26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Může učit náboženství i nevěřící?

7. 6. 2005

|
Tisk
|

Podle vás výuka v pravidelných hodinách katechezi oslabuje?

Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 7.6.2005, Autor: Jan Mazanec

Jak se vyvíjel způsob výuky náboženství od dob apoštolů a jakým způsobem je možné předávat víru „od katedry“ jsme se zeptali P. Václava Umlaufa SJ, který učil na Biskupském gymnáziu v Brně, je vydavatelem internetových učebnic náboženství (www.ucebnice.umlaufoviny.com) a nyní přednáší filozofii na PdF UJEP v Ústí nad Labem.

 

Jak se vlastně v dějinách církve začalo vyučovat náboženství?

Základní je ústní model, Pavlovo „Co jsme slyšeli, to vám předkládáme“ – to je základ, na němž funguje zvěstování v prvotní církvi. Dále už musíme rozlišovat. Prvním druhem katecheze je iniciace do tajemstvívíry. Katechumen musel podstoupit očišťovací a vstupní obřady a připravit se na velikonoční oslavu tajemství. Tento model je mystický, přesahuje pouhý vstup do církve. Kérygma čili hlásání a uvádění do tajemství spásy probouzí duchovní rovinu existence.

Druhý model se odvíjí od vazby na guru, mistra, který něco zažil a předává zkušenost duchovního života. Ve východních náboženstvích zenový mistr u žáka vyřazuje racionální složku, aby došel osvícení. Křesťané kladou větší důraz na integrální přijetí zvěsti. Oba modely katecheze se doplňují. Například u Pavla jde jak o zasvěcení do mystérií, tak o zvěst podpořenou příkladem této osobnosti.

Co způsobilo, že se během staletí z náboženství stala „pouhá“ výchova?

Jednou z příčin degenerace křesťanské zvěsti na náboženskou „výchovu“ je institucionalizace a banalizace tajemství. V církevním provozu chybí tajemství, tam se řeší, kdy se má udělat výstav a co se u toho bude hrát. Křesťanským mystériím se přestalo rozumět, protože jejich jazyk a zkušenost již nebyly z tohoto sekularizovaného světa. Zhruba do doby Francouzské revoluce běžný věřící chápal víru v rozměru tajemství bez většího problému, ale pozdější industriální společnost, založená na vědě, kosmos „odčarovala“. Náboženské symboly ztratily účinnost, a tím se katecheze dostala do krize.

Úpadek katecheze má i čistě církevní příčiny. Světci a hlasatelé jako Bonifác nebo Cyril a Metoděj způsobili v církvi rázovou vlnu, která vnesla do života duchovní dynamiku. Pak se ale vzniklá církevní struktura musela udržovat v chodu. Ve středověku už byli křesťany všichni, víru stačilo udržovat na rovině formálních úkonů bohoslužebného rázu. Hlavní slovo ztratily klášterní školy, které působily po staletí a jimi předávaná mystéria měla obrovský formační vliv. Katecheze se přesunula na farnosti spravované světským klérem, čímž se stala pedagogickým nástrojem se všemi klady a zápory. A skutečná krize přišla v momentě, kdy farář přebral matriky a další povinnosti, kdy se stal úředníkem (odtud také literární postava katechety karikovaná Haškem a dalšími). Pak už jen zřídka najdeme hlásání víry založené na osobním přesvědčení, na charismatu člověka, u kterého se hned pozná, že jeho slovo má sílu. Jistěže jde o zjednodušené schéma. Ale katechezi dnes vidím v krizi, a proto se ptám, proč a jak tato krize vznikla.

 

Pokud ji křesťané dělají profesionálně jako druh obživy, pak jejich snaha uživit se (či spíše: udržet se s tímto platem naživu) může kolidovat s osobním přesvědčením být svobodný pro Krista. Naštěstí i dnes máme lidi, kteří svým životem garantují slovo, které má váhu a smysl. Studenti by se s nimi ale rádi setkávali spíše na jiné úrovni, než je pravidelné vyučování ve škole. Já jsem po roce 1989 (podobně jako ostatní idealisté) prosazoval tezi, že náboženství má být nepovinné a neznámkované. Ale vznikly církevní školy, kde se výuka náboženství stala povinným předmětem. Co je povinné, to nudí. Aby ve třídách nevznikla zoologická zahrada, museli jsme udělat z „náboženství“ normální vyučovací předmět, známkovaný. Jinak šlo pracovat jen s minimem žáků. Výuka náboženství na církevních školách představuje klasický paradox: učitel vykládá o tom, jak víra a křesťanství osvobozuje. Děcka sedí povinně na fleku, odpovídají po vyvolání, napíší písemky, dostanou známky.

Řešení vidím v přebudování „nábožky“ na vyučovací předmět, jehož základem se stane teologie, etika, antropologie. Tím sice zmizí úvod do tajemství víry, ale lepší něco než nic. Například ve Francii i civilní školy zjistily, že pokud zmizí ponětí o křesťanské symbolice a víře, pak lidé přestanou rozumět i evropské kultuře, kterou po tisíce let náboženství neslo. Křesťanství je něco, co vytváří identitu Evropanů. V tomto smyslu bych chápal studium křesťanského náboženství jako vyučovací předmět na úrovni evropských studií nebo teorie kultury.

Odlišná věc je hlásání kréda: „Ježíš Kristus byl ukřižován pro naše hříchy, a tím nás smířil s  Otcem.“ Z hlediska zvěstování nelze do tohoto výroku vnést nějakou logickou nutnost, na které se zakládá každá věda, a tím i vyučování. Zvěst má paradoxní charakter, nemůžeme ji založit teo‑logicky. Do katecheze musí učitel vnést svoji zkušenost a oslovení musí vidět, že tomu i sám věří. To nelze systematicky vyučovat, nýbrž zvěstovat. Víru nelze učit, pouze hlásat a dosvědčovat. Ale „náboženství“ lze učit a známkovat: je systémem, není osobní vírou. V tom je celý vtip.

Lze vůbec skloubit katechezi a vyučování?

Jsem pro dvojkolejnost: na jedné straně výuka křesťanství jako náboženského a hodnotového systému; na druhé straně katecheze jako uvedení do víry silným přesvědčujícím slovem. Výuka „náboženství“ by měla odpovídat na otázky typu „co přineslo křesťanství dějinám Evropy“. Po druhé koleji se veze průrazné slovo, které nutí k zamyšlení nad vlastním životem. Učitel systematizovaného předmětu „náboženství“ ani nemusí být věřící. Stačí, když je přesvědčeným stoupencem křesťanského vidění světa a když umí své přesvědčení vyložit. Dvojkolejná výuka umožňuje žákům, aby zůstali svobodní vůči křesťanské zvěsti, a přitom jim umožňuje pozitivní a nestrannou debatu o křesťanských hodnotách. V opačném případě studenti zavrhnou jedno i druhé: křesťanský obraz světa i víru. Ve věku ranější puberty si každý řeší problém identity a startuje do světa, který je šíleně fascinující a zároveň šíleně nejasný. Výuka náboženství by měla poskytnout solidní orientaci – což se samozřejmě může doplňovat i s jinými předměty a alternativami.

Proč jste začal psát učebnice náboženství?

Učebnice pro gymnázium nebyly. Omrknul jsem dva modely, ale ani jeden nešel použít v našich poměrech. Americké učebnice kladou důraz na zvěst (kérygmatický model). Jsou určeny pro malou skupinku 14-16letých studentů - věřících nebo sympatizantů toužících po náboženské formaci. Vyučování většinou probíhá mimo školní rozvrh. Tyto učebnice představují ve své podstatě souhrn impulzů a podnětů k samostatnému zpracování. Jsou výborné, je tam spousta dotazníků a tematických okruhů. Začíná se od otázek „kdo jsem“, „kam patřím“, „jaké problémy mám“, hovoří se o étosu, a pak se teprve přechází ke křesťanské zvěsti, která etiku prohlubuje z hlediska Bible a Ježíšovy osvobozující zvěsti. Přes konkrétní problém (rasismus, drogy) a diskusi o řešení situace se děti nenásilně dostanou k víře. Druhým typem byly německé učebnice náboženství. V nich se zvěst nehlásá, ale vyučuje; představují ucelený systém teologie a etiky jakožto učebních předmětů.

Já jsem ideově vyšel od německého modelu, protože vyhovuje našim poměrům, v nichž náboženství funguje jako klasický vyučovací předmět. Ale pokusil jsem se vnést do učebnic ignaciánskou pedagogiku, látku probrat, krátce a výstižně ji shrnout a na závěr zdůraznit ještě jednou důležité věci. Snažil jsem se začínat projektem „dobrého života“, což dospívající pociťují jako osobní výzvu, a pak postavit modelové situace - například přes krádež cédéčka navést k budování osobního étosu a charakteru - a končit Ježíšovým étosem, stylem jeho života, což je mladým nekonformistům velmi blízké. O kompletní texty učebnic si mohou katecheti zažádat pomocí e-mailu - rád jim kompletní texty v elektronické podobě pošlu. Možná se najde i nějaký sponzor, který podpoří knižní vydání...

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou