26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Mám pocit, že při hrách jsou lidé o něco lepší

23. 7. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/30 Olympijské hry, 23.7.2012, Autor: Jiří Prinz

Karel Engel patří k našim významným sportovním legendám. Sedminásobný mistr ČSSR v zápase, který stál mimo jiné i u zrodu československé kaskadérské školy, se jako zápasník–volnostylař zúčastnil i památných olympijských her v Mnichově v roce 1972. Dnes dvaasedmdesátiletého místopředsedu Českého klubu olympioniků jsme při příležitosti nadcházejících olympijských her v Londýně požádali o rozhovor, a to nejen o spor- tu.



Kam ve své kariéře účast na olympijských hrách řadíte?

Na první místo. I když jsem tam vypadl už ve třetím kole, samotná účast na olympiádě, to, že jsem mohl nasát její atmosféru, pro mě zůstává obrovským zážitkem.

Zúčastnil jste se olympiády v Mnichově, která se více než sportovními výkony zapsala do dějin teroristickým útokem na izraelské sportovce. Vzpomenete si ještě, jak jste to tehdy prožíval?

Měli jsme ubytovny blízko ubytoven izraelské výpravy a o všem jsme se dozvěděli hned ráno po incidentu, kdy nás rychle naložili do autobusu a sportovce, kteří měli už po soutěži, okamžitě odvezli přes hranice domů, do Československa. To byl i můj případ. Tehdy jsme si mezi sebou říkali, že olympijský výbor by měl hry ukončit, aby se jednou provždy vědělo, co se tam stalo, ale nemohli jsme to nijak ovlivnit.
Pro mě osobně byl pak celý teroristický útok obrovským šokem a musím se přiznat, že od té doby nemám pro Palestince ani trochu pochopení. A to ani ne kvůli tomu, že nějaká parta idiotů přepadla v noci spící bezbranné lidi, ale hlavně z toho důvodu, že palestinský národ to tehdy hromadně oslavoval jako hrdinství.

Když sledujete vývoj olympismu za posledních čtyřicet let, v čem vidíte největší posun oproti vaší éře?

Dneska je olympismus jedním velikým byznysem, což za mě zdaleka tak nebylo. Tehdy dokonce ještě řada lidí vystupovala proti profesionalismu. Na druhou stranu, když se ale sportovec může svému sportu věnovat jako své profesi, může si také dovolit za peníze, které vydělá, obklopit se týmem odborníků, kteří mu pomáhají zvednout jeho výkon. Dneska tak sportovci mohou klidně v zimě odletět trénovat do jižní Afriky, aby tam pilovali formu. To za mých časů pochopitelně neexistovalo. Takže ruku v ruce s profesionalismem šla nahoru i výkonnost sportovců, která je dnes mnohem dál, než byla za nás.

Honba za výkony s sebou ale také přináší dopingové aféry. Existovalo používání nedovolených prostředků už v době, kdy jste sportoval vy?

Za nás toho moc nebylo. I když je pravda, že počátky používání těchto nedovolených prostředků spadají někam do poválečné doby, kdy je zřejmě jako první začali používat američtí kulturisté. Pak se těchto prostředků začalo využívat mezi vzpěrači a v dalších silových disciplínách. Dneska se ví, že používáním anabolik můžete při intenzivním tréninku zvýšit svoji sílu až o třicet procent, jenže to jsme v dobách mého mládí nevěděli. Takže za nás se na zvýšení síly bral nanejvýš pangamin, což jsou pivovarské kvasnice, nebo jsme jezdili do Holešovic na jatka, kde nám nařízli krávu, do půllitru napustili její krev a tu jsme pak vypili. Taky jsme jedli syrové hovězí maso a syrová vejce. To byly naše prostředky, jak nabrat sílu, a těm jsme věřili.
Ale jelikož sport byl politikum, tak u nás – a hlavně pak v NDR – začaly postupně vznikat celé laboratoře, kde se různé preparáty testovaly a zkoumalo se, jak jich co nejefektivněji použít. Zvítězit, zvítězit, zvítězit, a to za jakoukoli cenu – to bylo heslo doby.

Mluvíme o sedmdesátých letech, kdy u nás probíhala tzv. normalizace. Protože i sport byl pro komunisty součástí politického boje, nabízí se otázka, jaké další tlaky byly na vás sportovce v tu dobu vyvíjeny.

U nás bylo politickou záležitostí právě získávání medailí, a tak se na soustředěních plánovalo, jakou medaili má kdo přivézt. Problémy ale byly samozřejmě i s vyjížděním do ciziny. Když měl někdo špatný kádrový profil, tak ho zkrátka nepustili ven – a pokud ano, pokud to byl třeba kandidát na medaili, pověsili se na něj dva tři lidi, kteří ho neustále hlídali. Jelikož jsem zápasil a cestoval jsem stejně hlavně na východ, tak si nás tolik nevšímali.

Na co se na nadcházející olympiádě v Londýně nejvíce těšíte?

Nejvíc se těším na prostředí, protože olympiáda je mimořádná lidská slavnost – a já mám pocit, jako by byli lidé při hrách o něco lepší. Vždy jsou tam přítomny tisíce dobrovolníků, kteří si vezmou volno, aby u toho mohli být a pomáhat. Jako divák jsem měl možnost to prožívat v roce 2000 v Sydney, o čtyři roky později v Aténách a letos věřím, že tu přátelskou atmosféru znovu zažiji v Londýně. Pro mě je olympiáda zkrátka svátek.

Je nějaký sportovec, kterému budete vyloženě fandit?

Budu fandit hlavně našim atletům, kteří mají podle mě velkou šanci uspět. Věřím ale i našim basketbalistkám. V mé disciplíně, v zápase, to bohužel na nějaký větší úspěch moc nevidím.

Bojové sporty jako judo nebo karate jsou spojeny i s jistou životní filozofií. Platí to i pro zápas, jemuž jste se věnoval?

Samozřejmě. Zápas má dokonce starší filozofii než karate nebo judo. Zápas byl už v dávných dobách chápán jako přirozená příprava na boj, a tím také na život. Proto byl už ve starověku jedním z prvních olympijských sportů, společně třeba s během či hodem oštěpem.

Vy sám máte k duchovní tematice nějaký vztah?

Chodím rád do kostela, zejména o Vánocích či Velikonocích. Je to už taková tradice, kterou mě naučil táta – a jeho to naučil zase jeho táta. Takže žádný rok nemůžu chybět na půlnoční, ale i v průběhu roku, když mám nějaké těžší období, do kostela rád zajdu – jenom si tam tak sednout a meditovat. Musím se přiznat, že mám jeden hřích, jehož jsem se shodou okolností dopustil právě na olympijských hrách v Mnichově. Tehdy v komunistickém Československu nikde nebyla k sehnání Bible a já jsem tam v olympijské vesnici, v níž byl i kostel, narazil na Bibli v češtině. Tehdy jsem neodolal a ukradl ji. Dodnes ji mám doma a čtu si v ní, tak mi to snad bude odpuštěno.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou