtyřmi lety vyčerpávajícím způsobem shrnout ve své sedmisetstránkové publikaci „Krvavé léto 1945“, připouští, že ještě dnes bychom našli dosud neobjevené hroby.
A podobně nesnadné je podle něj kategorizovat, kdo se násilí dopouštěl: vojáci, příslušníci různých polovojenských formací, ozbrojenci různých národností, od armádních jednotek přes partyzány až po seskupení ozbrojenců, kteří pod maskou „národní očisty“ páchali vraždy a loupežné mordy. „Mezi vykonavateli pomsty, často chápané jako spravedlnost, se objevili i vyložení sadisté a devianti, kteří si v ponižování a násilí libovali,“ píše Jiří Padevět ve zmíněné knize a dodává: „Řada z nich byla ještě v létě 1945 zatčena a vyšetřována, nicméně většina případů skončila propuštěním pachatele do roku 1948, někdy i jeho využitím Státní bezpečností.“
Zmíněný postoj státu, a především komunistického režimu, je také důvodem, proč se o páchaném násilí až donedávna nemluvilo a zmínky o něm ještě dnes jitří emoce – ať už je to vůbec první pokus o veřejnou připomínku násilí při divokém odsunu, kterou v roce 2002 zbudovali obyvatelé Broumovska na Bukové hoře, či Pochod smíření na památku odsunu německého obyvatelstva z Brna, anebo třeba zbudování památníku na Švédských šancích nad Přerovem, kde město nechalo vztyčit kříž teprve v roce 2018. „Jde sice už jen o ojedinělé projevy, jsou však stále přítomné a svědčí o tom, že ani po osmi desetiletích nebyly všechny rány zaceleny,“ říká o protestech Petr Bergmann z Broumovska, kde společně s dalšími lidmi stojí v čele občanských iniciativ, které násilný odsun a předválečné poměry regionu připomínají.
Důležitá je totiž podle nich nejen sama připomínka poválečného násilí, ale také zachování toho, co v naší zemi po početně nejsilnější národnostní menšině zůstalo. Na Broumovsku proto nadšenci pečují mimo jiné o řadu památek: církevních i necírkevních, velkých staveb i drobných památek v krajině. Pozůstatkem odsunu jsou tak nejen stovky a tisíce hrobů či památníků jednotlivých incidentů, ale též hluboké šrámy v krajině, zemědělství, průmyslu, kultuře a historickém dědictví i na duši obyvatelstva. „Naše společnost se odsunem připravila o svůj někdejší mnohonárodnostní charakter, což se myslím jako největší újma ukázalo dostatečně průkazně zejména v pohraničních oblastech,“ uzavírá Bergmann.