Norimberský proces (20. 11. 1945 – 1. 10. 1946) nebyl první. Podobný pokus se uskutečnil už po první světové válce i v průběhu té druhé. V prosinci 1943 proběhl například soud s třemi důstojníky zajatými u Stalingradu. Během tří dnů byli uznáni vinnými a jejich popravě přihlíželo několik desítek tisíc Rusů. S velmi svébytnou představou spravedlnosti vstupovali po válce do jednání o potrestání nacistů právě Rusové. Rudá justice měla vlastní zkušenost s mnoha zmanipulovanými procesy, jejichž cílem nebylo hledat pravdu, nýbrž odsoudit člověka. Něco takového chtěli i od Norimberku.
Generální žalobce Američan Robert Jackson si byl vědom, že právní systém každé země je jiný. Proto byl zvolen princip přirozeného práva: některé věci (například vražda) se nedělají, i když je zákon umožňuje či rozkaz nařizuje. Ano, takový postup se blíží ustanovením Desatera…
Protestant Jackson se před procesem setkal i s papežem Piem XII. Podle soudcových zápisků Svatý otec řekl, že nikdy nesouhlasil s Hitlerem a konkordát s ním podepsal za Vatikán ještě jako státní sekretář proto, aby ochránil katolíky před pronásledováním. „Papežovým hlavním zájmem bylo, aby Němci nebyli obžalováni jako celek. Pokládal to za nefér a nerozumné, protože věděl o mnoha lidech, kteří se vystavovali velkému riziku svým opozičním postojem vůči nacistickému režimu,“ napsal Jackson o Piovi XII., jehož papežským heslem mimochodem bylo úsloví: Mír je dílem spravedlnosti.
V Norimberku bylo souzeno dvaadvacet lidí. Třináct z nich bylo protestanty, pět katolíky (von Papen byl osvobozen, Ley spáchal sebevraždu, Kaltenbrunner, Frank a Seyss-Inquart byli popraveni). Ostatní obžalovaní uvedli, že jsou bez vyznání.
Poslední bitva
Z hlediska právního purismu se děly v Norimberku nejednoznačné věci. Třeba někdejší Hitlerův zástupce Rudolf Hess se některých zvěrstev nemohl aktivně účastnit, protože od roku 1941 trávil čas v britském vězení. Navíc tu byla vážná pochybnost o Hessově psychickém zdraví. Přesto dostal doživotí – a ve vězení zemřel ve věku 93 roků.
Další závažný argument se dá shrnout do maximy: Dělali jste podobné věci. Platí to například o přesídlování civilního obyvatelstva, za které byli nacističtí pohlaváři souzeni zhruba v té době, kdy byly miliony Němců vyháněny z českého pohraničí a z území, jež nově získalo Polsko. Ani v brutálním chování k zajatcům si Rusové s Němci nezadali. S námitkou, že se Spojenci chovali také barbarsky, se vypořádal britský soudce Geoffrey Lawrence: „My tu nesoudíme, zda se porušení mezinárodního práva, zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů dopustily nějaké jiné mocnosti. My tu soudíme, zda se jich dopustili obžalovaní.“ Tomuto záměru učinil tribunál za dost: tři obžalované pro nedostatek důkazů dokonce osvobodil.
Vrcholem snahy o zmatení pravdy byla sovětská snaha obžalovat nacistické špičky z masakru v Katyňském lese. Ten přitom měli na svědomí naopak právě Rusové! Sovětský náhled na soud vyjadřuje vedoucí sovětské delegace Anatolij Poltorak. Jeho kniha Norimberský proces u nás vyšla za normalizace a autor v ní západní žalobce nazývá inkvizitory a rozvíjí teze o ideové blízkosti Američanů s nacisty.
Norimberský proces nemohl vnést čirou spravedlnost do světa poničeného nejhrůznější válkou dějin. Mohl jen na příkladu některých zločinců ukázat, že zlo zůstává zlem, i když je obaleno paragrafy, jež mají zrůdné chování chránit. Soud měl ambici odsoudit všechny budoucí války, či jim dokonce zamezit. To se samozřejmě stát nemohlo. Z Norimberského procesu si ale můžeme vzít poučení a aplikovat jeho závěry na současnost – jak to ostatně v reportáži z Norimberka zachycuje Kateřina Koubová.
Také české země měly na tribunálu svého zástupce. Historik Michal Pehr v příspěvku píše o účasti vedoucího čs. delegace Bohuslava Ečera. Jeden náš krajan ale seděl i na lavici obžalovaných. Pozdější spolkový kancléř Rakouska a komisař obsazeného Nizozemska Arthur Seyss-Inquart se narodil ve Stonařově u Jihlavy. Bylo mu čtyřiapadesát let, když byl v Norimberku popraven.
Ano, i Češi byli v roce 1945 v Norimberku. Odpovědět na otázku, zda dokážeme pojmenovat vlastní viny a jaké poučení jsme ochotni si z nich vzít, ovšem žádný tribunál nedokáže. Musíme to udělat sami.