26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Max Kašparů: příčiny rozchodu s církví

8. 2. 2005

|
Tisk
|

Každému rozchodu - ať ve vztahu přátelství dvou lidí, v manželství nebo ve vztahu člověka k instituci či církvi - předchází zklamání, nedorozumění nebo nevědomost. Zklamání má prameny v nesplněném očekávání jedné strany vůči druhé nebo v selhání vzájemné důvěry. Nedorozumění potom vychází z poruchy komunikace, přičemž příčin je celá řada.

Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Max Kašparů

 

Rozchod ve vztahu může být buď trvalý, pokud na usmíření nemá zájem ani jedna strana, nebo dočasný, kdy jedna z obou rozvaděných stran dá podnět k usmíření. Předpokladem ovšem je, že na smíru se chce podílet i druhá strana. Tento mechanismus může být uplatněn nejen mezi dvěma osobami, ale i mezi dvěma institucemi nebo mezi člověkem a církví.

Překážky, které mohou znemožnit usmíření, jsou následující:
- nekonečné dohadování se o tom, kdo začal první a kdo má větší vinu,
- nekritické svalování viny pouze na druhou stranu,
- používání viny druhého jako zbraně vůči němu,
- neschopnost přijmout svůj vlastní podíl viny,
- neochota omluvit se za svá pochybení.
Se všemi výše uvedenými překážkami se setkávám ve vztahu lidí (ať už věřících nebo nevěřících) vůči církvi a církve vůči světu. Ty, kdo se staví k církvi nepřátelsky, kriticky nebo lhostejně, bych rozdělil zhruba takto:

Ježíš je zakladatelem a majitelem zahrady zvané Církev. Po jejím zřízení ji svěřil lidem, kteří v ní za dva tisíce roků vybudovali nádherné záhony vzácných květin, naroubovali stromy s hodnotnými plody, vystavěli jezera s cennými úlovky. Ale kdesi v koutě zahrady zřídili i kompost. Vstoupí-li do zahrady hledající návštěvník s vlastnostmi velkorysosti, všímá si zmíněných pozitivních plodů. Přijde-li návštěvník s rysy hyperkritičnosti, přeskočí všechno hodnotné, postaví se ke kompostu a bez přestání kritizuje jeho obsah. Podobní jedinci se ovšem nechovají tímto způsobem jen vůči církvi, ale i vůči každé jiné instituci a nevidí nic dobrého ani na vlastní manželce nebo dětech. Smír mezi nimi a církví je skoro nemožný, protože skutečný problém rozdělení neleží v oné zahradě, ale ve struktuře osobnosti dotyčného milovníka kompostů.

Starověký filozof Hérakleitos kdysi řekl, že psi štěkají na toho, koho neznají. „Čtenáři jediné knihy“ se příliš neliší

od skupiny první, ale rozcházejí se v příčině svého postoje. Když se setkávám s nesmiřitelnými kritiky církve, jde většinou o lidi, kteří o církvi nevědí nic. Bývají to zcela nenároční absolventi všech druhů socialistických škol, kterým stačí minimum informací o církvi. Celý život si vystačí s obrazem církve utvořeným ze dvou vědomostí: upálila Jana Husa a jakýsi farář ztrestal kdysi jejich dědečka rákoskou. Smíření těchto jedinců s církví je velice obtížné, protože nemají snahu ani důvod měnit názory na církev, ale ani měnit své názory vůbec.

Všeobecně bývá mnoho problémů s lidmi, kteří jsou odkojeni jedinou informací a nemíní nijak měnit jídelníček. Už antické „Timeo lectorem unius libri“ (Bojím se čtenáře jediné knihy) napovídá, že v historii nejde o nic nového.

Pokud se první dvě skupiny považují apriorně za ateisty, třetí skupina se považuje za křesťany, snad i katolíky. Ale oč více o církvi, víře a křesťanství diskutují, o to méně mají snahu v církvi a s církví žít. Rozešli se s ní proto, že odmítají její praxi. Tou je docházka na bohoslužby, přijímání svátostí, život podle Desatera, prožívání liturgického roku. Pokud nebude učení církve v souladu s jejich představami, nechtějí s ní mít mnoho společného. Předpokladem usmíření s touto skupinou by byla volná názorová pluralita v církvi. Věř, v co chceš, uznávej ta přikázání, která ti vyhovují, nedodržuj ta, která ti „nesedí“, morálku si tvoř podle svého názoru. Pokud církev tuto výzvu nepřijme, je staromódní, zabedněná, zkostnatělá a nic nechápající. Ve finále se stejně ukáže, že skupina těchto lidí se rekrutuje z věřících, kteří  vycházejí z kréda: „Věřím, že něco musí být, věřím v dobro, věřím v něco, co je nad námi, věřím v něco, co nás přesahuje...“ Křesťanské Krédo neumí.   

Ani v tomto případě nejde o odmítnuté jedince, ale o lidi rozcházející se v podstatě svého postoje. Ti sice svoji víru praktikují, ale po svém. Bohoslužbu neslaví v kostele, ale konají si ji sami pro sebe po cestě do Přírody, která je chrámem vystavěným Božíma rukama, nezpovídají se v církvi, ale zpovídají se Matce přírodě, nepřijímají Eucharistii, ale „dary Země“. Praktikují vlastní rituály. Usmíření s touto skupinou by od církve vyžadovalo nejen pluralitu v názorech, ale také pluralitu v praxi.

Osobně se domnívám, že cesta přizpůsobování se světu nebo podbízení se povede pouze k desakralizaci života společenství a opuštění cesty evangelia. Na druhé straně může - a mám s tím sám zkušenost - věrnost hodnotám a evangeliu oslovit řadu tzv. „nezařazených“ nebo „zatím neidentifikovaných lidí“, o nichž hovořím raději jako o hledajících.

Do této skupiny patří všichni zbývající, kteří se s církví z nějakého důvodu rozhodli rozejít. Mají po ruce vždy pádné argumenty, které mohou posloužit jako trumfy při dialogu s jejich vlastním svědomím. Nemohou však obstát v argumentaci se skutečností, že v církvi - mimo hříšné kněze, nedokonalé biskupy, mylnou praxi, vážná lidská pochybení všeho druhu - je také Ježíš Kristus. Majitel zahrady zvané Církev.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou