Nemrhat časem, stihnout jen něco

Vydání: 2020/29 Velehradské díky lidem v první linii, 14.7.2020, Autor: Tereza Zavadilová

Naše doba je rozporuplná: na jedné straně podporuje trend „udělat si pohodičku“, ale na druhé naopak klade extrémní nároky na výkon. Jak mezi tím najít rovnováhu a klást si přiměřená očekávání? A k čemu nás volá Bůh?


Ať si každý najde místo k odpočinku, které mu nejvíce vyhovuje. Snímek Pixabay


Lenost a workoholismus (závislost na práci či chronická přezaměstnanost) jsou dva extrémy nezdravého vztahu k činnostem. První z nich je hojně kritizován už ve starozákonních knihách (Př 6; Sír 22) i evangeliích (Mt 25), druhý naopak ve společnosti často klamně považován za nejvyšší ctnost.

Teoložka Kateřina Lachmanová v knize Dvojí tvář lenosti (KNA 2013) dokonce za příčinu lenosti označuje nedostatek lásky k Bohu, jejímž důsledkem může být až zavržení úmyslu, který s námi Stvořitel má (srv. Lk 7,30). A dodává, že mimo obtíže v pracovních kolektivech působí tato neřest potíže v duchovním životě – například smyslovou „přeplácanost“ a neschopnost rozlišovat.

Pouštní otcové nazývají lenost acedií či „poledním démonem“ (tedy neschopností být naplno v přítomném okamžiku), jež se vplíží poté, co opadne ranní odhodlání k práci či modlitbě, a dotyčného paralyzuje. Setkáváme se s ní také v polovině lidského života v podobě krize středního věku. „Lenost uvede do mrákot“ (Př 19,15). Je jasné, že v takovém rozpoložení se velmi obtížně dotahují do konce svěřené úkoly. Chybí motivace i vytrvalost.

Kam se vlastně řítíme?

Opačným extrémem je workoholismus, tedy neschopnost přestat pracovat, nebo na práci alespoň nemyslet a nechat ji ležet. Lidé propadají práci z různých důvodů – zaviněných i nezaviněných. Psychoterapeuti potvrzují, že workoholismus, ač provozovaný v té nejlepší víře (zajištění potomstva, zvýšení životní úrovně či dosažení uznání nebo obětavá práce na bohulibých projektech) často tvrdě dopadá na zdraví a vztahy, a v důsledku je známkou bezohlednosti – k vlastnímu tělu, k nejbližším a k Bohu. „U workoholismu často od něčeho utíkáme,“ podotýká psychoterapeut Michal Petr.

„Člověk je pod tlakem vlastních životních vzorců u všeho, co dělá. Je přesvědčen, že musí odvést práci v přesně stanoveném čase a vykonat ji mimořádně dobře,“ varuje v knize Lék na únavu ze života (KNA 2014) známý benediktinský mnich Anselm Grün. A dodává, že takový perfekcionismus – podpořený kulturou výkonnosti, kdy je hodnota člověka měřena jeho efektivitou – je vyčerpávající a zabraňuje Bohu, aby se v člověku „ujal vlády“. Také Písmo varuje před „roztržeností“ mezi množstvím úkolů, i když se nám všechny zdají žádoucí: „Synu, nepouštěj se do mnoha podniků najednou. Vezmeš-li jich na sebe příliš, nezůstaneš bez viny. Třebaže se budeš honit, nestihneš to“ (Sír 11,10).

Psychoterapeuti a duchovní autoři se obecně shodují, že ve vztahu k práci prospívá zachovávat řád a také si uvědomit, že vše nelze stihnout. Písmo sice vyzývá: „nepromarněte tento čas“ (Ef 5,15), ale neznamená to, že bychom se museli dřít od rána do večera. Workoholismus se přitom nevyhýbá ani církevnímu prostředí, kde bývají chronicky přetížení lidé dokonce považováni za „světce“. Přitom sám Pán Ježíš připouštěl únavu lidí a slitovával se nad ní (Mt 9,36; Mt 11,28), a nadto i Stvořitel sedmý den odpočíval (Gen 2,3).

Modlitba není ztrátou času

A když tedy – pokořeni velkou únavou – na chvíli přestaneme kroužit kolem sebe a svých mnohdy zbytečných starostí a dovolíme si odstup, můžeme se znovu „napojit“ na vnitřní pramen Ducha Svatého, jak radí Anselm Grün: „Ježíšova cesta k překonání frustrace vede ke kontaktu s vlastním srdcem a k pozornému a vědomému jednání.“ Ostatně modlitbou se čas nikdy neztratí, jak upozorňuje kněz a psychoterapeut Marek Jargus: „I ten, kdo je hodně vytížený, si na ni přibližně půl hodinky denně najde.“

TEREZA ZAVADILOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 32 4. – 10. srpna 2020

Videa zvou do kostelů

Otevřené chrámy, Noc kostelů, Církevní turistika, celá řada projektů zve do chrámů. S novinkou nyní přišla ostravsko-opavská diecéze ve spolupráci se sousední opolskou.…

celý článek


Co komentář, to člověk

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje…

celý článek


Dodnes zní zvony z Nagasaki

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž…

celý článek


Příroda učí všímavosti

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay