26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Není zajímavý vítěz, ale poražený

3. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/40 Cizinci v české církvi, 3.10.2006

Domov je pro někoho domek se zahrádkou či rodné město, pro jiného společenství lidí - jeho význam si člověk uvědomí, až když mu schází. Při přípravě našeho tématu jsme se proto rozhodli, že se podíváme na naši (domovskou) církev poněkud od lesa - tedy z ciziny. S jezuitou Petrem Kolářem, který na konci 60. let odešel do emigrace a po svém návratu vedl patnáct let francouzské společenství v Praze, jsme si povídali o tom, jak prožívají katolickou víru, církev a náboženství lidé v jiných místech Evropy.

Jaké to je být někde cizincem?

Hodně záleží na tom, z jakého důvodu je člověk v cizině. Lidé, kteří odejdou jako exulanti s pocitem, že je to navždy - jako jsme byli třeba my - musí mít nějaký silný důvod. Musí to být pro ně otázka života a smrti, protože jinak to ten člověk nevydrží. My Češi na Západě jsme byli vlastně utečenci. Cizinci, alespoň ti ze západní Evropy, kteří žijí dnes v Praze, jsou v úplně jiné situaci. Jsou tady oficiálně a je jich daleko méně, většinou jsou tu na určitou omezenou dobu. Potom tu ale máme také lidi z východní Evropy a z Balkánu, kteří k nám jezdí za prací, často načerno. A na ty naše země ještě pořád není připravena. My se stále ještě trochu bojíme o naše hranice. Nemáme rádi cizince, nemáme dokonce rádi lidi, kteří se vracejí z exilu.

Je u nás někdo pověřen jejich pastorací?
Z církevního hlediska nejsou národnostní skupiny u nás velké - kromě Ukrajinců, kterých je hodně - jsou to většinou řeckokatolíci a v Praze mají několik farností. Ale ti nepatří do systému místní katolické církve, mají svého eparchu a určitá péče je pro ně zajištěna. Další dvě skupiny, které u nás mají určité zázemí, jsou Slováci a Poláci. Máme tu celou řadu polských kněží, kteří jsou faráři v českých farnostech, kde mohou své krajany velmi nenásilně integrovat. Slováci mají velkou jazykovou výhodu, přesto zde mají vlastní společenství. A potom je tu skupina německá, ta u nás má cosi jako exteritoriální farnost, tedy faru zvláštní kategorie - Němci po staletí v této zemi žili a jsou pro nás jinými hosty než třeba Američané. Mimo jiné právě němečtí katolíci nás nejvíce podporovali po celou dobu totality a podporují nás dodnes.
Jsou tu i další národnosti, jejichž společenství fungují - máme tu skupinu španělskou, italskou, americkou, francouzskou - ale žádná z nich nemá svou vlastní farnost. Francouzi se na začátku o to pokoušeli, není to však vůbec jednoduché. Naši kněží jsou placeni státem a v jistém smyslu jsou vlastně státními zaměstnanci. Kdyby měla vzniknout nová farnost, tak by se pro toho faráře musel najít vlastně státní plat. Navíc by to musela být farnost nějakého zvláštního typu, nemohla by to být teritoriální farnost, protože celá republika už na farnosti rozdělená je. A nemůžete ustanovit francouzskou farnost třeba někde v Krkonoších a říci, tady není nikdo, tady by to šlo. Takže nejjednodušší je, když tato společenství existují jako určité neformální skupiny.

Má toto administrativní zařazení nějaký praktický dopad?
Zejména to znamená, že společenství nemá žádný jiný příjem, než co přispějí věřící. V případě Francouzů to nevadí, jsou na to zvyklí. Jsou štědří a kněz, který jim slouží, se má líp než český kněz. Já pokládám tento systém za zdravější než ten náš. Čeští věřící se často velmi diví, když kněz řekne, že potřebuje něco zaplatit. Jsou zvyklí, že vrchnost kněze platí, a tak mají pocit, že se jich to netýká.

Co znamená starat se jako kněz o skupinu cizinců? V čem se to liší od běžné pastorace?
Především musí být ten člověk církevně naladěn na jejich vlnovou délku. Nemylte se, církví je tolik, kolik je národů, a rozdíly mezi nimi jsou obrovské. Národní mentalita se promítá do způsobu, jakým lidé prožívají náboženství, tedy viditelnou podobu víry. Takže když chcete takovou obec spravovat, musíte být z nich. Já jsem měl výhodu, že jsem se tím za těch 15 let exilu ve Francii prokousal. Samozřejmě, že mi lezou někdy na nervy a já jim asi taky. Ale jinak jsme si rozuměli a nebylo třeba pořád něco vysvětlovat.

Vy jste měl možnost poznat blíž francouzskou církev. Jaká je?
Francouzi jsou nám mentálně dost vzdálení. Tamní církev byla jedním ze dvou hlavních iniciátorů Druhého vatikánského koncilu. Už od 19. století vystupovala proti zbytnění a centralismu církevního aparátu, studovala a vydávala spisy církevních otců ze třetího a čtvrtého století. Na jejich základě se dožadovala změn v církvi, které byly vlastně návratem k tomu, co už tu kdysi bylo. Francouzi se navíc na koncilu podíleli a dlouho z něho i čerpali. Když jsem tam v roce 1968 jako takový typický moravský katolík přišel, nestačil jsem se divit.

Co vás překvapilo nejvíc?
Oni především úplně 'vyčistili' sakrální prostor. Tam nebylo skoro nic. Žádné obrázky, žádná socha. Při modlitbě všichni stáli se založenýma rukama, nikdo neklekal. Nemají žádné mešní zpěvy, jako máme my, v jejich liturgii se dlouho udržel gregoriánský chorál, který jim byl přes latinu bližší. Ale především - francouzská církev je sebevědomá a francouzští katolíci taky. A nejsou rádi, když jim někdo poručníkuje. Kdežto český katolík je poslušný, cítí se dobře na kolenou.

Jaký to má vliv na způsob tamější pastorace?
Francouzští katolíci jsou lidé vzdělaní i ve své víře, lépe vzdělaní než celá řada kněží u nás. Na rozdíl od českých kázání, která jsou spíš moralizující, je francouzská pastorace spíše interogativní. Kladou se otázky, i když nejsou třeba jasné odpovědi. Pokud to jsou otázky společné, jsou tou nejlepší základnou k výměně názorů, k lidským vztahům, přátelstvím. V tomto směru mně Francouzi vyhovovali.

Mnoho kněží dnes jezdí na studia do zahraničí. Myslíte si, že zážitek cizí země je pro ně důležitý?
Pobyt v cizině je přínosný za předpokladu, že tam člověk chce a že má zájem zemi skutečně poznat. Když tam někdo jede s tím, že ty dva roky nějak zvládne a potom ahoj, tak to je turismus. Dobrá míra jsou tři roky. První rok neumíte jazyk, neznáte školní systém, jste sám. Setkáváte se jenom s Čechy, kdykoliv můžete, vypadnete domů. Druhý rok začnete tu a tam něco rozumět, sem tam jste schopen něco říct, diskutovat. Třetí rok, když se snažíte, tak už opravdu zvládáte jazyk, máte kontakty. A pak už se vám třeba nechce ani zpátky.

Často se dnes hovoří o tom, že Evropa by se měla upamatovat na své společné křesťanské kořeny. Pokud je ale takový rozdíl mezi národními církvemi, lze vůbec o něčem takovém uvažovat?
Samozřejmě, že ano. Jsme bratři, přestože bratři neznamená dvojčata, natož dvojníci. Mít někoho rád jako bratra neznamená, že on bude jako já. Ale že já ho budu mít rád jako sebe. A nesmím od něho čekat, že bude mít tak rád knedlíky a svíčkovou a já nevím co všechno. Ne, on je jiný a já jeho odlišnost vydržím. Tím teprve vzniknou podmínky pro to, aby i on řekl, že Češi taky nejsou tak špatní. V tom se Evropská unie liší od obchodního sdružení. Že se nebudu zajímat jenom o nejúspěšnější podnikatele, kteří nejvíc vyrobí, o ty, kdo něco vyhráli a vede se jim, ale první otázka se bude týkat těch, kteří prohráli. To je evropské a to je křesťanské. A v tom máme velký dluh.
Připravila ADÉLA SUŠICKÁ


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou