Neublížit svým těžkým batohem

Vydání: 2022/41 Papež apeluje na Putina, 4.10.2022, Autor: Jan Paulas

Každý v životě prožil nějaké křivdy. Proč se nám vlastně dějí a jak s nimi naložit, radí psychoterapeutka PETRA VESELÁ z Křesťanského terapeutického centra v Praze.

 
Když mám na zádech těžký batoh, myslím jen na to, jak se zbavit tíhy. Snímek Pixabay

Křivda patří k věcem, které snášíme nejhůře, někdy ji s sebou vláčíme celý život. Proč je tomu tak?

Protože se křivda dotýká našich nejhlubších hodnot, často i nevědomě. My ani nevíme, že se dotkla stavebních kamenů naší duše, kterými bývají pocit spravedlnosti, důvěra, věrnost. Když se třeba v manželství sáhne na věrnost, dotyčný to cítí jako nejhlubší křivdu. Když se někdo dotkne naší víry, že Slávia vyhraje titul, po čase si na to ani nevzpomeneme, protože mezitím už fandíme Viktorce Žižkov. Ale ve chvíli, kdy se poruší něco, co dělá člověka člověkem, je to velmi silné.

Proč si tedy lidé ubližují, když sami nechtějí, aby jim bylo ubližováno?

Jsem přesvědčená, že primárním cílem člověka není ublížit druhému, ale zbavit se nějakého vlastního trápení. Často si myslíme, že druhý to udělal úmyslně, a nepátráme po motivech, které měl v hlavě, protože vidíme život ze své perspektivy. Velmi často se setkávám u manželů, kteří mají spor a ten dospěje až k terapeutovi, že ani jeden z nich nechtěl druhému ublížit. Ale snažil si nějak ulevit, polepšit, vyřešit něco, co ho tížilo či trápilo – a neuměl to udělat jinak, než že ve finále zranil
druhého.

Takový příklad máme už na začátku Bible, kde na sebe Adam s Evou vzájemně svalují vinu a zraňují se.

Ale primární motiv nebyl druhému ublížit, nýbrž setřást ze sebe vinu. V tu chvíli nám naše emoce často úplně zabrání vidět svět kolem sebe. Cítíme jen tíhu a té se potřebujeme zbavit. A někdy je to tak velké, že nám to úplně zastře pohled na ostatní lidi. Ve chvíli, kdy mám na zádech hrozně těžký batoh, myslím jen na to, jak si ulevit, a ne na toho, kdo stojí vedle mě. A až batoh položím na něčí nohu, teprve mi dojde, že jsem tím zároveň ublížil.

Jak takové ublížení překonat? A co říkáte na rady typu: hoď to za hlavu, nehrab se pořád v minulosti?

Ne vždycky to jde rychle. Dokud nás Boží moudrost, láska a pečující dlaň neošetří a neuzdraví nebo se nedozvíme informace, které nám pomohu se posunout (třeba že druhý člověk nám nechtěl ublížit, ale řešil si tím nějakou vlastní tíhu), tak se pocit křivdy překonává těžko. Potřebujeme motivaci, proč to máme udělat. A potom také platí, že Pán Bůh někdy pracuje v čase, takže potřebujeme čas. Není to ale tak, že čas běží a my jen sedíme. Během té doby se v našem životě odehrávají další věci, které mohou rozšířit naše znalosti, zkušenosti a možnosti. Někdy máme dojem, že můžeme jen trpět a cítit se zrazeni, ale až zakusíme radost, zjistíme, že se můžeme i radovat. Podobně jako když ve škole zakusíme zvědavost a už se nemusíme jen nudit, ale vydat se za poznáním. Rozšíří se naše portfolio možností a my můžeme volit: odpustit stačí jednou, nenávidět musíš pořád. A je jenom na nás, jak se rozhodneme.

Je ovšem rozdíl mezi odpuštěním a pouhým vytěsněním a zapouzdřením křivdy, která jakoby zmizí, ale skrytě pracuje pod povrchem. Pak třeba křivdy z dětství ovlivňují mé vztahy v dospělosti.

A přenáší se do dalších generací. Ale nabízím zase pohled, že rodiče v té době dělali to nejlepší, co uměli. Kdyby zvládli něco lepšího, udělali by to. Teď ještě neznám důvody, proč to neuměli, a tak hrozí, že se zapouzdřím v nějakém momentě života. Rezignuji na to, že se člověk vyvíjí, nedávám šanci sobě, ani rodičům, že by se v životě mohli mentálně někam posunout. Anebo vidím, že dnes už jednají jinak, a řeknu si: Proč tak nešlo tehdy? No protože mezitím něco prožili.

Někdy po druhých chceme, aby byli dokonalí, a neodpouštíme, že jsou jenom lidi. Ve své dětské naivní víře na rodiče navalíme tíhu dokonalosti a až do pozdního věku ji z nich nechceme sejmout. Tím ovšem často sami trpíme, protože se snažíme být také těmi dokonalými rodiči. Místo kultury odpouštění a chápání lidství vytváříme kulturu zákonictví a zaslepenosti vůči lidské křehkosti.

Někdy si lidé myslí, že odpustit znamená zapomenout. Člověk ale nemůže některé věci zapomenout.

Přesně tak, někdy v legraci říkám: Zapomínání nechte na alzheimera a demenci.

Jak ale takovou zkušenost zpracovat?

Mohu se na ni podívat, co jsem se díky ní naučil, jak mě to formovalo jako člověka, jaké chyby nemusím dělat, a být dokonce za tuto zkušenost vděčný, i když bolela. Když se kytaristé začínají učit hrát, první rok chodí s krvavě otlačenými prsty. Pokud to ale nevzdají a překonají bolest, nakonec kytaře odpustí, že je tak trápila. Díky ní totiž rozvinuli portfolio svých dovedností.

Když mě vzpomínka na křivdu jako ty struny už nezraňuje, nebolí, nedrásá, je to znamení, že jsem se s ní vnitřně vyrovnal, zpracoval ji?

Může být a může mi k tomu pomoci i vědomí, že mi ten člověk pomohl „upgradovat se“ na lepší verzi sebe sama. Pomohl mi naučit se být silnějším, lepším v komunikaci, velkorysejším, sebevědomějším, laskavějším – těch možností je spousta. To jsou lekce, které bych se teoreticky z knížek jen stěží naučil. Prožité zkušenosti jsou v našem životě i pevnější.

Mají to křesťané v tomto směru snadnější, když mají odpouštění „v popisu práce“?

Možná je to snazší v tom, že máme dostupnější vzor v Pánu Ježíši, který nepočítá křivdy, učí nás milovat a odpouštět. Ale někdy se tím naopak cítíme svázáni jako povinností. Obzvlášť když nás rodiče v dobré víře nutí tyhle věci dělat automaticky, aniž bychom to skutečně sami vlastním srdcem či rozumem pochopili, vnitřně zpracovali. Když se to jako děti naučíme, v pubertě přijde obvykle zpochybňování a někdy i velký vzdor.

Anebo mohu říkat, že jsem tomu člověku odpustil, protože vím, že to po mně víra požaduje, ale v srdci mám pořád hořkost. Mohu být v zajetí falešné představy…

Že je to něco jako automat na Coca-Colu: hodím tam křivdu a vypadne odpuštění. Často to vnímám u spousty lidí, kteří se cítí být zraněni církví, věřícími lidmi, a jsou pod tlakem povinného odpouštění. Navíc sami často nezažili pocit, že jim někdo odpustil, a cítí, že jsou to jen prázdná slova. Nemají jak pochopit krásu odpuštění, ten osvobozující pocit, když člověk odpouští z vlastní vůle, ve svém srdci. Nikdo jim to neukázal. V církvi mnohde vidíme spíše spoustu zákonictví, jakoby Ježíš vůbec nepřišel. Lidé stále jen soudí: tohle je dobře nebo špatně, tohle musíš nebo nesmíš. Pořád žijí ve Starém zákoně „vina – trest“ a milosrdenství někde v koutku spí nebo pláče. Pravidla jsou jim víc než konkrétní život.

To jsou pak případy, kdy křivdu páchá církevní společenství vůči lidem, kteří nějak selhali.

Přesně tak, to je křivda odsouzení. Někdy slýchám zajímavý názor, že církev v dnešní době trpí nedostatkem hříšníků. Lidé mají pocit, že do ní mohou až tehdy, když budou dokonalí, bez hříchu, aby se líbili Pánu Bohu. Ale on ví, že hřešíme. Jeho nezajímá, že jsme selhali, ale co s tím pak budeme dělat. My ovšem přijdeme mezi lidi, kteří jsou velmi rychlí v tom říct nám „teď jsi selhal“ a chtějí nám být nablízku, až s tím něco uděláme.

Setkala jste se i s případy, že někdo má potíž odpustit Pánu Bohu, že ho nechal ve štychu? A jak s tímto pocitem naložit?

Trpělivě a laskavě pracovat s tím, že Pán Bůh vám to v čase pomůže pochopit. Dám příklad z vlastního života, ve kterém jsem nadělala také spoustu chyb. Pustila jsem se třeba do podnikání, které zkrachovalo, a já jsem měla strašné dluhy. Celá léta jsem pak jen chodila do práce, abych je splatila, neměla žádné přátele a měla pocit, že vůbec nežiju. V době, kdy se mi je konečně podařilo uhradit, jsem potkala svého budoucího manžela. Hned jsem věděla, že je to ten pravý, ale on mě odháněl slovy: „Jsem neperspektivní, mám dluhy.“ Zeptala jsem se kolik, a když mi to prozradil, začala jsem se strašně smát. Manžel na mě nechápavě koukal a ptal se, co se stalo. A já jsem mu řekla, že jsem právě před pár dny zaplatila pětkrát tolik. V tu chvíli mi došlo, k čemu byla ta předchozí zkušenost dobrá.

Kdybyste nezkrachovala, asi byste se dluhů lekla…

Neměla bych tu zkušenost, úžasného manžela a vztah, kdy se denně modlíme a děkujeme. I manžel měl podobnou zkušenost, kdy mu některé věci začaly dávat smysl až v určitém momentě. Trvalo to i sedm deset let. Bylo potřeba jen důvěřovat, být trpělivý a otevřený tomu, že sebebolestnější zkušenost nám jednou dá smysl.

JAN PAULAS

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2022

Za svobodu vyznání

K alarmující situaci milionů lidí pronásledovaných ve světě za své náboženské přesvědčení přitáhla pozornost Červená středa – mezinárodní iniciativa, která…

celý článek


Myslet i na druhé, kteří nemají

Kromě dárků pro své blízké lze myslet i na ty, kteří se potýkají s nedostatkem. Charitativní organizace k tomu připravily řadu projektů a sbírek.

celý článek


Aby nám něco důležitého neuteklo

Říká se, že vše zrychluje a něco na tom bude. Rychlé nákupy, zpravodajství z celého světa okamžitě na dosah ruky, internet rychlý jako blesk, o autech ani nemluvě.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay