Vydání: 2008/26 Veřejné mínění v církvi, 23.6.2008, Autor: Jiří Macháně

„Církev potřebuje jako každý jiný živý organismus veřejné mínění, vyrůstající ze vzájemné výměny názorů jejich členů. Jen tak lze dosáhnout pokroku v jejím myšlení a jednání. Životu církve cosi schází, jakmile z něj mizí veřejné mínění. Vinu na tom nesou jak pastýři, tak věřící.“ Právě to uvádí o roli veřejného mínění v církvi a jeho formování médii pastorální instrukce Comunio et Progresio z roku 1971. My jsme o něm hovořili s královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou.

Jak vzniká veřejné mínění v církvi?
Bezprostředně a nejsnadněji na úrovni farnosti – a to hlavně na venkově, kde spolu lidé nejvíce mluví, těžší je to ve městě. K jeho tvorbě pro celou naši místní církev významně přispívají křesťanská média, včetně Katolického týdeníku. Ovšem neměli bychom přehlížet vliv světských médií. Ta nejen přenášejí informace, ale představují životní styl a s ním spojené postoje, které se prolínají s životní praxí věřících.
Máme v církvi jedno specifikum, jímž je čtení mezi řádky a slyšení mezi slovy. Určité zprávy a informace se čtou se svébytnou interpretací. Zvykli jsme si na ni především my, kteří jsme žili v totalitě. Ovšem situace se změnila a tento způsob „předporozumění“ teď často vytváří spíše fámy a zvěsti.

---

„Jan XXIII., Pavel VI. a Druhý vatikánský koncil jasně prohlásili, že pro člověka a naši moderní společnost je právo na informace podstatné. Dnešní člověk potřebuje spolehlivé, jasné, úplné a přesné informace. Jen tak dokáže chápat svět, ve kterém žije a který se stále proměňuje. Jen tak může zaujmout stanovisko ke skutečnostem a stále se měnícím situacím, které denně vyžadují jeho úsudek a jeho rozhodnutí.“ (Communio et Progressio 33-34)

---

Nemělo by tedy těchto meziřádkových sdělení ubýt?
Ano – přílišného generalizování, zjemňování a uhýbání před konkrétními výpověďmi o problémech, které mohou být nepříjemné nebo bolestivé pro ty, kteří informaci sdělují nebo přijímají, by mělo být někdy méně. Na druhou stranu nelze všechno říci úplně přímo bez obalu, to je bez ohledu na souvislosti a aktéry. Je nutné hledat cestu, jak co říci. Jinak má vypadat sdělení ve farnosti, v KT, v odborném časopise či ve světských médiích. Oslovujeme různé publikum, a proto je třeba volit jiná slova.

Stalo se vám, že byste se o něčem rozhodl vůbec nemluvit?
Rozhodující je láska a úcta k člověku. Jsou to situace, které se stávají – a to nejen při komunikaci s médii, ale například ve farnosti při vizitaci. Je velmi těžké některé věci ventilovat přímo. Nemohu vystoupit a říci například, že „pan varhaník už je bohužel starý pán a není schopen některé věci dělat, pomozte mu“. Musím hledat způsob, jak tyto věci lidem říci – někdy se nemohu vyhnout oněm sdělením mezi řádky.

K čemu je dobré pěstovat veřejné mínění o církvi ve světské společnosti?
Byli jsme posláni hlásat evangelium. Nejprve k „zahynulým ovcím domu izraelského“ – pro nás je to polovina statisticky pokřtěných katolíků v této zemi. Pak nám Kristus Pán řekl, abychom šli ke všem národům – tedy k těm ostatním. Veřejné mínění o nás samotných nám pomáhá spolupracovat a oslovit. Na tomto základě můžeme poznávat, co je ve společnosti z bohaté škály křesťanských principů a zásad opomíjeno, co chybí a případně, po čem společnost sama volá.

Jaká je úloha biskupa ve vytváření veřejného mínění?
Často si neuvědomuji, jak dynamická a důležitá je. Po velkou část roku nejsem zavřený na biskupství, ale setkávám se s lidmi přímo. To je nejúčinnější. Četba, poslech či sledování přináší do komunikace šum – příjemce sdělení není tak pozorný. Tím ovšem nechci snížit úlohu biskupa, který se obrací k lidem v pastýřských listech, poskytuje rozhovor křesťanskému médiu či vystupuje v ostatních sdělovacích prostředcích.

A co „skandály“?
Biskup by neměl být ten, kdo je vykřičí do novin. To přece nedělá žádná instituce ani rodina. V okamžiku, kdy se nějaký náš problém dostane do médií, však musím odpovídat pravdivě. Ale tak, abych tomu, kdo udělal nesprávný krok, neuzavřel cestu k nápravě. Nesmím zároveň vytvořit dojem, že nechci přijmout pravdu.

Před třinácti lety se biskupové shodli, že je nutné vytvořit na biskupstvích posty tiskových mluvčí. Jaká je jejich úloha?
Nejde o to zastupovat v kritických okamžicích biskupa, který by pak mohl říci, že to byl výrok tiskového mluvčího, s nímž se neztotožňuje. Spíš jde o hledání cesty, jak informovat o životě církve a navazovat kontakt s médii.

Je tu i další rozměr této služby: pomoci jako odborník efektivně komunikovat. Daří se i toto?
Ne zcela a ne všude. Získat tiskové mluvčí formované předchozí praxí v médiích je velmi těžké. Můžeme nabídnout jen o třetinu nižší plat, než má učitel základní školy. Stále je tu nebezpečí, že nerozlišujeme, zda mluvíme z kazatelny k praktikujícím katolíkům, anebo s novinářem – a tedy k lidem, kteří v církvi nežijí. Není divu, že vznikají dezinterpretace a naše řeč jim připadá jako z jiného světa. V tomto ohledu potřebujeme nejen tiskového mluvčího, ale především být v bezprostředním kontaktu s těmi, k nimž jsme posíláni – to je do všech končin světa. Zde někdy cítím deficit služby biskupa jako mostu pro vytváření veřejného mínění. Pravdou je, že se někdy neumíme vyjádřit pregnantně a časově úsporně, abychom nedovolili manipulaci s výpovědí.

„Svoboda jednotlivce, možnost vyjadřovat své pocity a myšlenky, je bezpodmínečně nutná, aby došlo ke správnému a přiměřenému vytváření veřejného mínění.“
(CeP 26)