M. Kašparů: Být střízlivě opojený dobrotou

Vydání: 2006/14 Za dobrotu na žebrotu, 4.4.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Za dobrotu na žebrotu, říká jedno staré přísloví a moderní doba mezi řádky připisuje, že být hodný se už prostě nenosí, a hlavně nevyplácí. Je tomu ale skutečně tak? Kde je hranice mezi lidskou dobrotou a naivitou, či dokonce hloupostí? I o tom jsme hovořili s Maxem Kašparů.

Jak byste jako odborník na lidské duše okomentoval počínání ženy z našeho příběhu?

Nejprve je potřeba říci, abychom byli spravedliví, že není radno pokaždé považovat dobré lidské vlastnosti za známku duševní nemoci, anebo naopak chorobné jednání za pozitivní ctnost nebo Boží trest. Občas se totiž s touto záměnou setkávám.

V prvním případě nelze považovat lidskou ochotu, vstřícnost nebo laskavost za podlézavou servilnost, ve druhém případě nesmíme považovat depresi za projev Božího hněvu. Ve výše popsaném příběhu nešťastné ženy nejde ani o zdravou ctnost, ani o projev choroby, ale jde s velkou pravděpodobností o naivitu roubovanou na nezdravou osobnostní strukturu. K tomu nelze vyloučit ani možnost špatně pochopené zdravé pokory, která se, možná výchovou, pokřivila a stala se z ní takzvaná „hrbatá pokora“.

Můžete to blíže vysvětlit?
Každý přicházíme na svět s určitými talenty, dispozicemi a osobnostními vlastnosti, ne vždy ideálními. Jednou z poruch je tzv. úzkostně vyhýbavá osobnost, pro kterou je typická plachost, vyhýbání se situacím, kde může dojít k selhání. Tito jedinci se bojí situací, ve kterých by mohli být poníženi, proto raději nic „neriskují“, jsou nejistí a v obavách z odmítnutí hovoří o sobě se skromností a sebezáporem. Jako obranný mechanismus používají izolaci a racionalizaci.

Pokud ona žena, jak je psáno, v poslední době trpí depresemi, jde u ní v tomto směru již o chorobný stav.

Co byste poradil ženě z našeho příběhu ze své pozice jáhna?

Nenosím jen jáhenskou dalmatiku a pokud ano, mám pod ní schovaný ještě i lékařský plášť a civilní oblečení. A vycházím proto ze staré, moudré a osvědčené pravdy, kterou vyslovil svatý Tomáš Akvinský. Milost předpokládá přirozenost. V tomto případě, zhruba přeloženo z teologické roviny do životní reality, to znamená: Člověče přičiň se, a Pán Bůh ti požehná. Jednej přirozeně, a dostane se ti milosti.

Oné ženě bych proto doporučil, aby jednala uvážlivě a přiložila obě ruce k dílu. Musí si uvědomit, že jako matka nese odpovědnost více než za otce svých dětí, za děti samotné. A pokud na jejich otcích nežádala alimenty z důvodu „aby oni neřekli... nebo aby před nimi vypadala...“, neochuzovala sebe, ale především okrádala svoje děti. Okrádá je o spravedlivé podíly, které jim patřily. A to není přirozené. Pokud před potencionálním zaměstnavatelem neřekne pravdu ve svůj prospěch a přijde tím o práci, opět okrádá své děti. Což je také nepřirozené a současně jde o zvláštní formu hříchu proti 7. přikázání.

Přesto bych to ženě nekladl jednoznačně celé a všechno za vinu v případě, že trpí výše popsanou poruchou osobnosti.

Z našeho případu by se mohlo zdát, že hranice mezi tím, kdy konáme dobro a kdy už jsme druhou stranou využíváni či zneužíváni, je velice tenká. Čím se v tomto směru máme řídit – na co dát? S touto otázkou nejspíš souvisí i náš respekt k sobě samému, zdravá dávka egoismu – nebo ne?

Vyhnul bych se pojmu „zdravá dávka egoismu“ a nahradil bych ho termínem „zdravé rozlišování“. Je potřeba rozlišovat. Kdy jsem využíván jako lékař, což beru, a kdy už zneužíván (doporučit pracovní neschopnost nikoli nemocnému ale línému). Kdy jsou mé peníze ku prospěchu, a kdy ke škodě (dát je žebrákovi bez chleba nebo toxikomanovi bez pervitinu) a podobně.

Kromě toho je vhodné uvědomit si, že méně bývá někdy více. Známe přece ono přísloví o tom, že je lepší naučit hladového ryby chytat, než mu je lovit. Je také na místě nepěstovat laskavost bez kritičnosti ani kritičnost bez laskavosti.

Myslíte si, že ona někdy až bezmezná dobrota je člověku dána – je to „dar z nebes“, nebo se k ní dojde výchovou?

Ve hře jsou oba faktory. V jakém poměru u koho jsou, to je individuální. Předpoklad musí být dán a výchovou se buď rozvíjí, nebo potlačuje. Často zde hraje větší roli životní zkušenost než výchovné teorie.

Je vůbec dobré v dnešním světě ostrých loktů vychovávat vlastní děti k dobrotě? Nebudou nakonec trpět stejně jako žena z našeho příběhu? „To Bůh přece nechce,“ namítají někteří rodičové.

Co Bůh chce a co nechce, vědí vždy nejlépe ti, kteří jsou s Božími přikázáními a s katolickou morálkou na štíru.

„Bůh přece nechce, abych po druhém porodu ztratila ženské linie a přestala být pro manžela přitažlivá, takže mám důvod jít na potrat.“

„Bůh přece nechce, abych si v životě nepřilepšil, když k tomu mám příležitost, takže mám důvod ke krádeži...“

Vychovávat své děti k dobrotě je na místě v každé době. Žádná doba nebyla ještě tak kvalitní, abychom nemuseli dobro pěstovat. Jde jen o to, zda naše výchova k dobru bude sama o sobě dobrá. Myslím tím zdravá, přirozená a spravedlivá.

Vychovávat k modelu, který jste uvedla ve výše citovaném případu nešťastné ženy, není výchovou ani zdravou ani ke spravedlnosti vedoucí.

Setkáváte se ve své praxi s podobnými lidskými osudy, jako je ten, který prožila naše „hrdinka“? Jak většinou končívají?

Také na tomto místě bych si dovolil malou opravu a nehovořil bych o hrdince. Možná se o určité oslavě tohoto životního stylu bude hovořit nad její rakví. Ovšem u té rakve budou stát (pokud jim jiné zájmy dovolí) také její děti. Nevysloveným nekrologem v tu chvíli bude otázka, zda tento životní styl byl dětem k morálnímu, duchovnímu a hmotnému užitku. Pokud se s podobnými případy v ordinaci setkávám a klientka či klient trpí „patologickou dobrotou“, dokonce posazenou na duchovní fundament, hovořím o diagnóze tzv. „trpitelka katolická“.

Zvenku takový postoj vypadá sice nábožně, ale uvnitř nebývá vždycky zdrávo. Ani duševně ani duchovně.

Občas bývám v ordinaci sám požádán o vykonání dobrého skutku ve formě vystavení falešného potvrzení nebo napsání zcela nepravdivých údajů. Pokud takovou žádost odmítnu, je mi vyčteno, že charakterní a poctivý služebník církve by měl být pokorný a činit dobré skutky na požádání.

Sekce: Téma, Články

Předplatit KT