Vydání: 2010/16 Nový arcibiskup pražský, 15.4.2010, Autor: Jiří Macháně

První ranní paprsky dubnového slunce prorážejí mraky nad Libicí. Je sobota 10. dubna a dosavadní královéhradecký biskup Dominik Duka právě opouští svou diecézi. V místě, kudy před lety přijížděl, se také loučí – v Libici, rodišti sv. Vojtěcha. Do chvíle, kdy se má stát novým pražským arcibiskupem, zbývají už jen tři hodiny.

O příjezdu nového pražského arcibiskupa na hradiště rodu Slavníkovců vědělo jen pár lidí. Už dvacet minut před jeho utajeným příjezdem se v ulici vedoucí k nepatrnému návrší někdejšího hradu scházejí místní farníci, představitelé spolků i obce – starosta, katolický i evangelický farář.

OTČENÁŠ SPOLEČNĚ

Před sousoším sv. Vojtěcha a jeho bratra Radima postávají a podupávají hloučky lidí všech generací a vyhlížejí příjezd zatím stále „svého“ biskupa. „Už jede!“ ozývá se z úst těch nejmladších. Nový pražský arcibiskup si se všemi přítomnými potřásá rukou. I se štábem z České televize, který vedle KT na toto loučení Dominika Duky s diecézí dorazil. Od evangelické fary, která přímo sousedí s památným místem, dělají pak Dominiku Dukovi společnost místní evangelický farář a zároveň redaktor Katolického týdeníku Martin Zikmund ruku v ruce se zdejším katolickým duchovním správcem P. Vladimírem Hronkem. Místní farníci kromě květin přinášejí k uctění relikviář s ostatky sv. Vojtěcha z místního kostela. „Aby vás sv. Vojtěch provázel ve vaší službě v pražské arcidiecézi,“ přejí novému pastýři této diecéze. Ten pak shromážděné zve ke společné Modlitbě Páně. Otčenáš nesoucí se v chladném ránu nad lukami a poli se svým ekumenickým rozměrem stal jakoby předzvěstí pozdějšího modlitebního setkání s představiteli Ekumenické rady církví pod klenbami chrámu sv. Víta.

OSOBNÍ SBOHEM

Na cestě z královéhradecké diecéze provázejí odcházejícího biskupa jeho někdejší generální vikář Josef Socha a dlouholetý řidič Václav Hájek. „Je to děkovná i prosebná pouť, protože jsme tu dnes na pouti. Děkovná za vaše působení v Hradci Králové, prosebná za budoucnost v pražské arcidiecézi,“ říká před libickým sousoším bývalý generální vikář Josef Socha. Velmi osobní bylo také loučení řidiče Václava Hájka: „Tady jsem vás vítal, tady se s vámi i loučím. Mrzí mě, že odcházíte. Když mi nedávno umřel tatínek, jeho mužskou autoritu jste nahradil více než v hojné míře,“ děkoval Dominiku Dukovi. Spolupracovníci Václava Hájka pak prozradili, že novému českému primasovi věnoval dárek, který by jinak arcibiskupovi asi nikdo nevěnoval: vystřelovací nůž. „Měl jsem ho na cestách s ním vždycky s sebou. Od první chvíle, kdy jsem si ho koupil během cesty na vikariátní konferenci v Trutnově, až do tohoto okamžiku loučení,“ vysvětluje biskupův královéhradecký řidič a dodává: „Daroval jsem mu s ním do Prahy symbolicky kus sebe, i když vím, že takový nůž prakticky zřejmě k ničemu neužije.“ Ze slavníkovského hradiště, které dnes připomínají jen odhalené základy budov, oltář, kříž a sousoší bratří Radima a Vojtěcha, odjel Dominik Duka na pražské arcibiskupství. Zanedlouho po jeho odjezdu dorazila do Libice bez televizních kamer jeho dlouholetá asistentka a spolupracovnice, sestra Dominika Bohušová, se svými nejbližšími. V tiché modlitbě strávili na místě, o jehož oživení se někdejší královéhradecký biskup v nemalé míře zasloužil, několik chvil, než se vydali dál – na cestu, jejímž cílem bylo slavnostní uvedení Dominika Duky do úřadu pražského arcibiskupa.